V dnešním volném vyprávění se dozvíme, že mimo uniformovaných i neuniformovaných opiček všeho druhu, které potkáváme běžně v autech, na přechodech, na demonstracích a u výslechů, se mimo ně vyskytuje další exemplář fízlů, kteří nepotřebují honit body pokutami za prošlou lékárničku. Jsou totiž mnohem dál. Nasazují vlastní prdel, aby udělali svět lepším. Podle nich lepším.
Víc jako to… demokratickym, bezpečnym a tajcto. Často o nich slyšíme z televize, kde nám různé protitotalitní večerní pořady ukazují, jak to funguje v takovém nedemokratickém zřízení, jako je komunismus nebo nacismus. A že můžeme být rádi za to, co máme. Protože demokracie = svoboda. Vždy se ale zapomínají zmínit, že i tento režim (stejně jako všechny minulé a zřejmě i budoucí) se brání totožnými prostředky. Zcela dobře charakteristiku těchto tvorů vystihl Karel Kryl v písni „Synonymická“ .
Tak jak jsme již zvyklí, i tentokrát budu pokračovat ve svém vyprávění dle časové chronologie. Zážitek, který Vám dnes budu líčit, jsem původně nechtěl uvádět do žádného z dílů, nicméně, po delším rozmýšlení, jsem se rozhodl, ho do té naší telenovely zařadit. Nebude se totiž jednat o kontakt s typickým policistou, nýbrž s profesionálním udavačem, který se tím nijak netají. Takže vlastně s klasickým fízlem – v pravém slova smyslu. Informace o něm na konci článku.
Událost, kterou budu popisovat, se stala přibližně půl roku po raziích, o kterých jsem psal v díle minulém. Mezi tím jsem prožil vcelku klidné období, co se péče policie týče. Pominu-li ovšem neustálé docházení na různé mediační a probační služby ohledně trestního stíhání pramenícího z policejní razie. Zde jsem byl detailně tázán, zda se s těmi a oněmi lidmi stále ještě scházím, jestli nějak celý proces změnil mé myšlení (?) nebo jestli nechci soudci dokázat mou dobrotu prostřednictvím angažovanosti v různých (ne)ziskových organizacích, pomáhajících všelijakým individuím, degenům, třetímu světu apod. Ale teď k věci.
Jelikož se jedná o poměrně dost emotivní zážitek, pamatuji si ho velmi živě. Jel jsem ze školy k přítelkyni. Tím rokem jsem byl v maturitním ročníku a tehdy jsem u ní býval takřka každý den. Přesto, že byl březen, venku byla ještě zima a závěje sněhu. Šel jsem prudkou cestou lesem nahoru. Baráky zde nejsou. Po levé straně Krušné hory a les, po pravé zaváté fotbalové hřiště. Dům už byl ze zatáčky v dálce na dohled a u něj stála Felicia. Věděl jsem, že nepatří k baráku, protože tohle auto nikdy ona, ani její rodiče neměli. Prozvonil jsem Martinu přesně tak, jak jsem to dělával, když jsem byl v té zatáčce. Vycházelo to přesně, že stačila seběhnout dolů a otevřít mi branku. Jak jsem se blížil, všiml jsem si, že uvnitř někdo sedí a drží u hlavy jakýsi předmět. Auto mělo vypnutá světla, ale když jsem byl blíže, slyšel jsem chrastit motor. Po pravé straně z baráku vychází přítelkyně, mává mi a kouká na auto, které se dává volně z kopce do pohybu. Zřejmě na neutrál. Projíždí okolo mě a vidím muže s fotoaparátem. Nějakým lepším, nevyznám se v tom, ale měl velký objektiv a držel ho u hlavy (ne jako ty klasické fotoaparáty za pár tisíc, co si vozíme na dovolené a při focení se díváme z dálky do displeje). Jakmile projíždí okolo, fotí mě. Ve chvíli, kdy dává fotoaparát dolů a vidím mu do obličeje, je mi jasné, že ten ksicht znám. Známý „lovec nacistů“ Ondřej Cakl. Zařazuje rychlost a brzdíc motorem jede dolů.
