Francie, Cikáni, EU a já.

Featured Image

Dvě upozornění úvodem. Pro označení dotyčného etnika používám zásadně výraz „Cikáni“ a nikoliv politicky korektní „Romové“. Nevidím ani ten nejmenší důvod proč používat výraz převzatý z cikánštiny. Němce rovněž označujeme českým „Němci“ a nikoliv „dojčové“.

Na druhé straně se sami označujeme za „Čechy“, ačkoliv nám většina národů ve svých jazycích říká zcela jinak. Je mi tedy úplně jedno, jak Cikáni sami sebe v jejich jazyce označují. Do češtiny je Rom překládáno jako Cikán.

Abych předešel výkřikům humanistů-teoretiků na téma „co ti Cikáni udělali“ a „to se ti může stát s Čechy taky“, odkazuji na svůj článek publikovaný na těchto stránkách již před pěti lety (je to vůbec možný?), který naleznete zde .

A teď k věci

Tak nám začala „sladká“ Francie šupito presto expedovat cikánské přistěhovalce do jejich původní domoviny na Balkáně. Mám vůči tomuto jejímu činění poněkud neujasněné pocity. Na jedné straně zcela chápu  pohnutky vedoucí k tomuto jednání. Jen si vzpomeňte na aféru s utopeným „princem“, na záběry svinčíku kolem jejich naprosto nelegálních ležení rozbitých kde libo a sestávajících mimo jiné z vozidel BMW, Mercedes a dalších. Viz zde.  Nakonec ukázalo, že se o žádného „prince“ nejednalo, ale zato se jednalo o naprosto typickou lež.

Mimochodem, myslíte, že je to pouhá náhoda, že se ve slovenštině pro lhaní používá též výraz „cigániť“?

Na straně druhé se naskýtá otázka, co asi bychom se dozvěděli z humanistické sladké Francie a ze strany Evropské unie všeobecně my, kdybychom uplatnili tutéž politiku vůči cikánským přivandrovalcům z východního Slovenska. V této souvislosti si pro změnu vzpomeňte na pokřik, který vypukl v souvislosti se stavbou zdi v jisté Matiční ulici v Ústí nad Labem. Takže se zdá, že když dva dělají totéž, není to v EU vždycky totéž!

Nemůžu se ubránit jistému pocitu škodolibosti, protože sladká Francie se stala obětí svého vlastního činění.  Sladká Francie si, podle oblíbeného českého idiomu klasicky naběhla na vidle!

Ačkoliv ne, v téhle situaci to pořekadlo poněkud pokulhává. Ten obrat jaksi mlčky předpokládá, že ty vidle drží v rukou někdo jiný a to tady neplatí. Tady by byl asi na místě spíše již poněkud otřepaný gag z kreslených grotesek o šlápnutí na hrábě odložené zuby vzhůru. Sladká Francie nejen, že sama ty hrábě takto odložila, ale dokonce donutila všechny ostatní přijmout tento způsob skladování hrábí jako všeobecný standard a povinnost. Je mi určitým zadostiučiněním, že je to právě ona, kdo jako první sklízí ovoce tohoto přístupu.

A ani  tohle není tak úplně pravda, protože potíže podobného druhu mají státy jako my a další již dávno. Jenže my pro „sladkou“ Francii ležíme  hluboko pod prahem jejího vnímání.  My a podobné státy jsou dobré leda k tomu, aby jim bylo z patřičné výše mentorováno.

A začaly se dít věci! Pokrokový francouzský lid opustil svá oblíbená bistra na rohu (proslýchá se, že mnohdy ani nedopil své beaujolais), rozvinul rudé prapory a za zpěvu Internacionály se vydal do ulic protestovat proti deportacím ušlechtilých Romů. No co, práce není, podpory v nezaměstnanost jsou bohaté a už se dávno nic nedělo. Tak proč ne?

Moc těm lidem držím palec, moc! Jestliže uspějí, naskýtá se reálná naděje, že bude následovat exodus i z dalších evropských zemí do cikánského ráje, sladké Francie. Ano, tušíte správně, stávám se vyznavačem lidských práv.

Evropské komisařce pro spravedlnost a lidská práva Viviane Redingové (Lucembursko) se ovšem zlostí nadmuly líce a zamlžily brejle. “Už toho bylo dost,” rozlítila se! “Vzniká pocit, že lidé jsou vykazováni z jedné členské země (EU) jen proto, že patří k jisté etnické menšině“.

Hleďme, hleďme, tak paní komisařka má pocit! Kdybych měl tu možnost, upozornil bych ji, že její „pocit“ je zcela mylný. Lidé nejsou vykazováni pro svou etnicitu, ale pro svou absolutní neschopnost dodržovat alespoň v minimální míře pravidla civilizovaného soužití. Dále bych jí asi položil otázku, jaký ohled bere na pocity lidí, kteří jsou nuceni žít tak, jak popisuje tento dopis. Dále bych se zeptal, kamže to zmizela ona známá zásada, že moje práva svobody končí tam, kde omezují práva a svobody jiných. Ano, moc rád bych se jí zeptal! Jen se obávám, že s plebsem se jejich vysokoprevoschoditělstva eurokomisaři nebaví.

Tak si to, jako obvykle, rozebereme. Přísně vzato má podle  Lisabonské smlouvy paní komisařka pravdu. Zvláštní na tom ovšem je, že paní komisařka  se ani zlostí  nenadouvá, ani se jí rozlícením nemlží brejle nad tím,  že občané jisté České republiky  (a dalších členských států EU) dodnes nemají právo pracovat v Německu a Rakousku, což je rovněž v příkrém rozporu se zněním dotyčné smlouvy a sladká Francie sama ruší tento zákaz až v těchto dnech. To jsem si prosím ověřil zde: EURES  Poradenská síť pro pracovní uplatnění, Adresa Na Poříčním právu 1, 128 01 Praha 2 Telefon +420 221 923 766 E-mail vera.kolmerova(at)mpsv.cz

V této souvislosti zní její  „zvolání nakonec“ o tom, že: “Žádný členský stát nemůže čekat zvláštní zacházení, když jsou ve hře lidská práva,” jako arogantní výsměch těm, jejichž rovněž v Lisabonské smlouvě zakotvená práva jsou naprosto ignorována.

