Zpočátku mého článku, bych chtěl pozdravit potažmo všechny čtenáře D-fens (vč. fízlů, kteří jistě pečlivě monitorují každého zde píšícího, i registrovaného). Již delší dobu jsem přemýšlel nad sepsáním a jakýmsi „ucelením“ mých zkušeností s policisty. A proto, že jich není, i přes můj vcelku útlý věk poskromnu, rozhodl jsem se je rozložit hned do několika částí.
Sám totiž ještě nevím, kolik jich bude, a zda, než se dopracuji k poslednímu dílu tohoto naučně-populárního seriálu, nepřibudou ještě další. Ke zveřejnění jsem si vybral tento weblog právě proto, že se domnívám, že většina zde píšících (ať už jejich příspěvky dávají smysl, nebo nikoli), návštěvou těchto stránek jaksi dávají prostor jinému, než jen mainstreamovému proudu sraček, linoucímu se každodenně z médií do mysli oveček obývajících tento stát.
Je mi jasné, že ihned po tom, co se představím, budu pro některé zde figurující, zmrd, vohnout apod., ale přesto jsem přesvědčen, že je to podstatné k pochopení událostí, které budu popisovat. Ty půjdou za sebou chronologicky tak, jak se staly.
Nyní k části o mně: Vyrůstal jsem v oblasti severních Čech. Zde jsem absolvoval i střední školu a nyní pokračuji ve studiích v Praze. K tomu si přivydělávám prací řidiče na poloviční úvazek, avšak jen po Praze. Vždy mě zajímaly problémy, které se děly okolo a nějak se mě dotýkaly. Ve svých asi 13 letech, jsem poprvé slyšel kapelu Orlík. Když teď pominu to, že hudebně i textově je to vcelku podprůměrná sračka, tak 13 letého kluka, vyrůstajícího v poměrně „neklidné“ společnosti, to dokázalo oslovit. Na to jsem se seznámil s dalšími, většinou staršími kluky, u kterých si však nemyslím, že by mě nějakým silným způsobem ovlivnili, ale šlo spíše o to, že jsem se v jejich přítomnosti cítil jako ryba ve vodě. Tehdy ještě nebyl tolik rozšířený internet, takže jsem se pracně dostal k dalším kapelám, jako byl Buldok, Conflict, Vlajka a jiné. Ty už na tom byly jak textově, tak hudebně o něco lépe.
Je třeba zde zdůraznit, že už se zdaleka nepsala 90. léta, kdy tíhnutí k těmto subkulturám bylo nějak in. Ba naopak. Teď už nebyly rebelskými postoji vůči společnosti v kurzu Skinheads, nýbrž spíše Punks, Hip-hopeři a jiní. Mladí měli (mají a budou mít) zkrátka pořád touhu se někam začlenit, někam patřit a s něčím „bojovat“. Paradoxně budou mít nespoutaný pocit svobody, byť budou poskoky a jakýmsi „hromosvodem“ systému, ať jsou vtáhnuti jakoukoli subkulturou. Ale zpátky k věci – postupem času a narůstající intenzitou konfrontací s názorovými odpůrci, jsem byl sám sebou přinucen, si o nějaké „ideologii“ (dá-li se tomu tak říkat), kterou jsem zastával, něco přečíst. Tak jsem četl, poznával a v podstatě doteď nedělám nic jiného. Ale jak se říká, člověk se učí celý život. Četl jsem oficiální, i takovou literaturu, která nebyla (a nevypadá, že by v nejbližší době svoboda měla zasáhnout i tento směr) běžně dostupná. Kupříkladu knihu Mé probuzení od Davida Duka, jsem četl někdy v roce 2006 v elektronické podobě, tedy pár let před tím, než její vydání u nás způsobilo takový rozruch. Dále to bylo několik knih o revizionismu a spoustu další literatury. Nechci a ani nemohu zde rozvádět, k jakým závěrům jsem došel, jelikož věřím, že jsou zde čtenáři, kteří si ho dokážou udělat sami, a navíc toto nemá být obsahem psaní.
