Forum 2000, aneb jak pan Havel do východních Čech cestoval.

Featured Image

… příspěvek určený především pamětníkům.

Klasická kognitivní zmrdologie označuje vrcholnou politiku za top-gun zmrdů. Obdobně lze různá „fóra“ označit za top-gun levičáckých intelektuálů, kde, jsa sami mezi sebou, mohou bez zábran plkat, exhibovat a  páchat dobro (definice a živočichopis pachatelů dobra viz zde).

I letos bylo pořádáno sezení zvané Forum 2000 a úvodní řeč pronesl, jak jinak, sám hostitel, tedy jako obvykle náš Václav Veliký z Havlů, toho jména První. Jako obvykle jsme byli káráni za svou pýchu, spotřební způsob života, nedostatek duchovna a tak dále a tak dál. Výraz „pýcha“ a jeho synonyma byl ve všech možných i nemožných spojeních použit na sedmi stránkách textu jedenáctkrát. Většinu projevu však zabralo lkání nad tím, jak krásně zde bývalo (zřejmě za komunistů) a už není.

Když jsem před mnoha lety jel autem z Prahy do naší venkovské chalupy ve východních Čechách, trvala cesta z centra města k tabuli, která označovala jeho konec, přibližně patnáct minut. Pak byly louky, lesy, pole a vesnice….. Dnes jedu z Prahy toutéž cestou dobrých čtyřicet minut i déle, aniž někde poznám, jestli jsem město už opustil nebo nikoliv…“.

Není zcela jasné co Václav Veliký míní obratem „před mnoha lety“. Pokusme se tedy odvodit, o jaké době to pan Havel vlastně hovoří.  Pan Havel se narodil v roce 1936 a jezdil už autem. Řidičský průkaz mohl tedy získat nejdříve v roce 1954. Po roce 1989 již patrně po své trase snů v její původní podobě a kráse nejezdil. Takže v jeho projevu dále popisovaná selanka se tedy může týkat výlučně období mezi léty 1954 a 1989.

Druhá část shora uvedeného citátu, pravdivě přeložena z intelektuálštiny do střízlivé lidštiny by ostatně měla znít asi následovně: Dnes jedu svým mercedesem za dva miliony, ze své vily za několik desítek milionů  toutéž  cestou do naší venkovské chalupy, ke které jsem přikoupil nějaký ten hektar pozemků čtyřicet minut a pláču nad vaší pýchou a nedostatkem pokory.

Co pan ex-prezident míní oním „jasně srozumitelným městem“ jež kdysi opustil za patnáct minut, což se mu ostatně podařilo především díky tomu, že lidí cestujících tehdy autem jako on (a komunistických papalášů) byla hrstka, kdežto dnes, díky naší nesnesitelné pýše, jezdí autem kde kdo?

Ze svého rozlehlého měšťanského bytu u Jiráskova mostu se do Východních Čech mohl  dostat dvěma cestami . Přes Karlín, Libeň, Letňany a Kbely směr Mladá Boleslav, nebo alternativně Karlín, Vysočany, Hloubětín směr Poděbrady. O tehdejších krásách dotyčných pražských čtvrtí se zmíním později a věřte mi, že krásné byly akorát tak v poetice Bohumila Hrabala.

Jsem o dvanáct let mladší než pan Václav Havel, ale při našem věku již můžeme být považováni za vrstevníky. Ve zhruba stejném čase jako on, tedy po roce 1954 jsem řadu let cestoval k babičce a dědečkovi do Zahořan u Litoměřic. Stejně jako on jsme tehdy obývali rozlehlý byt v měšťanském domě. Zde však veškerá podobnost končí. Na rozdíl od pana Havla, který byt obýval sám, byl náš byt „administrativně rozdělen“. Ví dnes vůbec ještě někdo co to znamená? Po sovětském vzoru přebývala naše čtyřčlenná rodina a dvě generace sousedů (dalších pět lidí) ve čtyřpokojovém bytě se společnou předsíní, koupelnou a hajzlíkem.  Rozhodně jsme si tedy nemohli stěžovat, že by se nám tehdy „anonymizoval život a  trhaly sítě přirozených lidských společenství“. To tedy rozhodně ne. Pan Havel mohl být spokojen.  My však bychom tehdy byli nějaký  ten kousek „anonymity“ ocenili.