Zdá se milí Čechové, že vaše  práva nejsou v rámci Svazu Evropských Socialistických Republik zdaleka tak důležitá a závazná jako práva ušlechtilého cikánstva. V případě zájmu se  bližší o těchto slavných smlouvách dozvíte  v článku zde.

To však stále ještě nebyl, není a nebude konec. „Jestli chcete naše Romy, není to problém“, kontroval francouzský prezident.

Podle téhož článku řekl senátor vládního Svazu pro lidové hnutí Bruno Sido , že podle Sarkozyho Francii nelze vůbec nic vyčítat. “Naše politika je dobrá a je skandální, že Evropa se takto vyjadřuje o tom, co Francie dělá“, (podtrženo autorem).

Ano, plně souhlasím! Já ale zase shledávám skandálním, proč představitelé sladké Francie nezaujali stejný postoj a neshledali skandálním, když byla Česká republika jebána za stavbu shora uvedené zdi v Matiční. A to nebyl nikdo z České republiky vykazován a dotyčná zeď   měla především ochránit necikánské obyvatele přilehlých domů. A co Chánov? Kde byla „sladká“ Francie, když jsme byli sprdáváni za stav „sídliště“ Chánov do kteréhož stavu bylo toto „ghetto“ uvedeno jeho vlastními obyvateli a za to, že většina  daňových nevolníků včas nezaplatila jeho (marnou) obnovu?

Klasická ukázka „rovnosti“ členských států EU!

Ale vraťme se in medias res!  Výměna zdvořilostí mezi zlostí nadmutou eurokomisařkou Redingovou a prezidentem Sarkozym  zřejmě  k smrti vyděsila lucemburského  ministra zahraničí Jeana Asselborna.

Mám niterné podezření, že toto zděšení nepramenilo ani tak z nepříliš diplomatické výměny názorů mezi shora zmiňovanými, jako z představy, že na jejím základě by mohla být pozornost cikánstva upoutána na Lucembursko, jako na jednu z možných destinací.  Ostatně, nasvědčoval by tomu článek zde.

Cituji: „…označil Sarkozyho slova za “zlovolná” a řekl, že Redingová nemluvila jako Lucemburčanka, ale jako členka Evropské komise. “Nemluví za Lucembursko a nedostala žádné pokyny z Lucemburska. To, že Nicolas Sarkozy směšuje státní příslušnost komisařky a Lucembursko, je něco zlovolného,….atd” .

Vás na tom nic nezaráží? Mne ano! Najednou už Evropa není „náš společný dům“, jak nám bylo vtloukáno do hlavy v průběhu nalejvárny před referendem o vstupu?  Najednou jsou rozlišováni „Lucemburčané“ a „členové Evropské komise“ , kteří „nemluví za Lucembursko“  (jak je to ve „společném domě“ vůbec možné?) a dokonce je „zlovolné“  směšovat státní příslušnost komisařky a Lucembursko (sic!).

Z toho ovšem vyplývá, že euroobčanství a občanství Lucemburska jsou dvě naprosto odlišné věci. Až mandát paní eurokomisařky skončí a stane se opět Lucemburčankou, její zlostné nadmutí patrně oplaskne a stane se zuřivou obránkyní lucemburských partikulárních zájmů podobně, jako pan Asselborn dnes.

No, zdá se, že upřílišněné pocity vzájemnosti a jednotnosti v tom našem „společném domě“ jaksi nepanují. Spíš se zdá,  že „společný dům“ odsáť až pocáť , ale dojde-li na lámání chleba, tak je bližší košile než kabát.  Nic překvapujícího! Máme politiky, kteří nás na tyhle skutečnosti upozorňovali už před naším vstupem do tohoto spolku. Bohužel jsme na ně nedali!

Co říci závěrem. Podle shora uvedeného článku „Redingová v úterý pohrozila Francii právními kroky a slíbila předat komisi příslušný návrh“. Na místě naší politické reprezentace bych pozorně sledoval, v čem budou dotyčné „právní kroky“ spočívat a podle výsledku bych upravil své budoucí chování a  postupy vůči Unii.

 Dovoluji si zavěštit. Ten evropský moloch, nevybavený podle slov jistého soudruha Pitharta „systémem brzd a rovnováh“ najednou zjistí, že vlastně může přijmout opatření jen zcela formální, nebo také, že nemůže  vůbec nic. Zejména vůči takovému státu jako Francie.

Otázkou zůstává, zda vůči České republice, nebo podobnému členovi EU by společenství nebylo rezolutnější a razantnější.

Nevěříte? Cituji: „Státní tajemník pro evropské záležitosti Pierre Lellouche označil její (Vivian Redingové) slova za “nevhodné pochybení” a řekl, že se státem, jako je Francie, takto nelze hovořit. “Trpělivost má své meze,” prohlásil“.

Konec citátu ze  kterého ovšem přímo vyplývá, že s jinými státy takto hovořit lze. Hezké, že?

Tak co, jak se vám líbí spolek do kterého jsme vstoupili?


19.09.2010 Katoda
Levičácký intelektuál do domu, hůl do ruky!
 

12345 (Zatím nikdo nehlasoval)
134x přečteno
Updatováno: 27.11.2015 — 23:58
D-FENS © 2016