V Thomadorfu sem tam něco nenajdete. Třeba vlastní peněženku, protože zrovna přijeli cikánští kapsáři ze Slovenska. Nenajdete městského policistu, který má IQ vyšší než velikost služební obuvi a také budete marně hledat fungující městskou hromadnou dopravu, což ovšem nebrání v tom, abyste na ni nepřispíval ze svých daní. Marně budete hledat kilometr dlouhý úsek městské komunikace, ve kterém by nebyl výmol ani záplata.
Na druhé straně se v Thomadorfu dají nalézt fenomény, které jinde nemají. Pravidelným rituálem je vohnoutí invaze do města zvaná Země živitelka. V rámci této památné akce přijedou do Thomadorfu venkované z blízkých i dalekých vesnic autobusy a jinými pekelnými stroji, aby si dopřáli exkluzívní zážitky, jako například pít pívo, pít pivo, pak pít pivo, ale také pozvracet autobus, souseda nebo kolegu z jézédé. Země živitelka má malou sestřičku, ta se jmenuje Hobby. Je to veletrh pro volný čas. Ve volném čase zejména můžete:
– popíjet celý den pivo a pokukovat po prdelatých venkovankách
– koupit si oděvy čínského původu za výhodné ceny a pak se koukat, jak z nich lezou nitě
– koupit si levné a dobré značkové nářadí Extol, Ferm a MaoTool, doma s ním vykonávat řemeslné práce a zmrzačit se přitom, takže pak budete moci parkovat u Tesca blízko vchodu, viz níže
– dát si grilovanou klobásu, chytit nějakou kuriózní střevní infekci a pořádně se posrat, tím vyjádřit svoje mínění o tom všem
Je to tedy akce jen pro fajnové šmekry. Taky jsem se jím stal. Můj zájem o výstavu byl minimální, vydal jsem se navštívit známého, který mívá na výstavišti prezentaci jeho vlastní firmy vyrábějící kotle a toto je jedna z mála možností jej zastihnout osobně.
Auto se mi podařilo zahodit na parkovišti u Tesca. Zpomalovací práh na vjezdu do parkoviště dává člověku vytušit, že jej projektoval nějakej buzík. Tesco mě fascinuje promyšlenou politikou parkovací pozitivní diskriminace menšin, podle které vyhrazuje parkovací místa na parkovišti pro zákazníky. Z počtu míst pro invalidy bych usuzoval, že zhruba 25% české populace je invalidní nebo že neúplatní úředníci na magistrátu rozdali moc kriplkaret svým známým. Také je tam mnoho míst pro rodiny s dětmi, které jsou jak známo hodny zvláštního zřetele narozdíl od nás bezdětných zákazníků, kteří sobecky souložíme jen tak pro radost a proto musíme tedy za trest nosit tašky půl kilometru daleko. Zatím chybí preferenční místa pro homoklády – ujít tři sta metrů s natrženou řití je jistě namáhavější než tlačit kočárek s dítětem – a samozřejmě nějaká ta multikulturní dimenze, například parkoviště pro Rómy. Našel jsem tedy jedno místo pro nás white heterosexuals only a dostalo se mi poučení, že tam mohu parkovat pouze dvě hodiny zdarma.
Musel jsem projít celý areál výstaviště. Vohnouti mi málem zašlápli přítelkyni. Zboží přítomné ve stánkách za velkou halou Z by se dalo označit pouze slovem junk, čeština ještě pro tuto formu komerčního odpadu nenašla pojmenování. Zejména mě fascinovaly stánky s „moravskou“ slivovicí, u kterých stojí moravský strécové s moravskýma klobókama a nabízí shot lihoviny na stojáka těm drnům, které dívání se na zboží znavilo (a že jich bylo). Sem tam mě někdo ovanul pivním dechem a jednou mi stoupli na nohu. Usoudil jsem, že je to něco jako pouť, ale ve velkém. Někoho asi podobné masové akce přitahují, mně tam nebylo dobře. Vyřídil jsem, co jsem potřeboval a prchali jsme odtud.
Edvenčr měl teprve přijít pyčo.
Vyjel jsem s autem z parkovacího místa a hodlal se vřadit do fronty, která se vytvořila na průběžné komunikaci jdoucí skrze parkoviště, protože obsluha parkoviště vybírala poplatek za stání delší než ty dvě hodiny. Jenže ouha. Hrubě jsem narazil. Sice jsem na komunikaci najížděl zprava a teoreticky bych měl mít přednost, ale aniž bych se dopouštěl nějakých právních rozborů, v civilizovaných společnostech to zpravidla funguje tak, že se lidé směřující z různých uzavřených prostor automaticky pouštějí ven a mají něco jako přednost plynoucí z logiky věci. Třeba když chcete vejít do místnosti a někdo současně chce stejnými dveřmi ven, je nejen slušné, ale i výhodné jej pustit, opačný postup vede k tomu, že se uzavřený prostor (místnost, obchod, parkoviště…) po čase zcela zaplní a nikdo se nedostane ani dovnitř, ani ven. Není na to třeba žádnej extra zákon, aby se toho zase nějakej kokotí mesiáš nechytil. Je zajímavé, že tento princip pochopili všude možně, v Praze ho pochopili, v Thomadorfu už ho taky někteří chápou, jenže lokálně byli koncentrováni vohnouti z Řepákova a pro ty momentálně platilo, že „já jedu po širší silnici, tak mám přednost pyčo“. Možná v tom bylo i trochu zlomyslnosti ve stylu „teď jedu já a ty si vyser oko“, která je vlastní sestrou myšlenkového vzorce „když nemohu jet já, tak ať nejede nikdo“.