Netřeba podotýkat, že o nějaké rekreační „venkovské chalupě“ jsme si tehdy mohli leda nechat zdát.

Dnes si ve své pýše dovoluji bydlet sám s manželkou v panelákovém domě a jezdit Koktávií. Ve svém nedostatku pokory jsem došel tak daleko, že jsem si dokonce dovolil postarat se o obdobné bydlení svým dvěma dětem.

Zvláštní, já v paneláku a v Koktávii  jsem kárán za svou pýchu, nedostatek pokory a spotřební způsob života někým, kdo bydlí ve vile a do svého rekreačního střediska ve východních Čechách jezdí autem za dva miliony. Máte tohle taky tak rádi jako já? Mně to spíš připadá jako arogance!

Ale vraťme se k jádérku věci.

Na rozdíl od pana Havla, cestujícího na Hrádeček autem jsem k babičce cestoval vlakem a to po zhruba stejné trase jako on. Tedy alespoň v té její pražské části. Z dnes již neexistujícího nádraží Praha-Těšnov, které  komunista „jasně a srozumitelně“  vyhodil do povětří,  Karlínem do Libně, Vysočan a ve Kbelích jsem (na rozdíl od patnáctiminutové jízdy pana Havla) po téměř hodině opustil ono páně ex-prezidentově  „jasně srozumitelné město“. Cestou  podél Vltavy jsem v Karlíně viděl beznadějnou, leč „jasně srozumitelnou“ změť špinavých dílniček, ohrad, skladišť a všech možných i nemožných obskurních objektů sloužících pánbůh ví čemu.  V Libni „jasně srozumitelné“ zadní trakty nikdy neopravovaných domů a jejich nikdy nenatíraná okna, vyhlížející ještě o sto procent bezútěšněji, než jejich nikdy neopravované fasády do ulic. Ve Vysočanech, v bočních ulicích nastrkaných mezi dýmající továrny zabedněné výlohy toho, co kdysi bývaly obchody, vše vkusně oživeno a zpestřeno rudými vlajkami, státotvornými hesly a provoláváním slávy Sovětskému svazu.

Tak tohle bylo ono páně Havlově „jasně srozumitelné město“, ale dnes?

To, co bylo donedávna jasně srozumitelným městem, ztrácí dnes své hranice a s nimi i svou identitu. Je to totiž obrostlé ohromným věncem čehosi, o čem nevím, jak to nazvat. Město tak, jak tomu slovu rozumím, to není, ba ani předměstí, a tím méně vesnice. Mimo jiné proto, že to nemá ani ulice, ani náves. Jsou to nahodile rozhozené ohromné přízemní velkosklady, supermarkety a hypermarkety, prodejny aut i nábytku, benzinové pumpy, stravovny, ohromná parkoviště, osamělé vysoké domy ke kancelářskému pronajmutí, skládky všeho možného i jakési soubory vilek, které si jsou sice blízko, ale přesto jsou beznadějně osamělé…

Pan Havel neví „jak to nazvat“? Tak já vás tedy pane Havel poučím. To, o čem mluvíte, se nazývá podle zaměření buď průmyslová, nebo obchodní zóna. Jsou jasně vymezeny a dál se šířit nemohou.

I ten váš Mercedes musel totiž někdo někde vyrobit, přivézt, před prodejem zaparkovat, umýt a následně někde prodat, víme?  Totéž se týká případného materiálu na rekonstrukce a opravy vaší vily a Hrádečku, jakož i dalšího zboží.To všechno se pak děje proto, že zdaleka ne všichni se můžeme živit pouhým šířením moudra a mentorováním těm druhým. Někdo totiž musí  ty hmatatelné hodnoty, jichž jste ne právě nejskromnějším uživatelem, vytvořit.

Kouzelná je ona pasáž o osamělých vilkách. Pamatuju si totiž z televize velice dobře pana prezidenta a jeho naprosto totožný projev na stejné téma osamělosti, pronesený uprostřed jednoho pražského sídliště. Hrome, jak tedy máme podle vás vlastně žít? Máme se houfně odstěhovat do jeskyň, kde bychom k sobě měli blíž a „ netrhaly by se nám sítě přirozených lidských společenství“, nebo máme rovnou vylézt na větve, abyste se ze svého  Mercedesu nemusel dívat na naše pracoviště a příbytky, což vás zjevně uráží?

Leč Václav Veliký plká dál.

