Homofóbije revisited – být in a být out

Homosexuálům, buznám, hošanům či bukvicím se v různých dobách dařilo různě. V dobách starého Řecka či Říma bylo svým způsobem docela běžné a módní mít kromě heterosexuálního vztahu také homosexuální, homosexualitě prý „holdovala“ řada tehdejších význačných osobností a já dost dobře nevím, co na tom viděli. S nástupem křesťanství a středověku se homosexualita stala zavrženíhodnou, trestala se smrtí, což ještě dnes přežívá v ortodoxních islámských státech, kde se uplatňuje islámské právo šaríja.

Z lékařského hlediska je homosexualita bezesporu sexuální poruchou a to poruchou sexuální preference. Mluví se o 4% vyhraněných homosexuálů, ovšem existují oprávněné domněnky, že homosexuální chování je vlastní podstatně většímu procentu populace (asi 10 i více %), což lze doložit na studiích chování populací, kde se vyskytuje pouze jedno pohlaví, jako jsou například věznice, či katolické semináře a mnišské řády, kde je údajně homosexualita rovněž abnormě rozšířena, ovšem nikdo neví přesná data. V tomto ohledu je dosti pikantní postoj katolické církve k homosexualitě, která homosexualitu šmahem odsuzuje jako hříšnou ohavnou a zavrženíhodnou praktiku, ovšem podíváme-li se pod drobnohledem na některé církevní skandály (nikoli pouze homosexuální, ale pedofilně homosexuální), pak vyznívá poněkud komicky, jelikož církev na jedné straně dští oheň, síru a plameny pekelné, na druhé straně si nezamete před vlastním prahem a ani zamést nemůže, jelikož celibát je v přímé kontradikci s uplatněním pohlavního pudu a postavíme-li proti sobě sílu církevní tradice a sílu přírody, pak je naprosto zřejmé, která síla zvítězí na celé čáře. Ani do budoucna nezbude církvi nic jiného, než sexuální skandály svých členů zametat pod koberec, aby si zachovala tvář a vliv na vesměs konzervativní věřící.

Existují i velmi zkreslené představy veřejnosti ohledně normy a ohledně chování některých homosexuálů. „Norma“ je v současné sexuologii definována velmi široce. Role sexuálního styku jako prostředku k tvorbě potomstva je sice nezpochybnitelná, ovšem sex má v lidské společnosti ještě celou řadu dalších úloh, více či méně „oficiálních“ – mohli bychom například udělat analogii s chováním šimpanzů, kteří kromě plození potomstva si sexem vybíjejí i konflikty a stresové situace, což pro některé lidi představuje běžnou praxi a některým lze tuto praxi jen a jen doporučit. Norma je tedy v sexuologii definována tak, že je to takový druh sexuálního chování, který neporušuje přirozená práva účastníků sexu a který nevede ke zhoršování zdravotního stavu (čímž se nemyslí kolaterální rizika typu přenosu sexuálně přenosných onemocnění). Co bezesporu není normální, tomu se říká sexuální deviace a tam patří chování typu sadismu, pedofilie, gerontofilie, nekrofilie či zoofilie, nikoli však homosexualita. Jestliže spolu dva homosexuálové provozují sex, jde z hlediska sexuologicko-společenského o normální projev, zatímco pokud by si například nějaký homosexuální sadista chtěl vynutit sex na čistokrevném heterosexuálovi, jde o abnormní chování a v rámci práva o jednoznačně zavrženíhodný čin stejně jako když sexuální agresor obtěžuje osobu opačného pohlaví. Totéž lze říct o obtěžování na veřejnosti u voayérů ať má homosexuální nebo heterosexuální charakter. Čili homosexualitu lze hodnotit jako jev nefyziologický a z hlediska reprodukčního nenormální, ovšem stejná hlediska nelze uplatňovat z hlediska společenského.