Odstavce, které jsem popisoval výše, jsou pro pochopení čtenáře důležité proto, aby si uvědomil, v jaké společnosti jsem se po několik let nadále pohyboval a proč byly reakce policie takové a makové. Budu se snažit popsat zásahy obrněných kosmonautů na koncertech, kterých jsem byl přítomen, možná i demonstrací (nicméně tyto nepovažuji za příliš důležité, protože věřím, že smysl demonstrací jakožto casting BIS, si uvědomuje většina zdejších čtenářů), chtěl bych popsat postup průměrného idiota (chápej fízla) při výslechu, a dokonce bych se rád dostal také k raziím a domovním prohlídkám, do kterých jsem měl tu čest být taktéž v roce 2009 zařazen. Některé záležitosti jsou ještě doposud nevyřešeny, proto budu doufat, že než se dostaneme na konec této telenovely, Armando už skutečně přijede, Esmeralda už nebude slepá, procitne a Armanda si vezme. Čtenáři pak možná ukápne slzička dojetí, jak nám tady ta fízlolokracie krásně funguje a jak, když jsi vole zmrd s malým ptákem v uniformě, tak můžeš fšechno výš jak.
Zároveň je také potřeba upřesnit, že za drtivou většinu patálií, jsem si mohl sám. Toho jsem si vědom, a určitým způsobem jsem s tím i počítal, než se staly. Dalo se jim zkrátka nejlépe vyhnout tím starým dobrým „zavři držku a zůstaň doma“. Jenže to mě moc nelákalo.
Díl I. – Janov
Předem bych opět rád upozornil, že ať má kdokoli jakýkoli názor na demonstrace a podobné exhibicionismy, jsem ochotný ho respektovat. Rád bych však zdůraznil, že nechci, aby toto bylo hlavním tématem článku, ani diskuze pod ním. Domnívám se, že by se na téma demonstrací dalo napsat mnoho názorů. Ani já dnes nejsem jejich zastáncem, nicméně věci o pár řádek níže budu popisovat tak, jak jsem je v tu dobu, kdy se staly, cítil.
Byla sobota. Tuším, že nějak v říjnu 2008 a nebyl to ten úplně největší pochod, který Litvínov zažil, nýbrž ten předtím. Atmosféra ve společnosti by se dala krájet. Alespoň tak jsem to cítil já. Byl jsem mladý a nadšený, že se něco děje. Bylo však jasné, že to asi neproběhne úplně v poklidu, proto jsme se chtěli nějakým způsobem připravit. Tak jsme s kamarády našli návod k výrobě dýmovnice z KNO3 (dusičnanu draselného) a pustili se na věc. Dýmovnice fungovala tak, jak měla a podle nás také plnila svůj účel. Proto jsme jich udělali asi 5, vzali s sebou do batohu a tradá do Litvínova.
Okolo polední jsme přijeli na nádraží. Situace vypadala klasicky – ve městě klid, nad hlavami nám kroužil vrtulník s ultra maksy hádé kejmr, který „monitoroval“ situaci. Ihned po pár krocích, jsme spatřili tlupu chráničů. Zastavili jsme se a dodnes si pamatuji, jak jsem navrhoval, abychom je obešli. Jednak jsem se chtěl vyhnout zdržení, které pramenilo z kontroly občanek a druhak mi bylo jasné, že obsah mého batohu a kapes kamarádů, pro ně není dvakrát košer. Bohužel, dal jsem na ostatní a šli jsme okolo nich.
Naše tupost tenkrát sahala do nebeských výšin. Nicméně jsem ještě neměl žádné silně negativní zkušenosti s policií, a tak jsem nevěděl, co bude následovat. Takže klasika: „Dobrý den, pánové, kontrola dokladů a ukažte mi, co máte u sebe“. Je mi jasné, že typický čtenář D-fensu, by v tuto chvíli poučil suspenzora o tom, že na toto a tamto nemá právo a dopouští se protizákonného jednání, které není v souladu se Zákonem o policii atd, atd… No, a my jsme jim prostě dali občanky a já se chystal otevřít batoh. Stranou si každého z nás vzal jeden policajt. V mém případě to byl nějaký mladší ročník, typoval bych mu okolo 25 let.
Otevírám batoh s vědomím, že tohle prostě nedopadne dobře. Zip je otevřený, roztahuji stěny tašky, když v tom slyším z jeho úst: „Jo, nic tam nemá“. Zůstal jsem stát jako kámen. Dělal, že to přehlédl a chtěl mě pustit. Mlčky a pomalu tedy zapínám batoh, když k nám přišel starší, pupkatej estébák a říká: „Proč by asi ten batoh jinak měl?! Ukaž mi ho!“ Po opětovném otevření, už si jen vzpomínám na vášnivou líbačku s policejní fábií a pouta. To samé čekalo mé kamarády, kterým po kapsách našli nějaký ten nůž nebo kasr. Podotýkám, že toto se odehrálo hned na nádraží, tudíž se zde těžko uplatňuje nějaké porušování Zákona o právu schromažďovacím, jelikož na demonstraci, jak je známo, se zbraně nosit nesmí. Zde však byl problém, že jsme nebyli na demonstraci a dokonce ani žádná demonstrace v ten den nahlášena nebyla. Byli jsme tedy podezřelí z ohebného „výtržnictví“, aplikovatelného kdekoli a na kohokoli.
