Asi to tak úplně nezapadá do koncepce tohoto webu, ale je to myslím nejlepší místo k ventilování nesouhlasu s čímkoliv. Tady si to aspoň někdo přečte.
Možná se pletu, možná jsem se stal svědkem naší vlastní malosti v porovnání s „vyšší mocí“. Každopádně výsledkem je, že se jako člověk cítím dost mizerně.
Jediný člen mé rodiny bohužel onemocněl. Zhoubný nádor jazyka a krčních uzlin. Při zjištění tohoto faktu se mi vybavilo to, co nám ve všech reportážích v televizi a časopisech vtloukají do hlavy. Hlavní je neztrácet čas a jednat. Jenže jsem to asi špatně pochopil. Nějak jsem si myslel, že se to týká obou zúčastněných stran. Jak naivní omyl. Po diagnostikování takovéhoto nálezu jsem hloupě předpokládal, že začne ten kolotoč, který nám je servírován médii, v němž všichni místo chůze běhají, zapomínají na vlastní soukromí a vše ostatní s jediným cílem, pomoci nemocnému. Možná někde jinde, nebo někdy jindy. Možná nikdy. Tenhle kolotoč má buď vybité baterky, nebo hodně zrezivělé převody. A nebo je mu to jen jedno.
Po odebrání vzorku se čekalo. Na rozbor. To je ještě pochopitelné. Histologie vyvrátila odhad, že se jedná o nádor nezhoubný. Je naopak zhoubný a rychle rostoucí. Tady už pomalu přestávám mít pochopení pro to, jak naše zdravotnictví funguje. Jistě, je potřeba myslet hlavně na šest místo deseti procent a chránit vlastní zájmy. Ostatní je podružné. Jaká je tedy realita? Vyfasujete papír a jste odeslání ke specialistovi. A přichází první pozoruhodnost. K tomuto guru máte přijít za dva týdny. Ovšem ne na vyšetření, ale domluvit si termín. Aha, vy máte bolesti? Něco vám předepíšeme a to si ty týdny doma zobejte a věřte, že bude líp. Sbohem. Za dva týdny vás specialista objedná. Počkáte další dva týdny na vyšetření. Závěr specialistova zkoumání je, že se opravdu jedná o zhoubný nádor, který se nedá operovat. Šok? Nene, milý paciente, ten teprve přijde. Tento specialista vás odešle k „onkologovi – léčiteli“. Samozřejmě je potřeba se objednat, to dá rozum. Cože? Bolest? Dáme vám něco ještě silnějšího a berte toho ještě víc. Jste z toho totálně apatický milý paciente? No, co se dá dělat, čekat se musí. Po dalších dvou týdnech nadešel ten slavný den. Skočíme do auta a vyrážíme vstříc naději. Mám hodně pevné nervy, ale tohle už mě klidným nenechalo. Ale jediné co zbývá je beznaděj a bezmoc. Pocity nic moc. „Léčebný“ postup byl takový, že operace opravdu není možná, protože by byla příliš složitá. A složité, to přece nebudeme dělat, no ne? Ještě by vás to mohlo zabít. Raději vás necháme umřít pomalu. Chemoterapie není možná, neboť ostatní orgány v těle nejsou ve stavu, aby ji přestály bez úhony. V úvahu připadá pouze ozařování. Toto sice nic neřeší a jeho účelem je jen snížit bolesti pacienta, u kterého budeme čekat, až umře, ale lepší, než nic. Další perla přichází. Víte, máme toho moc a prostředků málo, jistě to pochopíte. Přijdete za čtyři týdny. Ne léčit, ale na simulátor a výrobu krycí masky k ozařování. Potom ještě asi sedm až deset dnů a přijde první ozáření. Žádná hospitalizace. Budete dojíždět. Vy nemůžete moc chodit a máte bolesti? Potřebujete i oporu? Nevadí, zastávka je blízko. Podotýkám, že se nejedná o zprostředkované informace, seděl jsem v ordinaci v roli nevěřícího a lehce otřeseného přihlížejícího. I velmi slabý matematik sečte, že se jedná řádově už o měsíce, ve kterých se naprosto nic neděje. Tady přišla zoufalá snaha rozhýbat mechanismy, které jsme si kdysi vyzvonili na náměstích. Kola kapitalismu, nelišící se ani v tomhle oboru očividně od těch socialistických. Vlastně jsou to ta stejná kola, jen natřená barvou, přivezenou ze západu. Smutné, ale fungující.
Nakonec se podařilo najít tu správnou páku, zvedající pacienta do výšin zájmu. Okamžitá hospitalizace a během několika dní i série ozáření. Ovšem i tady je jeden aspekt shodný. Operovat nelze. Ani zachránit. Kdo to nezažil, asi nepochopí, byť by byl popis jakýkoliv. Po několika týdnech stejně končí i tato etapa, poskytující alespoň jakousi zdánlivou naději. Série ozařování ukončena, dál nic. Doporučení zní, umístit pacienta do hospicové péče, neboť není v možnostech jednoho člověka poskytnout druhému plnou potřebnou péči. Začne vám docházet, že je konec. Jen ještě nepřišel. Zní to paradoxně, ale je to bohužel pravda. Každý den si chodíte povídat s někým, na kom vám moc záleží, ale nemůžete pro něj nic udělat. Je to vysilující pocit bezmoci. Z lékařského hlediska ukončeno. Další prosím!
Aby člověk nevyšel ze cviku, snaží se ho v pečujícím zařízení přesvědčit, že je pacient natolik soběstačný, že by měl jít domů. Nevadí, že se o něj nemůžete starat, musíte taky pracovat, aby bylo možné platit účty a že pacient má lepší, ale i slabší chvilky, kdy rozhodně soběstačný není. Ale to už jste ve fázi, kdy je člověk o hodně otrlejší a smířenější než na začátku. Už vás to tak nerozhází. Roste ve vás cynik. Takový ten, co pak nikomu taky už nikdy nepomůže. Berete si pacienta na jednodenní výlety domů a ubíjí vás pohled na něj. Na člověka, kterého milujete a nemůžete mu nijak pomoci. Na člověka, kterému jste zůstali v životě jen vy. Pro všechny ostatní je to uzavřená kapitola. Strašně moc chcete něco udělat, ale nic takového není. Tak se člověk snaží dělat, že se nic neděje. To je totiž to jediné, co zbývá. Brečet před někým kvůli tomu, že brzy umře by dotyčnému asi moc nepomohlo. Máte jen dost hrozné pocity.
Po těchto zkušenostech určitě rád podpořím chudáky doktory, kteří nemůžou léčit, protože mají moc starostí s tím, že se mají špatně. Mám pro ně totiž pochopení. Přesně stejně velké, jako oni pro mně. Nikomu nepřeji, aby nabyl stejných zkušeností. Jen jsem chtěl dát vědět, s čím se člověk může setkat, když se obrátí se zoufalou prosbou o pomoc na ty, kteří přísahali pomáhat.
(3x známkováno, průměr: 2,33 z 5)