Hongkongská chřipka v Československu

V letech 1968 -1969 obcházela svět Hongkongská chřipka. Přišla z Číny. Měla milion obětí, což je srovnatelné se současným počtem obětí COVID-19. Jak se chřipka dostala do ČSSR a jak na ni tehdy reagovala státní moc?

Virus označený jako A/H3N2 (v médiích jako A2-Hongkong nebo zkráceně A2) se objevila v červnu 1968 v Hongkongu, lékaři během pouhých čtrnácti dní identifikovali půl milionu nemocných. Přes Asii, Indii a SSSR dorazila i do východní Evropy. V prosinci nákaza udeřila v USA, kam ji zavlekli vojáci vracející se z Vietnamu.

První zmínky v československých médiích pocházejí z ledna 1969. V polské Varšavě tehdy bylo nakažených skoro čtvrt milionu obyvatel a situace byla popisovaná jako vážná. Ještě posledního ledna vrchní hygienik ČSSR informuje, že chřipka u nás zatím nehrozí. O pár dní později již jsou první nakažení.

Na začátku druhého únorového týdne vychází na titulní stránce Rudého práva jednoodstavcový článek: ,,Ve čtvrtek izolovali poprvé pracovníci pražského Ústavu epidemiologie a mikrobiologie ve vzorcích krve dodaných z Východočeského kraje chřipkový virus typu A2-Hongkong. Jedná se o dvě onemocněl polské občanky, které u nás pracují v textilní továrně v okresu Semily a jezdí jednou týdně domů, kde se zřejmě nakazily. Odtud asi vede cesta hongkongské chřipky do Československa, jejíž možné epidemické šíření lze očekávat v nejbližších dnech. Další virus A2-Hongkong byl ve čtvrtek izolován z krve pražského občana, který přijel z Polska koncem ledna.“ Již o den později stejné médium uvádí, že zdravotníci jsou ,,na stráži“ a nedá se předpokládat, že se onemocnění Československu zázrakem vyhne.

Do konce února se tato předpověď vyplní a je známo dvacet tisíc případů. Jenže pak jako by šíření nemoci zesláblo a stejně tak zeslábl informační tok o ní. Ve zdravotnické ročence je epidemie popsána těmito slovy: ,,Vývoj epidemiologické situace byl v roce 1969 vcelku klidný… Tato situace se v posledních prosincových týdnech změnila v náhlý výbuch chřipkové epidemie, s níž se vstoupilo do dalšího roku. Byl izolován především v jarních měsících neobvykle velký počet kmenů chřipkového viru typu A2. Zatímco zvýšená nemocnost na počátku roku probíhala celkem klidně, byl epidemiologický výbuch ke konci roku provázen chřipkovými onemocněními těžšího charakteru se značným množstvím komplikací, mezi nimiž převládaly bronchopneumonie a pneumonie, které ohrožovaly vážně životy postižených. Převaha nemocných byla mezi dospělými.“

Nemoc se přihlásila zpět. Virus v prosinci 1969 silně zasáhl Jugoslávii, Británii, Západní Německo (v Berlíně se prý skladovali mrtví v metru), Itálie hlásila 15 milionů nemocných. Epidemie na našem území vypukla v severních Čechách a šířila se na celé území. Dvacet tisíc nakažených hlásila za vánoční svátky samotná Praha. Rudé právo informovalo 28. prosince hlavně o situaci ve světě: ,,108 mrtvých v Banja Luce a okolních vesnicích.“ V Československu vzali občané útokem lékárny, o čemž svědčí například vzpomínka lékárníka z Teplic: ,,Za celou dobu svého působení v lékárně jsem takové vánoční svátky ještě nezažil. Před lékárnami se tvořily fronty, ve městě prý nebylo rodiny, která by neměla alespoň jednoho nemocného. Lékaři, kteří navštěvovali pacienty doma, dorazili nejdříve 20 hodin po zavolání.“ V severních Čechách tehdy přibývaly tisíce nakažených každý den.

8. ledna 1970 píše Rudé právo o 14 tisících nových případů za pouhé dva dny v Praze. Protichřipkové výbory se po celé zemi snaží zajistit dostatek léků a lůžek pro pacienty s vážnějšími komplikacemi. O den později proniká do médií informace o sto úmrtích v severočeském kraji. U státních drah evidují 11% nemocných zaměstnanců. Částečně kvůli tomu vlaky spíše stojí, než jedou, a tak se tisk plní především jiným tématem než chřipkou – chladnou zimou a nedostatkem uhlí. Tato situace (nikoliv tedy epidemie chřipky) vede k uzavření škol a vyhlášení ,,uhelných prázdnin.“ Studenti jsou místo domácího studia povoláváni nahradit nemocné pracovníky v profesích nezbytných pro chod státu, zejména v hromadné dopravě, úklidu sněhu, svozu odpadu, doručování zásilek a ve vykládce na železnici.

Jakkoliv procházím články dál, nenacházím informace o tom, že by komunistické Československo závádělo nějaká opatření, kterými omezuje náš život dnešní vláda. Od pamětníků jsem se doslechl, že kdo měl chřipku, měl prostě být v posteli a brát Acylpyrin, u veřejných budov byly dekontaminační rohožky, byly zakázány návštěvy v nemocnicích a apelovalo se na zvýšenou hygienu zejména rukou. Již koncem ledna chřipka polevila a jako před rokem, přestala být tématem. Třetí vlna nikdy nepřišla.

Zdravotnická ročenka za rok 1970 uvádí:,,Počátek roku 1970 byl poznamenán rozsáhlou epidemií chřipky, která pocházela již z posledních tří týdnů roku 1969. Tato chřipková epidemie postihla odhadem nejméně kolem 50% všeho obyvatelstva. … Silně stoupla úmrtnost na nemoci ústrojí dýchacího, z toho na chřipku o 231%.“ Celkově se v roce 1970 zvýšila úmrtnost oproti roku 1969 o 26,1 úmrtí na 100 000 obyvatel, tj. o 2,1%.

Přímo Hongkongskou chřipku prodělalo podle statistik za dva roky v Československu 15% populace (tedy přes 2 miliony obyvatel). Počet obětí se uvádí neurčitě v ,,tisících“. Padesát let poté je epidemie Hongkongské chřipky polozapomenutou historií. Epidemie nebezpečných nemocí tu byly, jsou a budou. Měli bychom se naučit s tím žít. Ne přežívat. Žít. Chránit ty, kteří jsou skutečně ohroženi (s COVIDem tedy hlavně tlouštíky, diabetiky a lidi s problémy oběhového systému) a jinak nechat svět běžet v normálních kolejích. Ono totiž, dokud si s virem příroda či věda neporadí, nic jiného stejně nemá smysl.

04.10.2020 HoMor

Související články: