Humanistovy ideály

Featured Image

Theodore Dalrymple je britský lékař a spisovatel. Svou lékařskou praxi vykonává ve veřejné nemocnici, kam za ním se svými problémy nejčastěji docházejí, nebo jsou dováženi, lidé z okolních chudinských čtvrtí. Krom jiných sepsal Theodore Dalrymple knihu Life at the Bottom: The Worldview that Makes the Underclass (v češtině vydalo nakladatelství LEDA v roce 2011 pod názvem Ztraceni v ghettu). Na knihu se pokusím tímto textem upozornit, protože myšlenky v ní přednesené jsou zásadní.

Začněme tvrzením, které se jistě nebude některým pozdávat. Na světě není jediná pravicová vláda. Všechny jsou tu méně, tu zase více přikloněné k levicovému smýšlení a to obzvláště co se sociální politiky týká. Je jistě chvályhodné pomoci člověku, dostane-li se do sociálních problémů. Pomoci mu přežít. Nikdo přeci netoužíme po tom, aby se ulice plnily hladovějícími a posléze i mrtvými. Pomožme jim s životem, mějme sociální stát, který se za své občany skutečně postaví, který je nasytí, napojí a pobaví. Pomožme jim přežít, ale nikoliv žít. Společnost je svým způsobem smlouvou, díky které se co týden nevrháme do krvavých žní celosvětových měřítek. Většina lidí tuto smlouvu ctí, neokrádá, nevraždí, neznásilňuje. Smlouva nás vede ke slušnosti a touze po majetku dobytého vlastní prací. Báječné růžové představy.

Sociální pomoc v nouzi je nutnost a stát, který by podobnou pomoc nenabízel, by byl zavilý, zlý a urputný. Dejme tomu. V Anglii ovšem, pod diktátem rasové korektnosti a snášenlivosti, došla sociální pomoc až do oblastí, kde nepomáhá, ale ničí. Uzamyká člověka v té nejnižší třídě, v třídě potřebných, kteří potřebují nikoliv proto, že jim nic jiného nezbývá, ale protože je to tak prostě lepší, pohodlnější. Pokud někdo z této třídy projeví snahu oprostit se od klatby přijímání dávek, jsou mu tyto dávky ihned odebrány nebo citelně sníženy, aby se nedostal tam, kam si vytyčil dojít. Nejedná se o nikterak cílené ponižování či snižování, ale o mechanický pohyb oné nehumánní pomoci, u které není nastaveno vše tak, aby se jedinec vrátil či dostal ze svých problémů, ale aby přežil, aby se nevzbouřil. Tato mechanizace pomoci vytváří nepřeberné množství lidí, kteří ztrácejí veškerou snahu postarat se sami o sebe. Sociální pomoc je nastavena tak, aby přežili, nemotivuje, nežene jedince k podpisu pod smlouvu společnosti. Tím si sociální stát vychovává nebezpečného parazita, který ohrožuje svou existencí celý zbytek státu.

Dalším trnem v oku britské společnosti je multikulturní záplava lidí z jiných států. Ulice se plní Jamajčany, Indy, Muslimy, Afričany,… kteří přijeli do Velké Británie za lepším, každý přeci touží po lepším, není se tedy co divit. Vedle bílé chátry se tedy značně rozrostla i chátra imigrantská, cizokrajná. Theodora Dalrymple nelze nikterak osočovat z rasismu, nutno podotknout, sám poukazuje na fakt, že část přestěhovalců se skutečně do společnosti začlení, začne být prospěšná jak sobě, tak i hostitelskému státu. Ovšem velká spousta imigrantů skončí v područí drog, násilí a sociálních dávek a navrch v jakémsi předstíraném patriotismu ctí svou bývalou domovinu hlava nehlava a hlavně, na úkor domovině adopční. Pokud ovšem ještě něco ctí. Rozdílné kulturní zázemí imigrantů může být samozřejmě přínosem, stojí-li imigrant u řečnického pultu a pokouší-li se o souznění té a oné kultury, stojí-li ovšem u přepážky na výdej dávek, kulturní mísení prospěšné není. Doktor Dalrymple vychází z vlastních zkušeností a pozorování, nikoliv z grafů a statistických dat. V knize tvrdí, že počet lidí spodiny děsivou rychlostí narůstá.

Dokonalým příkladem liberální slepoty je případ několika set utopených běženců u italské Lampedusy před necelým půl rokem. Došlo k lidské tragédii, utonutí takového množství lidí je hrůzné, odporné, ale ruku na srdce, byli to lidé, kteří se do Evropy pokoušeli dostat nelegálně. Jednalo se o jednu loď, jednu tragédii, krom jiného mohli tušit, že půjde značně o hubu. Liberální slepota světa se pohoršovala nad přísností, nad zrůdností evropských úřadů, ale nijak zvlášť se nikdo nepozastavoval nad desítkami podobných lodí, které dopluly v pořádku, které vydávily do Evropy svůj náklad. Přesunutím půlky obyvatelstva Afriky či Asie do Evropy se problémy Afriky či Asie nevyřeší, spíše se přelijí do Evropy, která padne na kolena. Obohacení západní kultury kulturou jinou se stává pomalu jejím děsivým ochuzením.

