Hitlerjunge Quex

Featured Image

Komunistickou propagandu známe asi všichni. Jak ale vypadala propaganda těch socialistů, co zde vládli pár let před nimi?

Třicet případů standartenführera Fleischera Třetí říše sice nenatočila, ale jinak si s produkcí československou v 50. i 70. letech produkce nacistická může podat ruce. Některá díla byla natáčena dokonce ve stejných prostorách a účinkovali tam titíž herci. To však neplatí o prvním propagandistickém filmu, který nacisté krátce po nástupu k moci natočili. Tím je Hitlerjunge Quex.

Vlastně by ten příběh mohl být i o československém pionýrovi, kterého zamordovali krvežízniví lidovci či brkouni v šestačtyřicátém. Scénář je pořádný doják a každému musí být odpočátku jasné, kdo je dobrý a kdo špatný. Ale HJQ stojí na skutečném příběhu Herberta Norkuse, šestnáctiletého člena HJ, kterého příslušníci NSM (to není Německý svaz mládeže, ale Nord-Stern-Moabit, ve výsledku je to ovšem také organisace mladých komunistů) v berlínské proletářské čtvrti Moabit zapíchli při vylepování plakátů v průběhu volební kampaně před parlamentními volbami v roce 1933. Hlavnímu hrdinovi, který se však ve filmu jmenuje Heini Völker, je však jen něco málo přes deset.

Celý film začíná srdceryvnou krádeží jablka z výkladu a následným obviňováním a téměř lynčem obchodníka za to, že si dovoluje za ta jablka chtít peníze. Zda má jít o snahu o vykreslení bídy v rudých berlínských čtvrtích či snad o vštípení třídního pohledu, čert ví. Následná scéna obsahuje domácí násilí, kdy opilý manžel vtrhne domů a chce po ženě peníze na další šnaps. Celé to pozoruje chlapec Heini, který se učí knihtiskařem.

Heiniho otec je zapáleným komunistou a komunistický předák Stoppel je v jeho domácnosti jak doma. Heiniho vezme na víkendovou výpravu do přírody, kterou pořádá místní komunistická buňka. Zábava tam je velmi pokleslá, tabák, alkohol a přisprostlé hrátky s děvčaty volnějších mravů. Heini se na výpravě jednak cítí osaměle, druhak znechuceně a odchází do lesa. Nedaleko je tábor Hitlerjugend a Heiniho uchvátí pořádek a ušlechtilá kolektivní zábava mladých nacistů, kteří zpívají (pořád jednu a tu samou píseň, ale to je jedno, protože ji složil sám Baldur von Schirach), pochodují a sedí spořádaně kolem ohně.

Heini se vrátí domů a matce vypráví, že nacisté nejsou tak špatní. Pak jí též zazpívá píseň HJ:

Uns’re Fahne flattert uns voran.
In die Zukunft ziehen wir Mann für Mann
Wir marschieren für Hitler
Durch Nacht und durch Not
Mit der Fahne der Jugend
Für Freiheit und Brot.
Uns’re Fahne flattert uns voran,
Uns’re Fahne ist die neue Zeit.
Und die Fahne führt uns in die Ewigkeit!
Ja die Fahne ist mehr als der Tod!

Pokud bychom z té povedené von Schirachovy písničky vypustili Hitlera a zmínku o smrti a přeložili ji do češtiny, zajisté by v pionýrské organisaci SSM pro svoji ráznou melodii byla velmi populární a možná by i nám ve škole namísto Zní zpěv a smích náš po kraji či Rudé šátky na slunci hoří vtloukali do hlav, že Pod vlajkou mládeže nocí a nečasem pochodujeme za svobodu a chléb. Ale to odbočujeme. Heiniho otec z vedlejší místnosti slyšel, jak Heini zpívá matce tenhle Baldurlieder a do kuchyně vtrhl, Heinimu nafackoval a násilím jej donutil zpívat Internacionálu. Následně jej donutil ke vstupu do komunistické buňky.