Ostatně divili byste se, co je v naší společnosti sexuální norma. Česká populace se po letech komunismu, kdy jí byla vnucována jakási uniformita a prudérnost v oblasti sexu, ubírá cestou experimentování. Udává se, že asi 70% populace žijící v manželství měla alespoň 1x v životě extramatrimoniální sexuální vztah. Relativně význačná část populace se oddává „soft“ sadomasochistickým praktikám (panu dr. Uzlovi prý „vstávaly vlasy na hlavě“), asi 30-40% vysokoškolsky vzdělaných heterosexuálů provozuje s osobou opačného pohlaví čas od času anální sex (inu proti gustu žádný dišputát). Orální sexuální praktiky jsou víceméně považovány za „normu“ a provozovány naprostou většinou českých občanů včetně katolické mládeže, kde (jak mi bylo jednou adeptkou vysvětleno) se jedná o jedinou přípustnou sexuální praktiku před svatbou, jelikož se tím minimalizuje možnost deflorace a nežádoucího otěhotnění a skutečně farizejsky se tím obchází šesté boží přikázání a zároveň se tím činí požadavkům matičky přírody zadost. Má se totiž za to, že sesmilněním není myšleno jakékoli sexuální chování, nýbrž pouze průnik mužských pohlavních orgánů do pohlavních orgánů ženských.  Onanoval každý a kdo tvrdí, že ne, onanuje dosud. Je těžké říct, do jaké míry jsou tyto sexuologické průzkumy validní. Vyvozovat, že Vladko z VyVolených (nebo jak se ten pán jmenoval) zvítězil kvůli mediální masáži, stejně jako pan Horváth zvítězil kvůli mediální pozitivně-diskriminační masáži v Superstar je podle mého názoru chybná spekulace, která naprosto podceňuje racionalitu a inteligenci Čechů. Podle mě je Čechům naopak velmi sympatické, když si někdo navzdory překážkám zachová upřímnost a zůstane svůj a že to, zda je to buzna nebo heterouš je do značné míry podružnost. Naopak, v rámci sexu je docela dobře možné vymezit zmrdské chování, které naopak společnost nijak nepostihuje a mnohdy i glorifikuje. Například podle klasika v oboru zmrdologie MUDr. X. Crementa se zmrdské chování dá shrnout do těchto bodů:

1.        Souloží, ale o sexu s nikým nemluví

2.        Nesouloží, ale o sexu vykládá v jednom kuse

3.        Souloží ale nelíbí se jí to (platí obzvlášť pro ženy – zmrdice)

4.        Souloží, ale nelíbí se to tomu druhému (platí obzvlášť pro muže – zmrdy)

5.        Sex používá jako prostředek pro vydírání (obvykle předstírá bolest hlavy)

6.        Sex používá jako prostředek pro pokoření partnera (obvykle předstírá orgasmus)

Je zajímavé, jak si laická populace představuje homosexuála. Představám dominuje muž extravagantního oblečení a způsobů, který inklinuje k nějakému kumštu, nebo oděvnímu návrhářství, zženštilý, změkčilého vyjadřování, ženské intonace hlasu a periodických rozlad (zřejmě způsobovaných neexistujícími lunárními hormonálními cykly :-)). Toto chování však není ani tak typické pro homosexuály jako spíše pro transsexuály (popř. transvestity), což není  porucha sexuální preference nýbrž porucha sexuální identifikace, kdy se muž cítí býti ženou a naopak. Z hlediska diagnostiky a léčby se jedná o problém podstatně složitější. 