„ (Architekti) …..začali plánovat různá šťastná města s oddělenými zónami bydlení, sportu, zábavy, obchodu či pohostinství, všechno pěkně logicky i nfrastrukturně propojeno. Ti architekti podlehli bludné představě, že je v silách osvíceného mozku vymyslet ideální město. Nic takového ale nevzniklo. Ukázalo se, že smělé urbanistické projekty jsou jednou věcí a život věcí druhou a že si život začasté vyžádá něco úplně jiného, než co mu architekti nabízejí, například městskou část jako prapodivnou propleteninu různých funkcí, kde je hřiště vedle vládní budovy a vládní budova vedle hospody a hospoda vedle činžáku a ten vedle parčíku….“

 A dál:

„Po staletí žilo lidstvo v kulturotvorných civilizacích, což znamená, že osídlení mělo přirozený řád daný obecně sdíleným cítěním, dík němuž každý negramotný středověký kovář, měl-li ukout skobu, neomylně ukul skobu  gotickou, aniž k tomu potřeboval učitele gotiky či gotické designéry.“

Tak asi takhle nějak mohli argumentovat řečtí sofisté. Rozeberme si to. Karlín, Libeň a Vysočany jak jsem je popsal výše byly tedy podle pana Havla zřejmě produktem oné „kulturotvorné (v tomto případě komunistické) civilizace“  a „obecně sdíleného cítění“  a  jejich vzhled  i ta „prapodivná propletenina různých funkcí“ byla tedy přirozená a  správná. Rozumím tomu dobře?

Navíc pan Havel předvádí svou fatální nevzdělanost. Od časného středověku lidské osídlení žádný “přirozený řád daný obecně sdíleným cítěním“ nemělo. Nic takového totiž ani neexistuje. Vesnice a jejich jednotlivé usedlosti vyměřovali takzvaní lokátoři, katastry vesnic byly vymezovány objížděním (újezdy), o plánech podle kterých Otec vlasti později stavěl Nové Město pražské vůbec nemluvě. Tedy klasický technicko-administrativní postup té doby. Jo takhle to dopadá, když někdo považuje znalosti za „pyšnou ideu , že všechno víme“ (viz dále) a současně si osobuje právo zasvěceně z výšky plkat, poučovat a kárat.

Proč si v této souvislosti pan filosof v citátu o několik odstavců výš stěžuje na „nahodile rozhozené“ objekty, když mu současně „design“ a cílevědomé plánování lidských sídlišť tolik vadí a spoléhá na “přirozený řád daný obecně sdíleným cítěním“, to tedy naprosto nechápu. Nechtělo by to alespoň trošku, malou trošičku konzistence v hlásaných moudrostech, pane filosofe?

Až neskutečně zábavné je ono podobenství o gotickému kováři, jež se bez designéra obešel. Jako vždy se mýlíte pane Havel. Ten kovář nebyl osvícen shůry, jak se domníváte. Jeho „designérem“  byl jeho otec, říkejme mu pan Havel Gotický, který synka,  kovařině vyučil. Pan Havel Gotický byl se synkem nadmíru spokojen až do okamžiku, kdy kluk ukul první renesanční skobu. V tomto okamžiku propadl pan Havel Gotický zoufalství a začal věštit konec civilizace a zkázu světa.

Víte koho mi pan ex-prezident připomíná? Pračlověka Janečka z Čapkovy Knihy apokryfů. Z celého projevu jasně vyplývá páně Havlově odpor k jakékoliv racionalitě a víra v jakési vyšší osvícení, což ostatně sám zdůrazňuje. Kdo je ovšem osvícen, to by rozhodoval on.

Vychutnejte si následující citáty.

„Cítím za tím vším nejen globálně se šířící krátkozrakost, ale i nabobtnalé sebevědomí této civilizace, k jejíž bytostné výbavě patří i pyšná idea, že všechno víme, a to, co nevíme, se brzy dozvíme…“

„…mizí ovšem respekt k tajemství. A s ním i pokorná úcta ke všemu, co nikdy nezměříme a nepoznáme. Jakož i bolestivé tázání po nekonečnu a věčnosti, těmto donedávna nejdůležitějším horizontům našeho konání.“

„Je to varování před nepřiměřeným sebevědomím a pýchou moderní civilizace. Lidské chování není úplně vyzpytatelné, jak si mnozí tvůrci ekonomických teorií a konceptů myslí.“