Doktor Dalrymple popisuje strach britských činitelů z rasismu. Jeden příklad za všechny. V jeho nemocnici se objevil případ krutě fyzicky týrané malé holčičky. Po informování příslušných úřadů byly na místo jejího bydliště vyslány sociální pracovnice. Do zprávy napsaly, že nenašly žádných zásadních prohřešků. Poté se holčička objevila v nemocnici v ještě horším stavu. Opět byly informovány úřady, ale s problémem nedělaly již nic. Do měsíce byla holčička utlučena. Doktor Dalrymple vydedukoval, že jediný důvod, proč úřad rázně nezakročil, byla jiná, nežli bílá pleť rodičů a jiná, nežli britská národnost. Po smrti holčičky vypukl v Británii skandál, vražedníci si odnesli od soudu sakra nepříjemné množství let vyměřeného trestu, ale holčičce to nijak zvlášť nepomohlo.

Liberální postoj je nebezpečný. Dejme příklad masového vraha Breivika, kterýžto před nedávnem zaslal vedení věznice výhružku, v které slibuje zahájení hladovky, pokud nedostane do cely Playstation 3, protože Playstation 2 už ho nebaví, je zastaralý. Předpokládejme, že Breivik svůj Playstation dostane, protože jsou to jeho lidská práva, jeho nezadatelná práva a to i přes oněch několik desítek dětí, které pro svůj zmetený politický názor pozabíjel. Jen taková kverulantská otázka: Neměl by Breivik za svůj hrůzný čin pykat? Neměl by se mu dát kus chleba, trochu vody s povelem držet hubu? Protože chléb a voda, to by měla být nezadatelná práva člověka. S Breivikem přeci nemáme proč soucítit. Z tohoto příkladu lze vycítit odklon od zdravého úsudku, který by nám měl velet, nyní jsme ovšem v područí parazitů a zrůd, které zneužívají celospolečenské snahy o spravedlivou kooperaci mezi lidmi, je veliké množství lidí, kteří jsou stále ještě podepsáni pod společenskou smlouvou, ale jak dlouho to celé udrží nad vodou?

Doktor Dalrymple na mnoha konkrétních příkladech popisuje doslova zvířeckost chátry, nerozlišuje mezi imigranty a domácími z chátry, poukazuje na tovární bídu ducha doprovázející potřebnost, tovární bídu ducha, která je budována právě potřebností, je v ní usazována lidskoprávními mysliteli, kteří nevidí problém, protože se jím zabývají pouze v myšlenkách, odvozují, opájejí se vlastní lidumilností a tím, kupodivu, lidi ničí.

Dalrymple popisuje alkoholismus, narkomanství, brutalitu, pedofilii, bezmyšlenkovitou tupost, která se mezi lidem chátry rozbujela. Popisuje zlo v jeho nejčistší podobě. Pozastavuje se nad skutečností, kdy kultura, dříve tvořena vyššími vrstvami a prosakující do těch nižších, je nyní tvořena prakticky jen pro spodinu, pro chátru a prosakuje do vyšších vrstev. Poukazuje na politiky, kteří se snaží mluvit lidově, poukazuje na „hudbu“, v které je dominantou živočišný rytmus, primitivní dunění taktu, bezduché opakování jedné slaboduché melodie. Ukazuje na společenskou posedlost sexuální svobodou, jež dokonale křiví páteř právě spodině, protože ta se s nabytou svobodou vypořádává násilím. Vysmívá se školství, které je schopno vyplivnout na trh negramotné jedince.

Doktor Dalrymple sepsal knihu, jež obviňuje naši liberální multikulturně slepou dobu, která v šedesátých letech začala plést oprátku a nyní už ji jen utahuje nám všem kolem krku. Kyslík ubývá, za chvíli už se nenadechneme. Hrozí, že pokud se příliš oddáme naší toleranci, zničíme se.

Theodore Dalrymple dává v knize návod na vybruslení z naší zdánlivě bezvýchodné situace, je třeba překonat svou lidumilnost a do knihy se začíst, v mnohém je skutečně schopna otevřít čtenáři oči.

Nakonec malý citát z 348 strany knihy Ztraceni v ghettu:

Liberální recept vždy jen zhoršil každý problém, který měl údajně vyřešit. A proto musejí liberální intelektuálové tyto zřejmé následky popírat, jinak by se jim zhroutila jejich víra. Jak si může takový člověk přiznat prostou pravdu a přijít o svůj světonázor? Ať miliony trpí, jen když jeho nepřestane hřát pocit vlastní spravedlivosti a morální nadřazenosti. A budou-li miliony opravdu trpět, tím více živné půdy pro soucit, tím více bolesti pro soucit šlechetné duše.

A proto: ještě více téhož. Na nedávném každoročním sjezdu Liberální demokratické strany, ovládané britskou středostavovskou levicovou inteligencí, byly předloženy další důležité návrhy. Zákonné uznání homosexuálního manželství a ještě kratší tresty pro zločince.

Ve srovnání s nimi byl císař Nero učiněný hasič.


21.02.2014 Futra

12345 (Zatím nikdo nehlasoval)
137x přečteno
Updatováno: 27.11.2015 — 23:52
D-FENS © 2017
Do NOT follow this link or you will be banned from the site!