Zeměkoule přijala zpět do svého nitra jednoho z největších kýčařů moderní doby. Muž, který vystavěl svoji kariéru na sousloví ajlavjú, plastických operacích, pedofilních hrátkách a tahání se na jevišti za péro, opustil řady komediantů za okolností stejně pohnutých, jako žil.
K obřadu se sešli další komedianti podobného ražení, aby umrlci zazpívali svoje hity převážně z oblasti r´n´b. Těžko říci, co by Majkl řekl, kdyby mohl skutečně vyjevit své poslední přání, zda by skutečně stál o to jejich ooooohooouuuuoooojéééhhhéééé, či zda by preferoval pořádnou šlehu demerolu nebo něžného hošíčka k erotickým hrátkám, každopádně hudba při přesunu z tohoto světa je nezbytností i v našich končinách.
Nebudu se pouštět do složitých úvah o tom, co je vlastně důvodem akustické produkce na pohřbech. Racionální důvod k tomu samozřejmě není. Hlavní protagonista je již nějakou dobu mrtvý a neslyší, co se mu hraje, někdy k jeho štěstí. Snad je snaha, aby nebyl být slyšet pláč pozůstalých. Možná je naopak cílem přivést příbuzenstvo, které se těší na majetek nabytý v rámci dědického řízení, k jiným méně racionálním myšlenkám. Nebo prostě připadá někomu blbý jen tak tam tu rakev fouknout. Možná že někdy chce nebožtík vyvolat mezi pozůstalými pohnutí či pozdvižení volbou dostatečně kontroverzní skladby. V případě úmrtí Majkla šlo zase o to, aby několik umělců resuscitovalo svoji pohasínající uměleckou kariéru, která beztak byla založena na tom, že oni jsou černí a typický americký bílý občan poslouchal ty jejich ufňukaný bláboly jen proto, aby ukázal, že není vůbec rasista. Nyní se tedy vydají nějaká cédéčka, například PedoMichael funeral remix, a zase bude na nějakou dobu o skývu chleba a nějaký ten koks postaráno. „Umělcovy“ ostatky tak budou smysluplně využity nahrávacími společnostmi do poslední chvíle.
Nedávno jsem s tím byl konfrontován. Jeden známý se na mne obrátil s prosbou, zda bych konvertoval skladbu v mp3 do podoby audio CD. Tou skladbou byla hustě vymazlená pecička „Až mě andělé zavolají xobě“, kterou jistě všichni známe jako typického reprezentanta lepkavých sentimentálních sraček na pomezí blues a moravského shit-etnofolku. Měla být spuštěna v českobudějovickém krematoriu u příležitosti pohřbu kamaráda dotyčného počítačového experta. Jenže jsem to trestuhodně odbyl. Při konverzi skladby došlo k nějaké chybě, anebo médium nebylo docela OK a protože si to dotyčný nezkontroloval (a já taky ne), zněl výsledek místy jako speedcore nebo reklama na Cilit Bang.
Co byste chtěli slyšet vy přes stěnu rakve?
Pro zajímavost, existuje i top ten pohřebních písní. Více než o čemkoli jiném vypovídá o hudebním nevkusu pozůstalých. Pouštět na něčím pohřbu teplé lkaní patlala s nickem Elton John hraničí s pokusem o pozdní resuscitaci, kde se sází na to, že zhnusený umrlec raději vyskočí z rakve, než by to poslouchal.
Pokud bych se zaobíral klasikou, jednoznačně bych preferoval Siegfriedův pohřební pochod nebo Jízdu Valkýr. Pro případ, že by nějaká politicky korektní mafie zakázala Wagnera, protože je málo radostný, je k mání ještě evropsky certifikovaný Beethoven.
Jeden blíže neurčený letecký publicista se vyslovil, že by rád skladbu Take my breath away od skupiny Berlin, která provázela Toma Cruise při jeho leteckých&milostných akcích v pohádce o létání Top Gun. Nepřipadá mi, že by to byl zrovna ideální nápad, ale pořád je to celkem konformní a esteticky přijatelná volba, která nikoho neurazí, kromě ortodoxních příznivců žesťových nástrojů a sklaby Zasviť ty nám, slunko zlaté.
Další možnou volbou by byl poslední výtvor Vídeňáka Hanse Hölzela alias Falca. Falco sice trochu frčel v koksu a v chlastu, jeho přínos pro populární hudbu však nikdo nemůže popřít. Narozdíl od té pedofilní opice z Neverpaylandu byl skutečný génius. Hit „Kommissar“ předběhl svoji dobu, pokud nás někdo chce ládovat rapem jako něčím moderním a progresívním, mluví o nečem, co je třicet let staré a rozhodně to nemá kořeny v buši. Další pecka „Mutter, der Mann mit dem Koks ist da“ zase vizionářsky poukázala na nutnost proměny tradičních energetických dogmat. Hit Rock me Amadeus byl tak slavný, že i Homer Simpson vytvořil jeho cover „Mr. Zeus“. Falco asi na sklonku svého života tušil, že se s ním něco stane. Jeho Mitsubishi Pajero se srazilo s autobusem a Falco tak ještě poukázal na zásadní absenci bodového systému v Dominikánské republice. Vídeňák byl na místě mrtev a tím se realizovala myšlenka jeho skladby „Out of the dark„. V roce 1998 jsem si ji cestou do Prahy stihl pustit asi 35x.
Zajímavou alternativou pro méně vyměklé publikum by byla skladba The hammer has fallen od partičky Sabaton, kterou v dohledné době uvítáme na území Kocourkova. Klávesy se do obřadní síně výtečně hodí a navíc ještě obdaříte pozůstalé přijatelným hudebním zážitkem. Text je zde a v podstatě směřuje k určitému smíření, natolik nepochopitelnému pro dnešní frikulínský svět.
Pro zájemce o h/c by pak byla určena skladba Der schwarzer Sonne zugewandt (Vstříc černému slunci) formace Nordglanz. Není vyloučeno, že multikulturně orientovaní pozůstalí ještě během playbacku opustí prostory krematoria, bohužel ne komínem (prozatím, ale taky na ně dojde). Pohřeb proto proběhně nepoměrně důstojněji a okamžitě se pozná, co v kom dříme za demóny.
| steht mit Schild und Beil zum Schutz für Land und Sippe ein. Für die Erhaltung seiner Art, denn Glaube bleibt in Treue stark. Der schwarzen Sonne zugewandt |
válečník povstává se štítem a sekerou aby chránil svoji zemi a kmen. Pro udržení svého druhu je oddán víře své Vstříc černému slunci |
Když se nad tím textem zamyslíme, tak během života v podstatě neděláme nic jiného, tedy kromě pravdoláskomilů, ti bojují za všeobecné dobro.
Jsem zvědavý na další tipy zejména od frikulínské větve diskutujících, která je patrně nyní hluboce otřesena.
(2x známkováno, průměr: 1,50 z 5)