„Dějí se a budou se dít divné věci. Nepřipouštět si to, je cestou do pekel. Divnost, nesamozřejmost, záhada, nepředstavitelnost byly ze světa seriózního myšlení odsunuty kamsi do podezřelých kabinetů podezřelých lidí. Dokud nebudou osvobozeny a nevrátí se do našich myslí, nebude to dobré.“

„Údiv a vědomí nesamozřejmosti jsou, domnívám se, jedinou možnou cestou z nebezpečného světa civilizační pýchy.“

Mohl by mi pan filosof vysvětlit, jakým praktickým každodenním způsobem mám mít „respekt k tajemství“ „úctu k tomu co nezměříme a nepoznáme“?  To by mne zajímalo, co by takovýmto názorům řekli takový Einstein nebo Hawking. Co je to ostatně za nesmysl „úcta k něčemu, co nepoznáme“? Já osobně mám spíš úctu k tomu, co znám a došel jsem k názoru, že si toho můžu vážit.  Nevyzývá nás zde pan filosof vlastně k bezbřehé pasivitě, tak jako katolická církev ve svých nejhorších  časech?  Jsem si až nepříjemně vědom své konečnosti  a to „ bolestivé tázání po nekonečnu a věčnosti“ přenechám klidně jemu. Nežije si ostatně z toho tázání až tak špatně. Nebo snad mám seknout prací a jít se místo toho „bolestně tázat“? Považujte mne třeba za barbara, ale mám praktičtější předměty k přemýšlení.

Jakým způsobem nás pak „údiv a vědomí nesamozřejmosti“ mohou vyvést z nebezpečenství tohoto světa, to patrně ví pouze pan mudřec. Já tedy ne. Osobně se naopak domnívám, že vyhnout se úskalím a nebezpečím moderního světa můžeme toliko na základě velmi, velmi rozsáhlých znalostí a vědomostí,  nikoliv „úctou k nepoznanému“  a udiven jsem spíš tím, že spousta snobů stále ještě tyhle „moudrosti“ obdivuje..

Kdyby mi kdokoliv výše uvedené odcitoval aniž bych znal autora, usoudil bych, že tento buď fetuje nebo chlastá, popřípadě že se jedná o někoho trpícího maniodepresemi. Vy nemáte moc rád optimisty, že pane Havel?

Takto tedy ve svém Mercedesu mudruje vyznavač „pokorné úcty ke všemu co nezměříme“, „tajemna“, „duchovna“ a odpůrce lidské zvídavosti, protože co jiného se pod obratem „pyšná idea , že všechno víme, nebo se brzy dozvíme“ skrývá?  „Budou se dít divné věci“, věští temně tento vyznavač shora uvedeného cestou  ze své  luxusní vily luxusním autem na své luxusní letovisko.

Bůh nás ochraňuj před takovými politiky!  Ještě se divíte, že výsledky oné textilní „revoluce“ jsou takové, jaké jsou? Skládat se společnost z jedinců typu pana ex-prezidenta, dodnes utloukáme mamuty sekyromlatem vyznávajíce s „údivem nesamozřejmost“ a  lidé typu pana Havla by, ověšeni kůžemi, zvířecími lebkami a barevnými korálky (import z rozvinutějších částí světa) plnili roli šamanů.

Nicméně, dříve nebo později ovšem náš soudobý Havel dorazil na Hrádeček.

„….někdo trvale dopouští, aby naše města nekontrolovatelně likvidovala okolní krajinu, přírodu, tradiční cesty, aleje, vesničky, mlýny, klikaté potůčky…..“.

To zřejmě viděl pan Havel po příjezdu na Hrádeček, nebo si dnes alespoň namlouvá, že to tehdy viděl. Já v Zahořanech viděl něco úplně jiného. Na příklad půvabný, leč uzavřený a rozpadávající se kostelík na návrší nesoucí, zřejmě jako výsměch, cedulku „Státem chráněná památka“ a polorozvalený hřbitov okolo něj. Místním JZD totálně zničený zámeček ze šestnáctého století a na návsi kapličku se sochou Krista. Ta už tam není, protože jí  nějaký místní vtipálek jedné noci vyhodil do povětří kdesi ukradenou trhavinou. Teprve následně se zjistilo, že socha byla umělecky dosti cenná. Moc se ten dotyčný bavil, když letěla do povětří, moc!