Hlavou se mi začala honit spousta věcí. Měl jsem se ho pokusit zastavit? Nebo to byla jenom náhoda, že jel zrovna tudy? Po silnici, která je slepá? Je tu kvůli mně? Proč si fotil Martiny barák? Chystají se další razie? K baráku jsem docházel velmi pomalu. Těsně před ním se otáčím, vidím, že auto zastavuje v zatáčce, ten sráč vystupuje a schovává se za křoví bez listí, takže byl stejně vidět. A zase mě fotí.
Následuje temno před očima, okamžitá otočka za ním a poklusem se přibližuji. Jak se blížím ke křoví, které se nachází v příkopu před lesem, jen několik metrů od jeho auta, začínám na něj křičet: „Proč mě fotíš?!“ Od něj ticho. Začínám utíkat rychleji a otázku opakuji. V tu chvíli se nacházím cca 50 metrů před ním, dobíhám na vzdálenost auta a přešel jsem do chůze. On se v tu chvíli zvedá, jde směrem k autu a říká arogantním hlasem: „Fotim si tu krajinu.“ Jasně. V Janově krajinu. „Cože?“ Odpovídám. Načež on krátce: „Vopravdu“. Zastavil jsem se. On se mezi tím blížil k autu, tedy i ke mně. Na chvíli se mi blesklo hlavou něco ve smyslu, ty jsi pěknej debil ty vole, řveš tady na nějakýho blbečka, a ani nevíš, kdo to je. Najednou si nejsme dál, než na 10 metrů. Pokládám mu tedy otázku: „Ty nejsi Ondra Cakl?“ Na odpověď nečekal ani setinu: „To teda jsem!“, hrdě zvedl hlavu a zíral na mě. Fajn.
Oba jsme byli u auta na straně řidiče. Dveře byly otevřené a dělily nás. Já jsem stál u zadní části vozu, on u kapoty. Snažil se co nejrychleji dostat do vozu, ale logicky musel dveře obejít, což mu zabralo mnohem více času, než mně. Takže jsme se střetli před jeho nástupem. Ruce jsem měl už pevně venku z kapes, nohy jsem dal tak nějak instinktivně do pozice „za 10 minut 2 hodiny“ kvůli rovnováze a byl jsem připravený mu vysvětlit, jakou cenu pro mě má vlastní soukromí. On však uskočil od dveří. Bylo mu zřejmě jasné, že tam by neměl kam couvnout, udělal dva kroky zpět, načež jsem je ve stejný čas udělal já k němu. Nicméně pořád jsme nebyli tak říkajíc „na dostřel“. Při mém druhém kroku a rychlému přiblížení se, udělal rychlý pohyb do kapsy od bundy. Ihned jsem viděl, že tahá nějaký předmět. Jakmile jsem jen trochu sklopil zrak, poznal jsem, že je to pistole. Držel ji jen chvilku v pravé ruce a mířila směrem k mým nohám. Dále jsem se k němu nepřibližoval. Během sekundy nastoupil do auta a odjel.
Vše se odehrálo neskutečně rychle. Zůstal jsem na místě stát a pozoroval jsem vzdalující se rozehnilou felicii až za zatáčku. Poté jsem se vrátil k baráku, kde čekala přítelkyně, která celou událost viděla. Nervy pracovaly natolik, že jsem se ještě hodinu potom nemohl přestat klepat. Cítil jsem neuvěřitelný vztek. Měl jsem tušení, že vím, kdo ho poslal ty fotky pořídit, jelikož i v mém spisu byla spousta fotografií našeho baráku, dveří, auta, matky, mě… aby si fízlové očíhli situaci, než vlítli k nám domů.
