V roce 2006 hasiči evidují celkem 2 122 požárů v dopravě (10,5 % z celkového počtu požárů). Škody způsobené požáry v dopravě činily 309,1 mil. Kč (16 % z celkového objemu škod způsobených požáry). Zahynulo při nich 25 osob a 159 bylo zraněno.
Jejich příčinou bylo v 10-12% případů úmyslné zapálení vozidla, dále technická závada a autonehoda. Nejvíce osob zahynulo při požárech v dopravě v roce 2005 (46), nejméně v roce 2001 (19). Počet obětí i zraněných nevykazuje v posledních deseti letech rostoucí ani klesající tendenci.
V České republice je registrováno asi 4,3 milionu automobilů. Některé mají povinný hasící přístroj již teď, jiná jsou jim vybavena, protože se tak jejich majitelé dobrovolně rozhodli. Dovybavit hasícím přístrojem by bylo třeba odhadem 3,5 milionu vozidel.
Hasící přístroj je zařízení, které obsahuje zásobník s hasivem a zařízení k jeho rozptýlení na hořící předmět. Pro hašení auta je nejúčinnější použít hasící přístroj práškový. Funguje tak, že hořící předmět pokryje práškem a zabrání přístupu vzduchu k hořící hmotě. Dále by šlo také použít hasící přístroj s oxidem uhličitým, jehož vedlejším efektem je globální oteplení a má také nižší účinnost. Principem jeho fungování je, že oxid uhličitý je vzhledem k procesu hoření inertní a navíc ochlazuje předměty, na které je nasměrován. Hasící přístroj do auta by měl minimálně hasicí schopnost alespoň 8A a 34B a hmotnost hasiva minimálně jeden kilogram (hasiči doporučují dva kilogramy). Hasící přístroj obsahuje chemikálie a proto má danou životnost (přibližně pět let), dále podléhá pravidelným kontrolám pověřenou osobou. Vyhláška stanoví požadavky na hasící přístroj.
V autě je třeba hasící přístroj uchytit pomocí držáku, který je pevně spojen s konstrukcí vozidla a musí tedy mít atest. Držák by měl udržet hasičák do přetížení 6g. Nelze použít hasící přístroje vodní, protože automobilové palivo (benzín) je lehčí než hasivo a tak by fungovaly jen zčásti. Ochlazovací pěnový sprej na bázi tenzidů také není hasící přístroj.
Uhašení auta není jednoduchou záležitostí pro osobu, která dosud nikdy nic nehasila. Vyžaduje to určitou taktiku. Je to rozhodně komplikovanější a nebezpečnější než hasit požár v budově, kde není tolik hořlavých látek. V případě amatéra je tedy třeba počítat s částečným výsledkem, tzn. že se jen části uživatelů podaří automobil uhasit, protože se buď k hasícímu přístroji nedostali, nebo se jej rozhodli z nějakých důvodů nepoužít, anebo jej použili špatně, anebo že měl nedostatečný výkon, prostě že auto neuhasili. Budeme předpokládat, že účinnost opatření by byla 66%, tzn. ve dvou ze třech případů uživatel uspěje při hašení požáru.
Zajímavým vodítkem v tomto ohledu jsou například požáry autobusů, které mají hasičský přístroj povinný již nyní. 17.1.2009 zcela shořel autobus na D11. 1.1.2009 opět zcela vyhořel autobus v Brně. 24.11.2008 v HK hasící přístroj také nezabránil úplnému zničení vozidla. 17.10.2008 se tamtéž řidiči autobus uhasit podařilo, potřeboval tři hasící přístroje. 10.9.2008 na D1 celý autobus shořel, řidič měl naštěstí rozum a místo aby si hrál na hasiče, organizoval evakuaci cestujících. Řidič v Prostřední Bečvě 7.9.2008 se sice požár pokoušel hasit, ale neuspěl. 3.9.2008 v Chrudimi opět zcela shořel autobus. Stejně dopadl 2.8.2008 autobus na D1. Uvedené příklady ukazují, že riziko požáru by spíše snížila náprava tristního stavu tuzemských STK než povinný hasící přístroj.
Dá se s jistotou předpokládat, že i při zdařilém zásahu dojde k nějakým hmotným škodám, protože požár již propukl. V případě požáru auta, i malý požár na něm způsobí velké hmotné škody. I přesto, že se podaří požár rychle uhasit, je poškození automobilu takové, že si vyžádá nákladnou opravu nebo je automobil neopravitelný, přestože byl zdárně uhašen. V některých případech je hašení samotné finálním aktem zničení vozu. Osobně bych se zdráhal automobil hasit, spíše bych se snažil dostat z něj posádku a důležité věci, jako třeba doklady, a ochránit okolí před následky požáru. Budeme předpokládat, že úspěšný hasící zásah sníží škody o 50%, což považuji za velmi optimistický odhad.
Nejlevnější hasící přístroj, který odpovídá výše popsaným požadavkům a který se mi podařilo na internetu nalézt, stojí 399 Kč včetně držáku. Pokud by byla zavedena povinnost vozit s sebou hasící přístroj povinně, jak požadovali hasiči, pak by se dal předpokládat zvýšený zájem o hasící přístroje a větší konkurence na trhu, což by stlačilo jeho cenu na odhadem 300 Kč za kus. Náklady na instalaci do vozu nebudeme uvažovat.