Do „klikatého potůčku“, takto pstruhové vody Úštěckého potoka byly vyvedeny přepady žump poloviny vesnice a Blatenský potok v nivě Labe byl nahnán do betonového koryta. „Tradiční cesty“, v tomto případě pozůstatek středověké obchodní stezky sledující tok shora uvedeného Úštěckého potoka , jakož i cesta na blízký Holý vrch , včetně u ní stojících Božích muk, pramene a studánky, padly za oběť „zcelování pozemků“. Vše bylo rozoráno a nové cesty následně vyšlapány a vyježděny přes zcelené družstevní lány.  Zmizela i alej k poutnímu kostelu v blízkých Křešicích a kostel sám byl v podobném stavu, jako jeho protějšek v Zahořanech. Mlýn byl v sousedním Velkém Újezdě. Funkční ho už nepamatuju a jeho stav byl podobný stavu zahořanskému zámku.

To to bylo za těch komunistů krásné, že pane Havel? Pracuje na vás psychologický efekt nazývaný vzpomínkový optimismus, nebo prostě jen účelově kecáte ?

Domnívám se, že ač je to zarážející, mluví z vás spíše ten obdiv ke komunistům a jejich „kulturotvorné civilizaci“.  Přikládám dopis zaslaný mým kolegou panu ex-prezidentovi prostřednictvím redakce Mladé Fronty. Vzhledem k tomu, že nemám kolegovo svolení, vypouštím pouze jeho jméno a adresu. Souvislosti vám dojdou po přečtení.


Redakce MF Dnes
Anděl Media Centrum
P. O. BOX 43
Karla Engliše 519/11
Praha 5 – Smíchov
150 00

         V Praze dne 10. května 2006

Vážená redakce,

v MF Dnes ve čtvrtek 4.5.2006  jsem si na straně A7 v článku „Revoluce: nebyli lidé, nebyl čas“ přečetl ukázky z knihy Václava Havla Prosím stručně.

Tento článek, respektive odstavec „O komunistech. Uvědomte si, co by to znamenalo, kdybychom chtěli například připravit o postavení či funkce všechny, kdo byli členy komunistické strany! Mohli bychom rovnou rozpustit celou Akademii věd a většinu vysokých škol zbavit jejich profesorských sborů, neměli bychom jediného vyššího důstojníka, jediného kriminalistu, jediného šéfa podniku, jediného diplomata, ba snad ani jediného navigátora na dopravním letišti!“ mě doslova nadzvedl ze židle a přiměl mě, poprvé v životě, napsat do novin.

Řídící letového provozu, což je správný název pro „navigátora na dopravním letišti“, si v žádném případě nezaslouží být jmenováni spolu s ostatními profesemi v dané souvislosti. Od roku 1971 pracuji v podniku Řízení letového provozu ČR jako řídící letového provozu na ACC Praha. Toto největší stanoviště řízení letového provozu v ČR mělo v roce 1989 asi 40 kvalifikovaných řídících letového provozu, kteří byli oprávněni řídit letový provoz nad českou částí bývalého Československa. Z toho sice byli 3 členové KSČ, ale 15 signatářů „Několika vět“, podle „Cibulkových seznamů“ žádný spolupracovník STB, všichni jsme v roce 1977 odmítli podepsat Antichartu, mnoho se účastnilo „Palachova týdne“ nebo dostali nakládačku na Národní. Dva naši kolegové působili v OF až do prvních voleb a všichni ostatní jsme za ně zajišťovali služby.

Protože jsem se aktivně účastnil, jako člen stávkového výboru ŘLP, událostí 17.listopadu, tak si situaci dobře pamatuji. Od prvních dnů “sametové revoluce“ jsem byl prostřednictvím svého kamaráda, který pracoval v Laterně magice od prvního dne, v kontaktu s OF. Ve dnech, kdy nebylo jasné, jak se zachová vláda, armáda a milice, jsme měli připravené náhradní spojení mezi OF a VPN, cestou přímých telefonních linek a dálnopisů, které se používají pro řízení letového provozu a nebyly pod kontrolou STB. K tomu byli připraveni všichni řídící letového provozu v Praze i Bratislavě.

Jedni z prvních jsme založili OF i stávkový výbor, donutili jsme vedení podniku i podnikový výbor ROH, že jako první odsoudili zásah na Národní třídě,  dlouho před stávkou jsme garantovali, že i kdyby se nikdo jiný z letectví ke generální stávce nepřipojil, tak nás 40 spolu se slovenskými kolegy zajistíme, že nad Československem neproletí v době stávky jediné letadlo.

