Před pár lety jsem slyšel vtípek o tom, že vrcholem optimismu je, když si dva teplý koupí kočárek. Smál jsem se, až jsem se za břicho popadal. A máme to tady.
Nemám rád teplouše. Je to úplně stejný, jako když někdo nepozře rajče, nebo někdo, komu se při pohledu na kližku v guláši zvedne žaludek. Prostě to neovlivníte, i kdybyste se na hlavu stavěli, i kdybyste si stokrát rozumově řekli, že kližka je zdravější než GS-Condro a rajče lepší než tableta vitamínu C. Dalším faktorem může být samozřejmě i špatná zkušenost, a tu já mám.
Do pětadvaceti jsem byl magnet pro teplouše. Balení na veřejnosti, osahávání v autobusech, chytání za ruku na hajzlech, to všechno mám za sebou. Vždycky, alespoň z mého pohledu, šlo o osoby odpudivé, lidsky odporné a husí kůže na těle mi dávala za pravdu. Nejodpornější zážitek jsem měl na svatební cestě se svou zjevně těhotnou manželkou, kdy mne v Liberci na hajzlu restaurace (a později i v restauraci) u Černého koně balil teplouš známý jako Panenka (identitu jsem se dozvěděl po letech od kolegyně – bývalé liberečanky, které jsem příběh vyprávěl a která mi o této postavičce i leccos odvyprávěla). Ta bukvice byla tak odporná, že jsme z hospody vypadli jak cukráři a dodnes si nepamatuju, jestli jsme stačili zaplatit, protože se mé ženě udělalo špatně. Těžko říct, zda na nevolnost mělo vliv těhotenství, kvalita naservírovaného jídla nebo pohled na „TO“.
Stejně jako už nevyndávám rajče z hamburgeru a snažím se nevnímat konzistenci a chuť této pro mne odporné zeleniny (přesvědčil jsem sám sebe, že ohřátý rajče můžu), snažím se nevnímat buzeranty kolem sebe, v televizi, a snažím se jejich jinakost tolerovat, neboť se nehodlám kvůli své alergii k bukvicím hádat s ostatními.
Co mi ale fakt zvedá mandle, to jsou Pride Parade a další festivaly zvrácenosti, na které hodně nedobrovolně přispívám i já ze svých daní. Sakra, co byste si pomysleli, kdybych se oblíkl do koženejch hadrů, vyskočil na korbu nějakýho náklaďáku, v rytmu techna prováděl kopulační pohyby a začal vyřvávat, že mě rajcujou baby? A ještě mi na to přispěl magistrát?
V mládí jsem byl součástí recesistické skupiny, kde hlavním heslem bylo „Dělej si co chceš, hlavně s tím nikoho neotravuj.“ Tedy jinak a lidově formulovaná definice osobní svobody. Mě je fakt úplně egál, co kdo komu kam strká, ale proč bych měl mít kvůli tomu slzu štěstí v oku a křičet Aleluja? Copak je to nějaká zásluha? Proč bych měl já, mé děti, děti pod patnáct ve zpravodajstí TV, navíc v primetime, sledovat sjetý polonahý bukvice a poslouchat ulíznutého presstituta, jak je nádherný bejt homouš? Tohle už je v rozporu s výše citovaným krédem, mě to fakt otravuje.
Takže vážené militantní buzny, dříve než mne pošlete do blázince, pamatujte, že před třiceti lety jste v blázinci končili vy. Kyvadlo tolerance má dvě úvrati a mohlo by se stát, aniž bych vám to přál, že se zhoupne na druhou stranu, když ho budete furt zvedat dál a dál.
Vy homosexuálové, kteří jste se se svou jinakostí srovnali, žijete v souladu s okolím a nehodláte adopcí ničit duševní rozvoj dítěte, mne omluvte. Já vaši jinakost chápu, ale prostě syrový rajče do huby nestrčím, ani kdyby mi platili zlatem.
30.07.2017 Pako
Související články:
- Homoadopce (30.6.2016), Urza
(472x známkováno, průměr: 1,49 z 5)