Dovybavení 3,5 milionu automobilů hasícím přístrojem by tedy představovalo výdaje v částce přibližně jedné milardy korun na pět let. Za pět let by bylo třeba hasící přístroj zakoupit znovu, protože expiruje (anebo je třeba jeho rozsáhlejší kontrola, což by u hasičáku za Kč 300,- asi nemělo smysl). Dále je třeba uvažovat náklady na kontroly hasících přístrojů, které odhadneme ve výši 100 Kč za jeden přístroj a rok, ale ne za rok pátý, kde by to bylo jen 34 Kč za likvidaci přístroje. To by činilo dalších zhruba 1,4 miliardy za pět let. Celkem tedy 2,4 miliardy korun za pět let, uhrazených ze soukromých kapes, ale – uhrazených.
Pokud uvažujeme škody ve výši 300 mil. Kč ročně, pak v případě hasícího přístroje jako povinné výbavy vozu by se v 66% případů snížily škody o 50%. Tedy – 300 * 0,34 + 300 * 0,66 * 0,5 = 201 milionů Kč ročně je částka, která odpovídá nižším škodám. Za pět let jsou to škody za přibližně 1 miliardu korun.
Vidíme tedy, že:
a) náklady na povinné dovybavení osobních aut hasícími přístroji se nikdy zcela nevrátí v podobě nižších škod
b) jedna koruna vložená do povinných hasících přístrojů se vrátí jako 41 haléřů na nižších škodách.
Hasiči, kteří hasící přístroj do povinné výbavy vozidla navrhli, argumentovali právě snížením hmotných škod, ale neřekli, za jakou cenu. Není brána v úvahu skutečnost, že hasícím přístrojem by museli svá vozidla vybavit všichni cizinci přijíždějící do Kocourkova, protože pro ně by předpis platil taky a povinnost vozit s sebou hasící přístroj je v evropském měřítku unikátní. Také jsem zapomněl odečíst případy úmyslného zapálení vozidla, na které by hasící přístroj neměl patrně žádný efekt.
Zbývá se vypořádat s argumentem posledním, totiž snížení počtu úmrtí. Je přinejmenším sporné, zda by povinné hasící přístroje zabránily některým úmrtím v dopravě, protože zejména v případě nehod lze oprávněně předpokládat, že oběť nehody utrpěla vážné nebo smrtelné zranění při nehodě samotné a následný požár pouze dále snížil její už tak malé šance na přežití. Stejně tak je sporné, zda je při pokusu o záchranu osádky havarovaného vozidla účinnější vyprošťovat či hasit.
Lze jistě kalkulovat s nějakou formou ekonomické ceny lidského života, ale lze také sáhnout k argumentu jinému. V roce 2006 zemřelo v ČR celkem 104.441 osob, z toho například 133 na vystavení se enormnímu chladu, 33 na zásah elektrickým proudem, 37 na vdechnutí potravy, 211 na utonutí, 24 na pád na rovině. 457 pak na infekční nemoci, zhruba 30.000 na rakovinu a 52.000 na nemoci oběhové soustavy. Vidíme, že počet 46 obětí požárů v dopravě je zcela marginální a i kdyby jej navrhované opatření snížilo na polovinu, nijak zásadně by neměnilo pravděpodobnost, že zítra uhoříte vy nebo já. Pokud by se mělo hledat uplatnění pro 2,4 miliard za pět let, pak by se jistě našlo nějaké efektivnější.
Trochu mi to připomíná situaci jinou a přitom hodně podobnou – totiž držení střelné zbraně. Hasičák je zbraň proti požáru, střelná zbraň je hasičák na útočníky. Jak dalece se odlišuje přístup státní správy v obou případech…! V této souvislosti se například hodí připomenout, že v loňském roce policie vyšetřovala ke 4.515 loupeží, 5.397 případů ublížení na zdraví, 441 neoprávněných zásahů do práv domu a bytu…
Je třeba vidět také jinou stránku věci. Zavedením povinnosti vozit s sebou hasící přístroj by si přišli na pěkné peníze všichni, kdo je prodávají, revidují, repasují nebo likvidují. A o to v tomto návrhu asi hlavně šlo. Podle posledních informací to vypadá, že hasící přístroj povinný nebude. Probíhající debata však zcela opomíjí možnost, že kdo chce, může si hasící přístroj do auta umístit dobrovolně sám a i bez ministerské vyhlášky zvýšit úroveň ochrany svého majetku. Kdo tak neučiní a shoří mu v důsledku toho jeho vlastní auto, ten se přirozeně bude muset také sám vyrovnat se vzniklou hmotnou škodou, přičemž není pravděpodobné, že by sanací škody zatěžoval společnost. Spíše než o lekci z bezpečnosti se jednalo o lekci na téma „řidič jako dojná kráva“, další z mnoha.
V závěru podotýkám, že sám je fakt, že s podobným jednoduchým rozborem nepřišli sami předkladatelé návrhu, tedy hasiči, je dostatečně výmluvný a svědčí o nízké kvalitě rozhodování, která provází problematiku bezpečnosti silniční dopravy již léta. Pozoruhodné je, že ačkoli hasiči povinné umístění hasícího přístroje do auta navrhli, nenašel jsem na stránkách Hasičského záchranného sboru žádné informace o tom, jak a čím hasit auto. Do třetice ve výčtu podivných souvislostí, měl jsem až dosud zato, že hasiči jsou zde námi placeni k tomu, aby likvidovali požáry, a nikoli aby lobbovali za ukládání povinností běžným lidem, tedy například povinnosti vybavit auto hasičákem nebo instalovat požární hlasiče do domů.
(Zatím nikdo nehlasoval)