Jenže Heinimu byli mnohem sympatičtější hoši z HJ, kteří na svých schůzkách ve svých téměř skautských uniformách a se svým sturmbannführerem v čele prakticky nedělali nic jiného, než zpívali pořád dokola tuhletu písničku. Najde jejich klubovnu, na kterou následně zaútočí kameny členové komunistické buňky, díky tomu pak členové HJ považují Heiniho za komunistického špiona. Následně se však Heini dozví, že se na nacisty chystají komunisté, kteří mají v jedné opuštěné továrně ukryty střelné zbraně a dynamit. Heini informuje sturmbannführera a policii, komunisté pochopí, že mají ve svém středu zrádce a rozhodnou se Heiniho zabít. Žádají o to Heiniho otce, ten však říká, že vlastní dítě zabít nedokáže, vezme si to tedy na starosti stranická buňka.

Nadšený Heini se svěří matce, co udělal, aby zachránil nebohým chlapcům od HJ život. Matka pochopí, že to komunisté jen tak nenechají a rozhodne se, že nejlepší bude, když zabije sebe i Heiniho, uloží jej tedy do postele a pustí plyn (technická poznámka: tehdy se používal svítiplyn, který byl výrazně jedovatější, než dnes používaný plyn zemní). Heini se probouzí v nemocnici, když se ptá po matce, dostává se mu nejprve vyhýbavé odpovědi, následně pak odpovědi přímé, že ona otravu plynem nepřežila.

Do nemocnice příchází za Heinim chlapci z Hitlerjugend, považují jej za hrdinu a získá přezdívku Quex. Za pár dní přichází na návštěvu sturmbannführer sám a potkává se s Heiniho otcem. Následuje scéna, v níž je zarytý, leč v jádru jednoduchý komunista Völker následujícím rozhovorem přesvědčen, že nacistická cesta je o něco lepší, než komunistická:

„Kde žijeme?“
„V Berlíně.“
„Ano, ale šířeji?“
„Na Sprévě.“
„Ano, ale šířeji?“
„V Německu.“
„Správně. V našem Německu. Přemýšlejte o tom.“

Starý Völker na základě tohoto hlubokomyslného rozhovoru procitne a začne přesvědčovat ostatní soudruhy, že ti nacisté nejsou tak špatní. Heini je propuštěn z nemocnice a HJ mu zařídí ubytování, aby se už nemusel vracet k otci. Po pár týdnech začíná volební kampaň a Heini v nouzi nejvyšší tiskne a posléze i vylepuje letáky v rudých berlínských předměstích včetně již zmíněného Moabitu. Komunisté se to dozvědí a v závěru filmu je zavražděn, přičemž když umírá, projeví se plně celé poselství filmu, tedy poslední verš refrénu oné von Schirachovy písně „Ja die Fahne ist mehr als der Tod!“ (Ano, ta vlajka je více než smrt).

Premiéru HJQ shlédla většina nacistických prominentů včetně Hitlera, Goebbels byl unesen a řekl, že representuje-li HJQ první pokus jak ve velkém měřítku presentovat ideje nacionálního socialismu filmovými prostředky, pak musí říci, že tento pokus je za použití možností moderní technologie plnohodnotným úspěchem. Ano, nelze než přiznat, že tomu tak je a že jednoduchého německého diváka tento film skutečně mohl uchvátit.

Z našeho hlediska je samozřejmě zajímavější sledovat, jak se v HJQ pracuje s divákovými emocemi, protože to je přímo učebnice propagandy. Divák není trápen žádnými pochybami, žádnými nejasnostmi. Dobro, zlo, pro pochyby není prostor.

A proč si myslím, že toto dílo má co říci i dnešnímu divákovi? Právě proto, aby si dokázal uvědomit, jak jednoduché je pracovat s jeho emocemi a aby toto mohl odhalit v řadě jiných, mnohem novějších filmových děl a stal se vůči takové manipulaci snáze imunní. A tak pokud chcete, můžete ono propagandistické dílko shlédnout třeba zde.

12345 (Zatím nikdo nehlasoval)
241x přečteno
Updatováno: 27.11.2015 — 23:58
D-FENS © 2017