Je zajímavé, že zatímco přání homosexuálů nebývají společností vyslyšena, pak transsexuál je naší společností doslova hýčkán a nikomu (včetně soudruha Karase) to ani v nejmenším nevadí. Součástí léčby transsexuála je dlouhodobé psychologické a sexuologické sledování na jehož základě bývá takto diagnostikovanému jedinci obvykle doporučena operativní změna pohlaví. Tato léčba s sebou nese kastraci, hormonální léčbu a ve finále i chirurgickou korekci vzezření zevních pohlavních orgánů tak, že osoba je schopna obstojného sexuálního života (ženské předělané na chlapa mají například implantovanou inflatabilní penilní protézu, která umožňuje erekci, bývá provedena transpozice sliznice genitálu s erotogenními zónami tak, aby byl schopen orgasmu – to platí hlavně pro transmutaci chlap-ženská). Dále je možné operativně změnit výšku hlasu aproximací hrtanu, je možné si nechat implantovat prsní implantáty, provést laserovou depilaci. Celá šaráda je placena Všeobecnou zdravotní pojišťovnou, o čemž si občané podstatně bohatších států mohou nechat jenom zdát, i když odvod do fondu zdravotního pojištění připadající na jejich osobu je několikanásobně vyšší než u průměrného českého transsexuála. Transsexuál si potom na matrice žádá o změnu pohlaví de iure, čemuž bývá bez okolků vyhověno, a Jan Novák se potom stane Janou Tomšů (záměrně se užívá sexuálně neutrální příjmení), a tak může uzavřít manželství a vést „plnohodnotný“ rodinný život. Bylo by jistě velmi pikantní, kdyby si například syneček sexuálně prudérního superobčana Karase takovou předělanou ženskou nabalil a byl věrný zásadě svého otce, že jisté věci se mají činiti teprve po svatbě a co Bůh spojil, člověk nerozděluj. Koupil by zajíce v pytli a pak bych chtěl vidět páně Karase a jeho občanský postoj k církevnímu rozvodu. Jistě by to bylo velice zajímavé téma pro bulvární tisk a já to panu Karasovi ze srdce přeju. Odříkaného chleba totiž největší krajíc, jak říká jedno staré přísloví – ono osud, ta mrcha nevypočitatelná, rád nechává člověka ochutnat jeho vlastní medicínku (kde já to jenom četl?). Tou hnusnou a hříšnou buznou může být někdo z Vaší rodiny, syn nebo bratr, někdo na kom Vám záleží. Základním etiologický aspekt homosexuality totiž spočívá – alespoň podle nejnovějších lékařských výzkumů – v pravděpodobné hormonální dysbalanci u matky v určitém stádiu vývoje plodu v děloze. Homosexuála nelze léčit, nemůže si pomoci. Naproti tomu, má-li vhodné podmínky, může prožít citově téměř plnohodnotný život a léčbu vlastně nepotřebuje.

Samozřejmě, jisté výhrady lze mít k výchově dětí homosexuálními páry. Lze s naprostou jistotou vyloučit, že by děti vychovávané u homosexuálních párů mohly mít homosexuální sklony, jelikož podstata reaktivity na sexuální podněty je založena již v intrauterinním vývoji. Ovšem přirozené je také to, že dítě přirozeně prahne po ženském i mužském vzoru. S efektem výchovy dětí v homosexuálních svazcích nejsou dostatečné zkušenosti a společnost by měla mít na zřeteli zejména zájmy dítěte a nikoli zájmy homosexuála. Při současné právní úpravě mají přirozenou výhodu ženy-lesbičky, které si mohou pořídit dítě s nějakým naivním kaštanem a pak se odstěhovat k životní lásce.

Oproti transsexuálům, homosexuální pár, ačkoli normálně pracuje a platí daně, má (zatím) zapovězenou celou řadu práv, kterých se dostává párům heterosexuálním. Homosexuálové, ač se upřímně milují, nemají nárok na informace o zdravotním stavu partnera, nevztahují se na ně některá majetková práva jako například možnost být neopominutelným dědicem, není možné těžit ze sociální sítě při péči o nemohoucího a některé další výhody. Odpůrci registrovaného partnerství tvrdí, že společnost „garantuje práva“ pouze těm jedincům, kteří jsou z biologického hlediska schopni vychovávat nové potomstvo, potažmo daňové poplatníky. To je ovšem názor velmi nekonzistentní, který je v totálním rozporu s běžnou právní praxí. Kdyby tomu bylo tak, jak tvrdí odpůrci RP, pak by muselo platit islámské právo šaríja, které garantuje neplatnost manželství, pokud se ukáže, že jeden z partnerů je neplodný. Tak například pokud žena během 10 let neotěhotní, v Íránu má kterýkoli z partnerů možnost podat žádost k soudu o úřední přezkoumání plodnosti partnera, pokud partner nevykazuje patřičné kvality plemenného býka či krávy, pak je manželství rozvedeno a „věno“ (čili finanční závazek, který každý, kdo vstupuje do manželství skládá) propadá ve prospěch plodného partnera. Z řečí odpůrců RP mám dojem, že toto jsou ta zaslíbená pravidla, podle kterých by měla naše společnost fungovat – na rozdíl od euroatlantické civilizace jsou totiž pravidla islámského práva s prohlášeními odpůrců RP v přímé korelaci. Tedy pokud chceme jen a pouze protěžovat výchovu dalších daňových poplatníků přesně podle vzoru soudruha sociálního inženýra Karase, pak zaveďme toto právo a také trest smrti ukamenováním pro manželskou nevěru.