Každopádně jsem tam stál jako penis Roberta Rosenberga už asi třetí minutu.
Snaha jemně venkovanům naznačit, že bych se potřeboval do štrůdlu zapojit, protože skutečně nemám v úmyslu tam stát celý den, jak oni si myslí, decentním zastrčením předku do proudu vozidel vyvolala jen tu reakci, že se několik vesnických votuzidel semklo k sobě na téměř intimní vzdálenost a nastrčený předek objelo. Návázal jsem oční kontakt s Mařenou v otřesně prorezlém oplu ponejvíce červené barvy s táborskou registrací:
Já: Mařko, nebuď kráva jako oni a pusť mě ven.
Ona: (Dělá že mě nevidí)
A v tom okamžiku mi došlo, že to dál nejde a že už toho mám kurva dost. Napálil jsem tam jedničku a úplně obyčejně jsem vjel Mařce do cesty. Sledoval jsem v zrcátku Mařenu, jak za volantem úděsně láteří.
Myslím si, že tohle je přesně to, o co českým politikům jde. Aby spolu lidé nespolupracovali ani v maličkostech a žili uzavřeni v relativně komfortních osobních bublinách vybavených televizí, přičemž vše mimo bublinu je nepřátelské a musí se tomu provést co největší naschvál. Jaký to asi je rozdíl, vládnout této rozdrobené rozhádané mase a vládnout národu, který se dovede kooperativně aspoň v základních ohledech. Já se sice z parkoviště dostal, ale musel jsem si vzpomenout na slova textu Daniela Landy:
Jó, není to růžové,
neboť čeští mužové
činí peklo, chtějí ráj…
Blanické už nehledaj.
Pokud by chtěli blaničtí rytíři vyjet a pomoci národu, museli by asi začít genocidou.
Nemělo to vzít konce.
Vyjel jsem na výpadovku směr Písek a dostavil se jeden totální adrenalinový zážitek. Jeden autobus s vidláky předjíždí druhý autobus s vidláky, jeden jede 65km/h a druhý vedle něho 66km/h. Z výfuku starých Karos se úděsně kouří. Ale emisní kontroly mají v pořádku tak vo co ti de? Tímto způsobem obsadí výpadovku na Plzeň v úseku před Globusem. Policejní Fabie stojí na krajnici. Řidič pravého autobusu vidí fabii a ještě více zpomalí, protože se nemá kam vyhnout. Autobus jedoucí v levém pruhu fabii stojící u krajnice vidí, ale znejistí a místo aby předjížděcí manévr dokončil, když už kolegu tak hezky zavřel, začne brzdit taky. Co kdyby tam byl radar? Jedu v pravém a sleduji rostoucí nervozitu kolem sebe. Hledám, jak si vytvořit dostatečný odstup, protože řidiči obou autobusů jednají jak smyslu zbavení, nejspíš tam kopli nějaké to pivko, ale hlavní je přece dodržovat rychlost. Zezadu se na mně už ale tlačí další kreténi, jako bych já za to mohl. Jiní kreténi se soukají do pravého pruhu, protože jim to připadá rychlejší, a dál to komplikují. Už jedeme třicet a pořád brzdíme. V tom si policajt z fabie usmyslí, že otevře dveře s nápisem Pomáhat a chránit. Autobus přede mnou udělá divoký losí test, vsadím se, že polovina cestujících vyblila ty řízky, co si ráno nabalili, zpátky do tašek. Málem sebere bočně autobus v levém, ten se ex post taky lekne a uhne do protisměru, ale jaksi podcení, že má před sebou kruhový objezd a ostrůvek, takže se panicky vrací zpět. Karosy se eroticky vlní na opotřebovaných podvozcích. Opět jdou nějaký řízky a budvary ven… to mohl být masakr. Policajt u fabie rychle zavírá dveře a asi mu dochází, že právě moc nepomohl ani neochránil.
No prostě, v Thomadorfu je krásně! Máme tady pivo, klientelismus a občanské zabedněnce. Dokonce mám někdy dojem, že spolu všechny tři fenomény nějak souvisejí.
(5x známkováno, průměr: 1,20 z 5)