Lobby pravdy a lásky má poplach prvního stupně. Něco se pokazilo.
Pana Hře_bejka si vybavíme jako režiséra úspěšných českých filmů – z nejznámnějších jmenujme třeba Pelíšky nebo Pupendo. Všechny spojovaly následující znaky: výborné herecké obsazení, výborné výkony herců, mizerný scénář a výrazné poselství o tom, že jsme všichni chrapouni, čecháčkové a kolaboranti s totalitními ideologiemi (Pelíšky = komunistickou, Pupendo = komunistickou. Horem pádem = nacistickou). Nakonec však vždy globální dobro zvítězí, princ usekne princezně hlavu a partnersky se zaregistruje s drakem. Protože to končí pořád stejně a protože se herci a herecké typy často opakují, získal jsem dojem, že se jedná o nějaký volně navazující seriál a proto jsem poslední opus s názvem Kráska v nesnázích přeskočil. Usnul jsem v kostele, ale doufám, že jsem o žádný zásadní kus kázání nepřišel. Pan Hřebejk se nám prostě trochu pohavlil.
Měli jsme tu incident. Jistý pan Topolánek, který už šestý měsíc sestavuje vládu (myslím, že to nakonec dotáhne k 38 týdnům a bude se jednat o regulérní porod) a ojebává přitom vlastní stranu, přinesl za prezidentem návrh složení nové a o 54,321% lepší, delší a tlustší vlády. Jednalo se o pozoruhodný návrh, protože jej pan Topolánek pojal tak, jako by ODS žádné volby snad ani nevyhrála. Jeho ústupky lidovcům byly více než stědré (dokonce naplnil vizi třetího stadia zazmrdování a utopil vlastního kolegu Tlustého výměnou za post ministra financí pro vzor čestnosti a neúplatnosti Kalouska, který se ještě před čtyřmi měsíci pokoušel poslat jeho koaliční projekt do pekel a zastrkoval sondu do análu komunistům) a ústupky zelenému tamtomu pak byly maximální. Slova jihočeského Hauptmanna Zahradníka, že Strana Zelených je díky Topolánkovi nejúspěšnější stranou na světě, nebyla daleko od pravdy. Díky Topolánkovým vyjednávacím dovednostem se podařilo mimojiné dosáhnout toho, že na křeslo ministryně školství byla nominována úča z Buranova pod Kletí Kuchtová a na pozici ministra zahraničí Karel Schwarzenberg.
Není těžké si představit, jak se hradní pán na takovou sestavu škaredil. Ani se nedivím, tohle by se za jeho dob jistě nestalo. Já bych také nesnesl, aby moji zemi v cizině zastupoval Schwarzenberg. Klaus dokonce dovedl tento svůj postoj docela kvalitně odůvodnit a tak s tím Mirka vyhodil, což ovšem na praktický běh věcí nebude mít žádný vliv. Vlastně jeden ano – popudil havlisty (už zase).
I pan Hřebejk chytil na první našlápnutí.
28.12.2006 píše pan Hřebejk v MF DNES: Klaus na Schwarzenberga nemá, proto se ho bojí.
Zní to sice, jako když se dva kluci dohadují, čí táta má delší péro, ale čtěme dál, třeba se tentokrát od velkého kazatele něco dozvíme.
Pan Hřebejk v úvodu konstatuje, že exkancléř Schwarzenberg převyšuje Klause ve všem. Tuto větu by jistě rád slyšel náš učitel biologie, který nám na střední škole na tehdejším panu kancléři popisoval typické znaky rodové degenerace. Dále se dozvídáme, že zahraniční politika naší země (ano, my také nějakou máme!) stojí na dědictví prezidenta Havla. Svým způsobem má zde Hřebejk pravdu, protože v rámci aplikace Havlova hesla „nejsme jako oni“ byla struktura estébáků a aparátčíků na ambasádách dlouhá léta zcela nedotčena a ve své podstatě žije dodnes.
Fascinuje mě, jak tyhle havlofilové pořád ze setrvačnosti titulují Havla prezidentem. Hřebejk informuje, že na velvyslanectví ve Francii, USA a Izraeli jsou „Havlovi lidé“ a že Schwarzenberg má konexe. Zde nám dovolil pan Hřebejk nahlédnout do pozadí (tedy análu) občanské společnosti, ve které rozhodují především konexe mezi elitami. Je zmíněn i majetek pana knížete, o kterém je režisér jistě dobře zpraven (v roce 2004 byla sekyra rakouské části rodiny zaťata 6 mld. EUR hluboko, vynutila si výpodej rodinného majetku a vedla ke sporům uvnitř rodiny, které pronikly na veřejnost) a který pan Hřebejk zřejmě považuje za záruku Schwarzenbergových státnických kvalit. Raději ani nevzpomínám, co jiní „Havlovi lidé“ jako Čalfa, Dienstbier, Kantůrek, Pithart a další prováděli a ještě provádějí s naší zemí, jestli to, co nás zastupuje venku je stejných kvalit, tak nás potěš koště.
