Hráblo mi?

Featured Image

Začalo to nenápadně. Odjel jsem z práce pěkně nasraný.

Nová agresívní a houževnatá skupina zmrdů zvaná „Slezská klika“ zahájila tažení našim podnikem. Naší zmrdobijné skupině se nepodařilo definovat opatření, jak zastavit jejich šíření a potlačit jejich aktivity. Kdyby vybuchla atomovka, zůstali by naživu jen prvoci, švábi a zmrdi z Ostravy. Lokální zmrdstvo se propojilo se Slezskou klikou a vyvolalo neodvratně vznik stupně tři. Zrovna krátce před svým odchodem jsem odrážel útok jednoho vlezlého zmrda a byl jsem tím vším totálně znechucen, protože jsem až doposud dosahoval na poli dezmrdifikace určitých úspěchů a vznik takové situace se nedal chápat jinak než prohra a začátek konce. Něco jako pro Hitlera Stalingrad.

První problém vznikl u závory na podnikovém parkovišti. Krám se nechtěl otevřít. Asi šestkrát jsem přiložil čipovou kartu k dekodéru a závora nic. Zbavil jsem se akutního podezření, že mě slezské zmrdstvo smazalo z databáze zaměstanců, protože kdyby to udělali, odmítal by mě systém pustit dovnitř, zatímco můj transfer ven mimo podnik je ve zmrdím zájmu. Usoudil jsem, že se technika rozbila. Vydal jsem se za vrátným a tázal se, zda může závoru otevřít manuálně, protože automatický systém nefunguje.

„Nemoch. Nemám votvírátko!“, informoval mě uniformovaný pablb z bezpečnostní služby, které náš podnik bůhvíproč platí za hlídání. Pozvedl hrneček s kávou nebo čím a napil se.

„To má snad otvírat automaticky po přiložení karty, ne?!“, pustil jsem se na teoretickou rovinu.
„No má, ale ten takovej ten stroječek na ty karty nefachá“. (Překlad: Dekodér karet nefunguje).
„Hlásil jste tu poruchu?“
„Ne, dal jsem to do zápisu ze směny.“
„A jak mi to pomůže dostat se domů…?“
„Musíte si správně najet.“
„A jak si mám najet správně?“
„No do takový jako smyčky“.
„A kde je ta smyčka?“
„Jo pane, ta je zalitá pod asfaltem!“

Řečeno s Marsellusem z Pulp Fiction, co je tohle kurva za odpověď? Co je tohle za odpověď člověku, který pracuje ve firmě, která tady toho vohnoutího pablba platí?

Fajn. Jak myslíte. Já teď kousek zacouvám, rozjedu se na předpisy povolených 50 kilometrů za hodinu a pojedu. A jestli ta vaše hajtech závora nebude otevřená, tak jí přerazím a bude mi jedno, rozumíte, totálně u prdele, kde je pod asfaltem zakopaná smyčka. Pak teprve budete mít co psát do zápisu!!!“, zařval jsem na toho hňupa.

Asi to fungovalo. Závora byla otevřená. Asi se nějaké to votvírátko přece jen našlo.

Vydal jsem se do obchodu s PC součástkami reklamovat nefunkční zdroj z počítače. Už je to asi třetí exponát, co mi shořel. Je to téma k zamyšlení, třeba bude vadný board, ale je mi to jedno, zaplatil jsem to, je to v záruce, chodilo to a teď to nechodí, dostanu jiný. Zaparkoval jsem kdesi v centru a vydal se procházkovým tempem městským parkem k obchodu. Je to krásné, když každý den strašíte v práci do večera a jednou odejdete dřív. Lidi na ulicích, obchody otevřené, sluníčko svítí … a vrazí do vás cyklista.

Dvacetiletý mamrd na kole do mně narazil z osmé hodiny a zjevil se v mém zorném poli o něco dříve, než si moje sádlem obalená nervová soustava uvědomila bolest. Něco zahuhlal – mohlo to být klidně „promiňte“ a klidně taky „jdi do prdele“ – a dál pokračoval jen mírně destabilizovaný v jízdě. Jasně vyřčené kouzelné slovíčko mi naprosto chybělo. Popadl jsem zdroj a hodlal jej po něm hodit, ale konektory mi i s dráty uvízly v dlani, z granátu se stala harpuna. Původně jsem mířil mamrdovi na hlavu, ale trefil jsem se mu do zad. Asi dostal tím rohem plechové krabičky. Zařval jak raněná kráva, prohnul se dozadu a hapal z kola dolů. Překonal jsem bolest v levé noze a belhal se vztekle k němu ve snaze ho na zemi ještě dorazit, kdyby neměl dost. „Bolelo tě to, že jo, mamrde. Víš proč? To máš z toho ježdění po chodníku, ty hovado jedno zasraný!“, vymluvil jsem se namísto pozdravu. Melírovaný mamrd pouze stoicky mlčel. Asi věděl, že mlčeti je někdy zlato. Třeba to zlato, ze kterého by mu pak museli vyrobit nějaký ten zub.

Mávl jsem nad ním rukou. Považoval jsem lekci, kterou mamrd dostal, za zcela dostatečnou. Sice by ještě neškodilo votunit mu bicykl baseballovou holí, ale člověk nemůže mít všechno blaho světa najednou.

