H.A.D.E.S.

Název článku, jenž nepojednává o bohu podsvětí, je zkratkou pro High Adrenalin Defence Evaluation System, což je projekt, o kterém si sice můžete přečíst sami na www.nutnaobrana.cz (těm, kdo vůbec netuší, o co se jedná, doporučuji zhlédnout alespoň úvodní stránku), avšak já vám o něm, vážení čtenáři, přináším zprávy z první ruky, neboť jsem měl tu čest jej absolvovat na vlastní kůži jako jeden z prvních účastníků; a musím konstatovat, že se jednalo o nevšední a hlavně užitečný zážitek.

Celý projekt je zatím teprve v začátcích; jeho generální zkouška byla pojata jako „tisková konference na vlastní kůži“, na kterou dostal pozvánku pro dvě osoby mimo jiné i D-FENS, který se však nemohl zúčastnit, takže za D-F redakci vyslal mě, což jsem s radostí přijal. Ačkoli byl pozván relativně velký počet novinářů, vše bylo dobře zorganizováno tak, aby si každý mohl vyzkoušet tuto akci jako normální účastník.

Na začátku je zájemce seznámen s pravidly simulace, podepíše účast na vlastní zodpovědnost, může si vybrat zbraň (k dispozici jsou palné zbraně kategorie D, gumové chladné zbraně, „pepřový“ sprej stříkající vodu; ti, kdo mají povolení, mohou používat i palné zbraně kategorie FX), dostane helmu, kterou si nesmí za žádných okolností sundat (a krom toho, že se v ní nedýchá úplně nejlépe, ještě navíc lehce omezuje zorné pole a periferní vidění, i když nijak zvlášť) a ochotný personál zodpoví všechny případné otázky.

Samotná simulace je asi to, co bude většinu čtenářů zajímat nejvíce, nicméně kdybych ji popisoval příliš detailně, každý by věděl, na co se má připravit (ač scénářů existuje více), čímž bych zhatil snahu pořadatelů o poskytnutí zážitku co nejbližšímu reálné situaci, což slibuje H.A.D.E.S. na svém webu. Jak je možné něčeho takového dosáhnout, mi vrtalo hlavou už od chvíle, kdy jsem si o tom poprvé přečetl; a ačkoliv způsob, jakým simulace probíhá, nevyvolá v člověku stres a strach jako přepadení skutečné (což beztak asi ani není reálně možné), jedná se v rámci možností a dostupných prostředků o nápodobu poměrně zdařilou. Hodně zde také záleží na mnoha detailech, které se budou lišit patrně simulaci od simulace: například v mém případě šlo všechno hladce, leč u mé přítelkyně, kterou jsem vzal s sebou, nebyla simulace tak přesvědčivá, i když to bylo nejspíše způsobeno z velké části tím, že dotyčná nemluví česky a angličtina daného figuranta nebyla zrovna nejlepší (navzdory telefonickému ujištění, že v tom nebude problém; což tedy jinak vážně nebyl, avšak toto byla docela podstatná část).

Výsledkem simulace byla pro mě i přítelkyni (a později nám bylo sděleno, že i pro všechny ostatní účastníky generální zkoušky) smrt. Nikdo se útoku figuranta ubránit nedokázal. Když jsem se sám zamyslel nad tím, proč jsem selhal, došel jsem k tomu, že mé reakce byly neuvěřitelně pomalé a prostě jsem nestihl tasit včas. Zde však přichází část nejdůležitější, tedy analýza. Své reakce na útočníka si můžete prohlédnout na záznamu (i zpomaleně sekundu po sekundě) s komentářem odborníka; a musím uznat, že výsledky mě rozhodně velmi překvapily: má reakce vůbec nebyla tak pomalá, jak mi subjektivně připadalo, ba naopak rychleji už to moc ani nešlo; chyby jsem se dopustil zaujetím špatné pozice, v důsledku čehož –jak mi řekl instruktor– jsem byl mrtvý ještě dříve, než vůbec k finálnímu útoku došlo, jen jsem si to neuvědomoval.

Rozbor situace na záznamu je tedy bezesporu velmi přínosný; jednak proto, že vnímání času v situaci samotné je extrémně subjektivní (samotného mě překvapilo jak moc), ale zejména vám instruktor ukazuje (sekundu po sekundě) všechny chyby, kterých se dopouštíte. Analýza probíhá velmi srozumitelně a jasně, podstatné věci jsou zdůrazňovány, těmi nepodstatnými nejste zatěžováni. Navíc bych řekl, že se mi to docela vrylo do paměti, takže si snad v potenciálně nebezpečné situaci vybavím, čeho se určitě vyvarovat.

Určitým zklamáním pro mě bylo, že se jednalo vlastně jen o jedinou krátkou simulaci s relativně stručnou analýzou. Na webu projektu se můžete dočíst o standardní době simulace 60 minut, což se dá zvládnout i o polední pauze; ve skutečnosti jsme se do těch šedesáti minut vešli dva, přičemž odhadem tak prvních dvacet minut trvala úvodní instruktáž, posledních dvacet vypalování záznamu na DVD (to dostanete s sebou; záznam je poté vymazán), simulace samotná zabrala něco přes pět minut, analýza možná deset. Provozovatel mě však po přečtení tohoto textu informoval, že na základě zkušeností z generální zkoušky byla provedena určitá vylepšení; během prvního dne ostrého provozu se tedy prý do hodiny nevešel nikdo, ačkoliv na vypálení DVD už se nečeká, simulace trvá 15 minut, analýza přibližně také (v závislosti na individuálních dotazech může být i delší).

Výsledný dojem z celé akce byl z mého pohledu celkem kladný; projekt má sice své mouchy, ale s ohledem na to, že je teprve v začátcích (připomínám, že jsem se účastnil generální zkoušky, takže se vlastně ještě nejednalo o ostrý provoz), předpokládám jeho postupné zlepšování v čase. Již teď však jeho absolvování považuji za cennou zkušenost.

Související články: