Hot in the viliž

Featured Image

Jedu si takhle v pátek v poledne po Tetterákově po Pražské třídě do centra. Šinu si to tempem pana Klobouka v levém pruhu a užívám si toho bezpečí všude kolem…

Tak jsem po čase dosáhl křižovatky ulic Pražská a Husova. Ano, tam u obchodní akademie.

Hodlal jsem jet doleva směrem do ulice Na sadech a co čert nechtěl, dostal jsem pole position na světelné křižovatce, což vzhledem k chabým výkonům při předchozí kvalifikační jízdě…

Ale co to nevidím.

Na sadech hned na začátku autobusové zastávky spadla jednomu trolejbusu tykadla. Vzápětí přijel další asociál od MHD a jal jsem zchromlou housenku svým kloubovým trolejbusem objíždět, což by byl sám o sobě důvod k ambulantnímu psychiatrickému léčení. Stalo se co muselo. Najednou tam stály nehybné trolejbusy dva.

Do toho padla autům ve směru od výstaviště zelená a tak se celá křižovatka trošku ucpala. Ještě ale ne celá. Základní pravidlo jízdy ve světelné křižovatce, platné na území celých Českých Budějovic, budiž: Když máš zelenou, rozjeď se a o nic se nestarej.

Křižovatka se semafory je kultovní záležitost pro blbečky. Namáhá mozek ještě méně než reklama na tampóny. Stačí si jen počkat na správnou barvičku a vyrazit dopředu. Pravidla silničního provozu ukládají řidiči kromě mnoha logiky prostých také jednu zcela logickou povinnost – totiž že by neměl do křižovatky vjíždět, když za ní nemůže v jízdě pokračovat. Účel je zajistit, aby křižovatka zůstala aspoň částečně průjezdná, když se jeden směr z nějakého důvodu ucpe. Vzhledem ke krajně složité myšlenkové konstrukci za ní ukrytou se nelze divit, že někteří bezmozkové tuto informaci nestačili patřičně transformovat do  podoby řidičských návyků, protože se musejí starat o jiné věci, třeba zda Rosický vsítil… a nakonec, hlavní je přece dodržovat maximální dovolenou rychlost, která je pro bezpečnost a plynulost provozu klíčová ááááno.

Prostě jsem se rozhodl tuhle hru na řepáka neaplikovat. Padla mi zelená, ale protože křižovatka přede mnou stejně již byla zčásti ucpaná, neviděl jsem důvod, proč bych do ní měl vjet. Tak zelená svítila a já stál dál, čímž jsem udržel alespoň směr z Husovy do Pražské volný.

Jenže jsem tím na sebe přivolal Armageddon.

Zhruba po deseti sekundách od rozsvícení zelené ozval se tón houkačky, který zněl, jako když koza napodobuje Luďka Sobotu. Zhruba osmnáctiletý řidič Škody 120 v provokativně luxusní verzi LS se čtyřma vočima pyčo (teda škodovka se čtyřma očima, nikoli řidič. Řidič měl půl mozku, čímž se počet očí kompenzoval) vyventiloval svoji frustraci přes klakson. Ignoroval jsem ho.

Sotva úděsný mekot postpubertálního klaksonu utichl, zřejmě v důsledku kolapsu palubní sítě, ozval se jiný tón.

Mocný. Mohutný. Turbodieselový.

Řidič Octavia vulgarica f stříbrný metle ob dvě auta za mnou jednou rukou mačkal střed volantu a druhou zuřivě gestikuloval z okénka.

Usnesl jsem se vydat oficiální komuniké.

Otevřeným bočním okénkem jsem vystrčil levou ruku a vyfakoval ho. Celkem vzato mě nasral. Stejně jako já, i on měl možnost vidět, co se před námi děje, a tak nevím, co ode mne očekával. Že vjedu do křižovatky a úplně ji zablokuji jen proto, aby on mohl popojet o 15 metrů?

Buď měl v hlavě nasráno od přírody, nebo mu mrdalo z horka. Možná nechtěl zapínat klimatizaci, aby se mu průměrná spotřeba nezvýšila z 6,1 na 6,4 litru za týden, protože pak by mu nezbyly peníze na splátky u Škofinu.

Mezitím zase padla červená a situace se uklidnila.

Pak zase padla zelená a přede mnou nebylo patrné žádné zlepšení. Trolejbusák nandaval klacky a všichni ostatní vztekle stáli, kromě směru od Výstaviště, který jako jediný zůstával průjezdný.

A najednou koukám, někdo si pro mně jde. Osamělý zmrd na šesté hodině. Dál jsem vnímal otevřené dveře stříbrné oktávie, čímž se mi vyjevil zmrdův etnický původ.