Pak se Hřebejk obrací do erotické roviny, zřejmě pod vlivem zkušeností z natáčení posledního filmového díla s Geislerovou v hlavní roli, a neúprosně demaskuje Klausův záměr „foukat na pytlík“ nějakému podivnému uskupení občanů, které charakterizuje jako „komunistickou výchovou zpitomělé, neinformované lidi„. Už jsem si myslel, že to nepřijde, a je to tady zase… orgááááč. Konečně nám pan Hřebejk zase přilepil na záda staré dobré stigma z dob komunismu, kdy jsme všichni kolaborovali, a myslí si, že ještě nyní, po sedmnácti letech od konce komunistického režimu, bude nálepka pevně držet. Projevuje se zde další rys havlofilů, totiž jisté ustrnutí v čase. Dokonce se pan režisér dopustil spekulace, že se tím Klaus stane oblíbeným mezi komunisty, což je představa skutečně bizarní.
Slovník Hřebejkova článku také vypovídá o něčem. Klause nazývá „sebevzhlíživou figurou“ (wow! Starý dobrý havlospeak, chybí už jen „smysluplný“), poslanec Zahradil je označován jako vyspokojnělý (pomoc! Kulturní elita začala kurvit můj rodný jazyk!) a nechybí ani „prezidentování„, které zřejmě funguje jako heslo, kterým se havloboys identifikují navzájem, aby po sobě omylem nezahájili mediální palbu.
Souhrn: Schwarzenberg je prostě lepší než jiné srovnatelné produkty, protože proto.
Ano, byl to plodný článek. Nasmál jsem se u něj ještě více, než u Havlova výroku, že Schwarzenberg je Evropan, vlastenec a džentlmen. Schwarzenberg musí být skutečně univerzální produkt, když dovede do sebe skloubit tolik odlišných vlastností.
Souhrn Havlova článku: První český prezident s vlastním úsudkem poškozuje „Česko“, plíce a spermie.
Jistě bychom mohli diskutovat o tom, zda jsou Klausovy argumenty oprávněné. Já osobně si myslím, že ano, a to oba. Pořád je tu ještě parlamentní demokracie a systém politických stran, občanskou společnost si strčte někam. Politik by měl stavět na pevném mandátu od voličů – a ten strana, ve které pan Schwarzenberg je, nemá. Jak by Schwarzenberg hájil české zájmy v cizině, nedovedu posoudit, každopádně je to člověk, který prožil podstatnou část života v zemi, kde má jeho rod ekonomické a sociální kořeny – a to v Rakousku. Že by Schwarzenberg získáním postu českého ministra dobrovolně odhodil vazby, které má významná rodina Schwarzenbergů na vládnoucí struktury v Rakousku, mi připadá hrubě nereálné.
Mám dojem, že Havels Freunde nějak ztrácejí glanc, řečeno rakousky. Sice se tváří ohromně konstruktivně, pozitivně, jsou povzneseni nad věcí a nad nízkými city (jako třeba vlastenectvím), promlouvají k nám, jak máme být snášenliví, tolerantní, pozitivně diskriminační, registrovaně partnerští … ale jak jim někdo sáhne na bebí, které představuje naprosto chybějící politický mandát k čemukoli (stabilní podpora myšlenek havelclanu ve společnosti je 7%, ty mělo předtím OH a nyní je mají Zelení), ta maska vstřícnosti a tolerance z nich za hromové rány spadne a projeví se malí uražení demagogové druhé kategorie. Asi ví, že čas není na jejich straně. V dnešní době už není možné přišpendlovat obyčejným lidem na hruď virtuální Řády práce a předhazovat jim, že kolaborovali s komunismem, zatímco oni museli bojovat proti systému na Hrádečku. Je tady nová generace a pro ní je získávání obrazu o světě otázkou naklepání patřičných znaků v internetovém prohlížeči, a to bez ohledu na jazyk. Je tady problém. Mozky už nelze tak snadno vymýt, jako před deseti lety. A tak se pan Hřebejk postupně posouvá do stejné role, jakou ve svých filmech o české malosti na pokračování přisuzuje obvykle panu Duškovi.
Celý článek pana Hřevola najdete zde.
(11x známkováno, průměr: 1,64 z 5)