Práce řídícího letového provozu nebyla nikdy zaměstnáním kariéristů, nebyla „za bolševiků“ nijak atraktivně honorovaná a dělali ji hlavně fandové. Zároveň vždy vyžadovala plné pracovní nasazení, osobní zodpovědnost včetně trestní, za každé své rozhodnutí. To z nás vychovávalo individualisty, kteří se nebáli projevit vlastní názor.
Stát se řídícím letového provozu není jednoduché, vyžaduje to velké úsilí a schopnosti a trvá to několik let. Z cca 450 zájemců, kteří se hlásí každoročně do výcviku uspěje nakonec asi 6. Proto samozřejmě nebylo nikdy jednoduché tyto lidi nahradit poslušnými členy KSČ (ostatně s nedostatkem řídících se potýkáme do dnešních dnů).
 
Chápu, že pan exprezident si nemůže po tolika letech všechno pamatovat, přesto by neměl používat různá přirovnání bez znalosti faktů a dotýkat se cti jedné profesní skupiny jejím přirovnáním k bolševickým diplomatům. Málokteré povolání mělo mnohem více signatářů „Několika vět“ než členů KSČ.

S pozdravem

Jméno
Adresa

P.S. Prosím redakci o předání mého dopisu panu exprezidentovi


Konec citátu.

Podivná asociace, že? Pan Havel si matně vzpomíná, že kolem té „revoluce“ se motala i nějaká akčně i organizačně schopná a rozhodná skupina lidí od letectví. Ještě po létech z toho usuzuje, že se muselo jednat o komunisty. Páně Havlův obdiv ke komunistickým „kádrům“  vyplývá z výše uvedeného naprosto jasně. Ptáte se proč? Protože v okolí pana Havla se zřejmě vyskytovali spíše oni vyznavači tajemna, nesamozřejmosti, tajemných  osvícení, bolestného tázání a jiných pseudo-intelektuálských žvástů, než racionálně uvažující politici, ekonomové a technokrati v tom nejlepším smyslu toho slova. A to k organizaci státu jaksi nestačilo. Za jediné ty  pohrdané racionalisty schopné vést stát byli tedy považováni komunističtí pumprdenti a jejich nohsledi.  Každopádně pro ně měl a má pan Havel více pochopení než pro nás,  tu spotřební, neduchovní bandu bez úcty k tajemnu a jakési nedefinované  nezměřitelnosti. Plody sklízíme do dneška.

Vzhledem k tomu, že kolega nikdy na svůj dopis neobdržel odpověď, opakuji tento  téměř každý všední den již více než čtyři roky na adresu kanceláře pana ex-prezidenta (vaclav.havel@volny.cz) a to s tímto svým vlastním dodatkem:

Vážený pane,

jako jeden ze zmiňovaných v přiloženém dopise (jsem jeden z těch, kdo v OF od počátku působili  a  připravoval také první popřevratové volby) si tento dovoluji opětovně zaslat. Již více než čtyři roky marně čekáme na odpověď já i autor dopisu původně zaslaného redakci Mladé fronty. Obsah v dopise zmiňovaného článku, jmenovitě Vaše prohlášení na adresu řídících letového provozu nás hluboce urazilo. Dotyčné prohlášení totiž indikuje Váš hluboký obdiv ke komunistům. Takové zaměstnání jako řízení letového provozu nemůže  zřejmě podle Vás nikdo jiný než PŘEMOUDRÝ A DOKONALÝ KOMUNISTA vykonávat. Ještě urážlivější je ovšem Vaše arogance s jakou dopis obdržený jednak prostřednictvím redakce Mladé fronty a navíc mnohokrát prostřednictvím e-mailu ode mne ignorujete. Toto chování je v příkrém rozporu s přemoudrými projevy které pronášíte a vytrvalým mentorováním, kterým nás častujete.

Následuje můj plný podpis a adresa

Co myslíte, dočkáme se někdy od tohoto skromného vyznavače pokory odpovědi?

S pozdravem “Levičácký intelektuál do domu, hůl do ruky!”


03.12.2010 Katoda
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 

12345 (2x hodnoceno, průměr: 3,00 z 5)
331x přečteno
Updatováno: 27.11.2015 — 23:58
D-FENS © 2016