Vydal jsem se k přechodu pro chodce a hodlal přejít na druhou stranu. A co nevidím. Mamrd už opět jede na kole. Zastavil u přechodu a tvářil se, jako bychom se před chvíli tak důvěrně nepoznali. Zřel jsem na toto selhání mé pedagogické činnosti a vztek cloumal mým majestátem. Vyrobil jsem ten naprosto nejšílenější kukuč, jakého jsem schopen. „Mamrde! Slez z toho kola, než tě sundám!„. Roztočil jsem zdroj na kabelech jako Jan Žižka řemdih. Mamrd z kola spíše spadl, než slezl.

Bylo mi divné, že kolomamrd neklade odpor. To je přece není normální, taková míra submisivity. Když se za mnou ozvalo hláskem kleštěnce: „…a netykejte mi, já vám taky netykám!“. Mamrd se vzmohl k pozdní a velmi chabé formě odporu, nicméně měl pravdu, protože mi skutečně netykal, zatímco já mu skutečně nevykal, protože kombinace slova „mamrd“ a druhé osoby množného čísla je něco, na co moje češtinářka Tamara Lehoczká nepamatovala. On mě jen zkoušel přejet jeho kolem, což zdaleka není takový společenský prohřešek jako opomenout někomu vykat. Byla to typická reakce přizdisráčského zmrda zahnaného do kouta. Opět jsem pozvedl trafo do bojové polohy, ale mamrd nasedl na kolo a ujel. Teoreticky jsem opět zvažoval možnost zasáhnout ho zdrojem, ale pak jsem si uvědomil, že stojím skoro před obchodem a že kdyby prodavač viděl, že se zdrojem nazacházím úplně přesně podle manuálu, by reklamaci mohl odmítnout.

Reklamaci jsem vyřídil. Prodavač sice držkoval, že tam chybí nějaká gumová krytka – asi si ji mamrd vzal s sebou – ale nakonec trafo vyměnil. Nasedl jsem do auta a relativní psychická pohoda mi vydržela jen do okamžiku, kdy mi na semaforu padla zelená.

Stál jsem první v řadě a jednalo se o pravoúhlou křižovatku, přičemž mi protijedoucí vozidla odbočující vlevo měla dát přednost. Nestalo se tak. Řidič červené Ochcavie Combi, zmrdiauta, bastard vehiklu a áršlochvágnu, to vypálil doleva. Jeho problém byl, že se pořádně nepodíval, zda prostor, do kterého jede, je prázdný a nestojí mu tam něco v cestě, třeba kloubový trolejbus. A ten mu tam zrovna stál. Vyhláška na to pamatuje logickou a pro zmrdy téměř neuchopitelnou informací, že řidič nemá do křižovatky vjíždět, pokud za ní nemůže pokračovat v jízdě. Navíc ještě zmrdův koncernový vůz dosahoval podezřele malé akcelerace, jako by tam měl sociální motor 1.9SDi nebo dokonce jinou hi-power racing verzi 1.4-16V.

Zmrd tedy odbočoval doleva a příliš pozdě si uvědomil bezvýchodnost své situace. Zatímco já hnal mohutně favorita dopředu přímo na zmrdův B-sloupek. Už jsem dlouho neviděl žádného tak vyvaleného zmrda. Asi bych se na jeho místě necítil cool ani free, o happy ani nemluvě, protože se na něj právě se zdvihnutým čumákem řítil rezatý favorit na jedničku s plynem na zemi. Já zase řešil otázku, jak dále. Náraz do zmrdikáry se mi nejevil jako optimální alternativa pro mé zdraví, protože pevnost karosérie octavie a favorita není poměřitelná ani na teoretické rovině a o praktickou zkoušku jsem rovněž nestál. Teoreticky se dalo vyhnout, ale představa, jak zmrd nechává vyříznout B-sloupek a navařit tam jiný, mě zcela pohltila. Řešil jsem to kompromisem. Zatímco se zmrd snažil být menší, menší a ještě menší, tak malinký, aby se schoval někam pod favorita, minul jsem po prudkém vyhýbacím manévru jeho zadní zmrdinárazník o pár centimetrů a pobaven pokračoval v jízdě.
 
Nicméně po tomto incidentu jsem si musel položit otázku, proč jsem najednou tak hustej. To jsem přece nebýval. Já přece býval takový slušný člověk!

Způsobili to vohnouti a zmrdi.

Dokud si hrabali jen na svém písečku, bylo to OK. Oni si hrabali na svém a já na mém a nevěděli jsme o sobě. Jenže oni už si na svém dávno nehrabou. Chtějí mě svým zmrdským chováním připravit o základní práva, jako například chodit si po parku a koukat na holky, vyjet z parkoviště ven nebo jet, když mi padne zelená. A já se hodlám bránit! Když nemůžu zatočit se zmrdy tak nějak globálně a oni se mi globálně vysmívají do očí, pak mi nezbyde než rezignovat a dělat dusno alespoň lokálně.

Teda dokud mě neodvezou k Chocholouškovi.


9.5.2004 D-FENS

12345 (5x hodnoceno, průměr: 1,40 z 5)
487x přečteno
Updatováno: 28.11.2015 — 0:09
D-FENS © 2017
Do NOT follow this link or you will be banned from the site!