Dodnes jsem sám na pochybách, jak jsem se měl zachovat. Nechat ho odjet s fotkami mě a mé přítelkyně bez jakéhokoli náznaku odporu, nebo ho jen postrašit, či ho napadnout i přes riziko, že zbraň, kterou měl, nemusela být plynovka či jiná maketa. Jedno vím jistě. Pokud bych volil poslední možnost, svědomí by mě rozhodně netížilo.
Ondřej Cakl
Pro toho, kdo netuší, co se skrývá pod jménem Ondřej Cakl, to malinko nastíním v následujících řádcích. Nejlépe ale čtenář udělá, když použije Google.
Ondřej Cakl založil mimo jiné také občanské sdružení Tolerance. Po řadu let monitoroval „neonacisty“ a nejen ty. Například se dozvídáme, že ho systém vyslal jako svou loutku zdokumentovat i studentstvo na demonstraci proti školnému. Vzhledem k tomu, že velká část zúčastněných určitě nespadala pod jakousi „ultrapravicovou“ scénu, je zřejmé, že Ondřej spíše než „lovec nacistů“ prostě dokumentuje ty, kteří jsou z jakéhokoli důvodu ochotni vyjít do ulic a stát se tak potenciálními nepřáteli státu, nebo si to systém alespoň myslí a vyšle ho tam.
Ondra rád dává rozhovory do různých médií, která o něm mluví jako o jakémsi „znalci“ nebo „odborníkovi na extremismus“. Zde zmiňuje neustále ty samé věci ve stylu, že typický nácek je primitivní a frustrovaný jedinec na okraji společnosti, většinou bez práce a vzdělání s nízkým platovým ohodnocením. Definice tedy máme. A kdo rozhoduje o tom, na koho se vztahuje a na koho ne? … :)
V nedávné době se Ondra nechal slyšet, že profesionální donášení věší na hřebík. Zda je to pravda a co ho k tomu vedlo, netuším, ale ještě zhruba před 5 lety jsem četl rozhovor (který se mi již bohužel nepovedlo dohledat), ve kterém si Ondrášek, o nic méně vyfrustrovaný, než ti, proti kterým bojuje, stěžoval, že poskytování fotografií a informací policii z jeho soukromých sbírek, mu vynáší okolo 8 tisíc korun měsíčně. A to je kurva málo. Popisoval, co ho to stojí benzinu to neustálé objíždění koncertů a demonstrací. A že není Ondrášek žádnej srab a nebojí se pro mír a lepší společnost cestovat i přes hranice, svědčí i příklad z roku 2009, kdy jsme se shledali na pietní akci za oběti spojeneckého bombardování v Drážďanech. Tam se schovával se svou přenosnou fotopastí za dodávkou německých těžkooděnců. Zde nastala i vcelku vtipná situace, kdy při procházení české části průvodu, jež sama o sobě čítala několik stovek lidí, kterým byl tento Brettschneider dobře známý, začali všichni přítomní na Ondru zvesela mávat a ironicky zdravit. Ten, naprosto v rozpacích, položil foťák na stativ a mával zpátky. Foťák přitom cvakal jak semafor pro chodce, když padne zelená.
Dále si v rozhovoru stěžoval, že díky jeho svědomitému povolání, se dostává i do situací ohrožení života a zdraví. Jako příklad uváděl situaci, kdy ho jistý „známý neonacista“ napadl přímo u Pražského hradu. K jeho údivu se ho nikdo z přítomných okolo nezastal. No, to víš, Ondro. Možná se tě nezastali právě proto, že většina přítomných byla dostatečně proškolena současným brainwashem s heslem „Nehas to tě nepálí“. No a vlastně ani to, co tě pálí.
Co se týče Ondrova intelektu, který také rád kritizuje, doporučuji shlédnout následující videa zde a zde.
(2x známkováno, průměr: 1,50 z 5)