… aneb jak nepodat vysvětlení.
„Miláčku přišla ti pokuta!“. „Mně? A za co?“, neskrýval jsem překvapení.
„No asi si jel rychle na Jižní Spojce, v srpnu, píšou tady 95 km/hod.“
„A je tam opravdu napsáno, že mám zaplatit pokutu?“ Schválně jsem svého miláčka zkoušel, protože dobře vím, že auto, kterým jezdím, je registrováno na něj. Teda na ní.
„No je tu napsáno, abys přišel podat vysvětlení do Korunní na Městskou policii Praha.“ To mne překvapilo ještě víc. „Fakt je tam moje jméno, a že jim mám něco vysvětlovat?“
„To ne, je to na moje jméno, ale ty s naším autem přece jezdíš“. Má ty prostoto, moje drahá je tak trochu Mirek Dušín v sukních. Bude to ještě práce dát jí patřičnou přípravu, ale co, mám skoro tři týdny čas. Použil jsem přesvědčivý tón hlasu a podle poučky, že slibem nezarmoutíš, jsem řekl něco jako, že to vyřeším…
„Miláčku, zítra mám jít na ty policajty. Co jim tam mám říct? Ty ses na to zase vykašlal viď?“
Uuuuuu, to už je jedenáctého? Tak co teď? Chytil jsem se stébla: „Zagoogli D-Fens, podání vysvětlení. Máš to? Tak si ten článek přečti a víš všechno.“
FSM manuál jsem si přečetl také a spolu s miláčkem jsme si dohodli následující postuláty a strategii:
– MP si ulehčuje život nasazením úsekových kamer, není tedy důvod jim to ještě více ulehčovat. Pokud by na mně čekali na konci měřeného úseku, nepomohla by mi ani svěcená voda.
– První krok ze strany MP musí být poučení o právech občana podávajícího vysvětlení.
– Jediná věta, která by měla zaznít ze sladkých úst je: „V této věci nebudu podávat vysvětlení“.
– Nesnažit se cokoliv vysvětlit.
– Nepodepisovat nic, co by se odchylovalo od průběhu slyšení a znění věty.
Druhý den dopoledne mi miláček volá a s hrdým hlasem oznamuje: „Tak a je to hotovo!“
„Poučili?“
„Poučili!“
„Ukázali ti fotku z radaru?“
„Ukázali, ale byl tam jen chlap v košili, kterou máš ve skříni a hlava byla schovaná za stínítkem. Nevím, proč to zkoušej.“
„Kolik vět si řekla?“
„No jen tu jednu. Co jsem jim asi měla říct?“
„Fakt? Jsi skvělá!“
„Řekla jsem jen tu jednu větu, ale celkem pětkrát! Tys tam totiž měl ležet ještě další čtyři pokuty za nesprávné parkování! Tos mi to taky mohl říct, abych na to byla připravená?“
„A fungovalo to?“
„Fungovalo!“
„No tak sláva!“
Z dalšího vyprávění jsem pochopil, že policista byl velmi korektní a že vyřčenou větou nebyl vůbec, ale vůbec překvapen. Přesně podle teorie, že za dveřmi čeká dalších deset vohnoutů, kteří rádi zaplatí, snažil se věc co nejrychleji vyřídit. A jelikož projednávání zbylých čtyř pokut bylo stejně jednovětné a monotónní a veškerý čas zabralo zapisování výpovědí do přestupkových karet, má drahá měla čas se rozhlížet po okolních přepážkách. Její největší údiv způsobilo to, že kolem se odehrávaly velmi emotivní a hlasité scény, výlevy a hádky, ze kterých stejně nakonec putovaly finanční příspěvky do městského rozpočtu.
Za opravdu nejdůležitější informaci z této praktické zkušenosti považuji to, že postup dle Field Survival Manual 2009, který popsal D-FENS zde opravdu funguje. Městská policie při jeho aplikaci poskytuje nezbytnou součinnost a pro obě strany jde o nekonfliktní, rychlé a velmi kulturní vyřešení celé záležitosti.
Na závěr cituji asi nejvýmluvnější větu dne:
„Proč se tam s těmi policajty hádali a nezjistili si, co mají říkat, jako my? Vždyť je to tak jednoduché.
Po pravdě jsem musel přiznat, že mi to také není jasné.
23. 11. 2009, Catcher
(Zatím nikdo nehlasoval)