Byl to prima týpek. Až půjde Nick Slaughter do důchodu, bude vypadat přesně takhle. Poněkud vybledlá květovaná košile nikdy neslyšela o těch fantastických nových pracích práškách testovaných v předních světových laboratořích. Pět vlasů, které by mohly vystupovat v pohádce o dědu Hovnovědovi, mělo hovado svázané vzadu do vypelichaného ohonu. Na nohou měl jakési kristusky, které jsou jistě ideální obuv do auta a šantal se ke mně.

Vyhlásil jsem bojový poplach.

Pásovec Eli konstatuje nezpochybnitelný význam zádržných systémů, česky pásů, pro bezpečnost řidiče, ale já si je raději rozepnul. Sáhl jsem za sedadlo spolujezdce, kde mám uloženou gumovou hadici. Už jsem o ní psal, mám ji v každém autě 1ks, protože je to užitečné. Dobré čtyři roky jsem ji na nikoho nepoužil, dělám to nerad, jsem zcela mírumilovný a pohodový…

…fuj, melu jak nějaká smažka.

No prostě hadice. Uchopíte ji za jeden konec a druhý konec přiložíte libovolnou silou zmrdovi na libovolnou část těla, to už nechám na vaší fantazii. Říkejme jí třeba Zdeněk Bambas, aby to neznělo tak odosobněně.

Takže jsem si připravil Zdeňka Bambase do pravé ruky, levou zavřel okno do půlky a čekal.

(BTW nedávno jsme dávali s kamarádem Františkem dohromady metodiku sebeobrany v případě, že vás sedícího v autě obtěžuje mamrd stojící vedle dveří. Řidič je ve značné nevýhodě, protože sedí se stísněném prostoru a nemá patřičnou volnost k pohybu. Nakonec jsme dospěli k závěru, že nejlepší by bylo praštit útočníka dveřma. František však naše závěry dopiloval k dokonalosti. Když se jej jal u přechodu pro chodce inzultovat jakýsi budějovický manager, uchopil jej František za kravatu a omlátil mu hlavu o rám dveří. Incident dosud bez valných úspěchů vyšetřuje policie, vypadá to na odložení).

Zmrd na šestce přikročil ke dveřím a vypadla z něj pozoruhodná otázka.

„Vole. Jak dlouho tady budem ještě kvůli tobě stát?“

Formulace otázky mi připadala zmatená. Neznal jsem odpověď a tak jsem se musel zeptat Bambase.

Není nic lepšího než sledovat, co udělá zmrd, když narazí na nějakou okolnost, která pro něj není překonatelná. Tou okolností byl nyní právě Zdeněk Bambas.

„Neotravuj, dobytku“, oslovil jsem ho mile. „Podívej se před sebe a pochopíš to sám. A když ne…“ Ukázal jsem Bambasem do míst, kde stály oba trolejbusy.

Dobytek se podíval, pochopil, byl s tím byl srozuměn a přestal otravovat. Odešel, ani se nerozloučil s Bambasem, prostě se otočil a odtáhl zpátky do toho svého snu českých rodin. Bambas byl smutný, řidiče je třeba vychovávat a i on chtěl přiložit ruku k dílu, tak jsem ho vrátil zpět za sedadlo a doufám, že tam zase nějakou dobu vydrží.

Jestli si ten sedlák nepřipadal trapně? Určitě ne. Teď sedí doma u stolu, objímá pivo a říká, mámo, já s nim zatočil.

Přijde mi to symptomatické. Čtyři roky obušek spal a nyní, když se všichni cítíme tak bezpečně a jezdíme konečně jako na západě, musel obušek z pytle ven. Pojem bezpečnosti na silnicích se smrskl na veličinu v [km/h]. Stádo spotřebovalo veškerý strojový čas na to, aby hlídalo rychlost jízdy, a na zbytek už asi nezbývá. Frustrace zmrdským zákonem a zmrdskými dopravními opatřeními diletanta Thomy vyvolala zákonitě erupci zmrdského chování. V mém případě zaslepila hned dva řidiče natolik, aby nepochopili triviální fakt, že když je cesta za křižovatkou neprůjezdná, nemá cenu do ní vjíždět. Jestli jsem si někdy myslel, že buranismus z českých silnic ustupuje, tak poslední týdny mě z toho dokonale vyvedly.
 


 
 29.07.2006 D-FENS

12345 (6x hodnoceno, průměr: 1,00 z 5)
672x přečteno
Updatováno: 28.11.2015 — 0:06
D-FENS © 2017
Do NOT follow this link or you will be banned from the site!