Po luxusním převozu na služebnu, nám byly odebrány pásky, tkaničky, telefony a snad všechno, na čem bychom se mohli oběsit, spolknout, nebo zavolat posily, které by nás vysvobodily a následně převzaly vládu nad zemí. Kluci byli ve vedlejší cele v počtu 3 kusů, já jsem byl sám. Když za mnou fízl, alá obtloustlej strejda zavíral dveře, říkal, ať si ani nesedám, že nás jen vyslechnou a hnedka pustí. Tak jsem stál. Dobu, delší dobu, dlouhou dobu, až jsem si sednul. A opět jsem seděl dlouhou dobu. Kdo má s CPZ (celami předběžného zadržení) zkušenosti, tak ví, že většinou bývají bez oken a zavřou Vás na ně bez jakéhokoli přístroje, kterým byste si mohli změřit tok času. Tudíž se Vám 3 hodiny zde zdají jako půl dne. A není to jen náhoda. „Prvorodička“ v takové místnosti si pak po pár hodinách dobře rozmyslí, zda bude vypovídat, anebo dělat cavyky s vidinou návratu zpět na „hotel“.
Po hodně dlouhé chvíli, jsem si dokonce i lehnul na lůžko vábné jak vzhledem, tak i vůní. Na zdi jsem si překládal a dešifroval hieroglyfy. Cítil jsem neskutečné poznání. Tak jako Odin, který 9 nocí proklán kopím, visel na stromě zmítaném větrem, aby dar, kterým bylo runové písmo, dostal. „Bil sem tu zas jak fčera roman tancoš!“ a podobných kulturních prvků mi bylo dopřáno.
Mezi tím se na náměstí sešlo něco přes 1000 lidí, načež kosmonauti reagovali klasickou gumo a plynoléčbou. Pár z nich to taky odsralo. To jsme ale nikdo, v bezpečí útrob bengárny, nevěděli. Po poznávání cizích řečí, jsem se opět postavil a chodil nervózně dokola cely. V tom jsem uslyšel kroky vedoucí přímo ke mně. Na chvíli mi v mysli bleskla myšlenka, že už nás konečně pustí. No. Ve dveřích stál ten tlustej, brejlatej strejda s obuškem v ruce a ptal se mě, jestli mám nějakej problém do píči. Tak mu říkám, co bych měl asi za problém, že tu prostě chodím. V tom začal mlátit tím klackem do otevřených dveří, což dělalo neskutečný rachot. Nechápavě jsem si sedl a on odešel.
O několik chvil později byli nuceni přesunout mé kamarády ke mně na celu, jelikož tato, ani ostatní služebny v okolí, nebyly schopny pojmout nápor zadržených osob, které přivezli z terénu.
Za několik dlouhých chvil pak následoval můj první výslech. Šel jsem jako druhý. Posadil jsem se, byl poučen o svých právech (což se mi dále už tak pravidelně nestávalo), a začaly otázky na tělo. Při dotazu na mé telefonní číslo, jsem odpověděl, že si ho nepamatuji. Dohodli jsme se s kamarády ještě před zadržením, že jim prostě nic říkat nebudeme. A tak následovala smršť inteligence a nadávek o tom, že každý si pamatuje svoje číslo a bla bla. Pak přišla účelná otázka – zde musím použít citaci: „Ty bomby v batohu byly na nás nebo na cikány?“ Za celý výslech jsem jim prakticky nic neřekl, přesto, že jsem byl poučen o tom, jak mě kamarád přede mnou napráskal, že všechno ví a dělám si to akorát těžší, atd… Jen mne mrzí, že mě zde ještě neseznámili s praktikou „hodnej a zlej“, ale o tom až v dalších dílech.
Po propuštění jsme se všichni sešli venku a ukázali si protokoly výpovědí, které jsme si vyžádali. Nikdo neříkal žádné blbosti a to bylo hlavní. Odjížděl jsem tedy domů s mým prvním zážitkem z výslechu. Jen jsem tehdy nemohl tušit, že nebude poslední a že patří k těm méně peprným.
(2x známkováno, průměr: 1,50 z 5)