Domnívám se, že manželství zde je nejen kvůli výchově dětí. Statut manželství chrání především nejniternější lidské city jako je láska. A láska je základní lidskou potřebou dokonce i u homosexuálů. Odpůrci RP říkají, že svým postoje chrání tradiční manželství. Já nevím jak Vy, ale já k ochraně svého vlastního manželství nepotřebuji pana Karase ani jiné jeho zanícené příznivce. Mám dojem, že moje manželství je nutné chránit hlavně přede mnou samotným a před mojí ženou, protože pokud se někdy rozpadne, pak to bude především naše zásluha a ne zásluha bukvic Lojzy a Rudolfa, kteří bydlí přes ulici a touží po legalizaci svého vztahu. Zatím se zdá být vše v pořádku a tak si v klidu můžeme pravidelně hekat v našem 3+1 a dělat všechny ty směšné pohyby, které máme tak rádi. Myslím, že Lojzovi a Rudolfovi to nevadí a proto ani mě nevadí, když malinko odlišným způsobem spolu hekají oni dva. A pokud na to budou mít papír?

Láska je základní lidskou potřebou. A homosexuálové, to jsou pro mě především lidé. Věřím tomu, že když já nebudu bránit jejich přirozených právům, pak ani oni nebudou bránit mým právům, že se budeme v míře odpovídající všeobecnému vkusu tolerovat. Proto jsem zcela jednoznačně pro uzákonění registrovaného partnerství. Dnešní profibuzny nejsou výdobytkem bordelu, kdy je každému dovoleno vše, nýbrž právě proto, že zde jsou lidé, kterým dělá dobře, když mohou někomu říkat, co smějí a co ne. Kdyby byly chráněny přirozené lidské potřeby gayů (nebo buzerantů, chcete-li), pak by nebyl pro existenci profibuzen žádný důvod a taky by neexistovaly. Všichni by byli spokojeni a sex by se vrátil tam, kde je jeho místo, totiž do ložnic a lidského soukromí a ne na ulici a do poslaneckých lavic. Mám pocit, že právě lidé typu pana poslance Karase jsou na existenci profibuzen závislí a dělá jim to dobře, když si na těch chudácích mohou honit svoje vlastní lidovecké ego, protože jinak by jako politici neměli svým voličům co nabídnout.

Celou eskapádu kolem odmítání registrovaného partnerství považuji za zářný příklad kolektivismu. Neexistuje totiž racionální důvod, proč by schválením RP měla utrpět moje individuální občanská práva. Dokonce se necítím býti ani diskriminován, jelikož místo RP dám přednost manželství, kde je garance mých práv ještě mnohem širší. Zajímavý je dopad problému homosexuální minority na uspořádání celé společnosti Právě lidé, kteří v politice tolik prosazují individuální práva vzhledem ke státu a jejich nedotknutelnost nám zde předvádějí své naprosté nepochopení pro práva jiných. A kdo nerespektuje práva bližního, rezignuje i na práva vlastní. V rovině volebních preferencí se to projevuje tak, že ten, kdo podporuje RP, bude mít v nadcházejících parlamentních volbách +4%. A nejen tyto procenta. Je možné, že snaha respektovat přirozené právo na legalizaci lásky mezi bukvicemi – ač se to někomu může zdát divné – dostane přednost u spousty jinak nerozhodnutých a nevyhraněných voličů. A v naší populaci alespoň podle výzkumů převládá populace sexuálně tolerantní. Já to vidím tak, že Chorcheho socani právě překročili politické preference pravicových stran. Takže buzny nakonec možná rozhodnou, jaké budou daně, jaká bude zahraniční politika, jak bude vypadat reforma zdravotnictví. Možná, že zkreslené představy o tom, co je in a co je out rozhodnou o mnohém. Kdo by to byl řekl.

Každý máme právo na svůj názor. Dokonce i odsuzování homosexuality a snah homosexuálů a uzákonění svých práv je legitimní. Ale nic to neřeší. Lidem, kterým homosexualita a snahy homosexuálů prosazovat svá práva legálními prostředky vadí, mohu doporučit, aby inspirovali těmi šimpanzy. Předpokládám že šimpanzí strategie, by jako reduktor stresu z existence homosexuality a registrovaného partnerství byla podstatně účinnější, než hřímání z poslaneckých lavic.