Dnešní díl bude o něco delší. Opět zdůrazňuji, že jsem si plně vědom toho, že za celý zásah si ve své podstatě můžu sám. Jako každý, jsem měl na výběr – mlčet, nijak se neprojevovat (zde se jedná o projev psaný, za který jsem byl stíhán a později odsouzen) a tím zůstat bezúhonný, nebo to dělat i přesto, že jsem viděl, jak končí mé okolí, které podobně smýšlelo a jakkoli to dávalo najevo.
Bez rozmýšlení jsem konal a přiklonil se k té druhé variantě. Věci, které zde budu psát, budou uvedeny tak, jak se staly. Nic není smyšlené a zveřejnit jsem se je rozhodl proto, aby si každý (nejen zde píšící) uvědomil, co ho může čekat za jeho názory (ať jsou jakékoli). Stačí, když společnost (rozuměj státní aparát spolu s médii) označí jakoukoli skupinu za nebezpečnou, xenofobní a v tomto případě dokonce teroristickou. Takto chvíli masíruje svými mediálními prostředky občana, načež pak proti této skupině zakročí a sklidí potlesk za to, jak nám tu sice možná bují korupce, no dobře, ale kde ne… jak se máme sice pořád hůř, no ale kde ne… ale co je hlavní – stát funguje, protože zajišťuje moji bezpečnost. A ani ve snu by takového člověka nenapadlo (stejně jako ani mně do jisté doby), že jednou to budu já, komu doma vyrazí dveře a bez řečí ho seberou.
Myslím si, že se na mém vnímání a celkovém pojetí svobody dost podepsala. Od té doby, jako bych na sobě pociťoval jistou paranoiu, čehož si všimlo i mé okolí. Takřka všude jsou fízlové. Dávám si pozor na to, s kým se bavím, komu říkám své názory a některé dokonce už raději ani neříkám. Stejně pro ně a pro jejich souvislosti nemá většina obyvatel, kteří jsou krmeni každovečerním zpravodajstvím Raye na Nově, tunami knížek „svědectví o holocaustu“ (pozn. pro prozíravého čtenáře d-fens a agenta BIS – ne, opravdu nejsem jeho popírač) apod., pochopení a ani mít nemůže. Na druhou stranu jsem se obeznámil s velkým množstvím policejních praktik, viděl jsem na vlastní oči, jak funguje výroba důkazů k zákazu politické strany, aniž bych byl její členem a poznal, kam až umí zajít člověk fízl pro vlastní prospěch…
V předchozím díle jsme se seznámili s jedním faktem. Pokud jste na výslechu v roli podezřelého či obviněného, je prostě jasné, že už vás někdo nabonzoval. Nebo jasný to není, ale je vcelku velká pravděpodobnost, že Vás o tom vyslýchající orgán informuje. Proto je lepší přece spolupracovat a všechno říct tak, jak se stalo, protože Vás potom čeká zcela určitě mnohem mírnější trest, než když budete lhát. Nebo nedej bože, nevypovídat. Zde totiž platí pravidlo, že nevypovídá jen ten, kdo nemá čisté svědomí. Tudíž: Nevypovídáš? Jsi vinen. A sám ses doznal.
Dnešní díl bude, řekl bych stěžejní z našeho fajnového seriálu, plného dobrých, chytrých, vstřícných, svědomitých, poctivých a zodpovědných lidí. Ukážeme si v něm, že stačí pouhé podezření orgána a jedno úřední razítko od soudce (kde počítám, že si zřídkakdo z nich vezme na svědomí tento souhlas nedat) k tomu, aby Vám nad ránem vlítlo domů komando hustejch tejpků (http://www.youtube.com/watch?v=cXOIcvODZOI ), vyrazilo dveře a obrátilo vše, včetně věcí, které nepatří ani Vám, vzhůru nohama. Jsi terorista, tak čemu se divíš?!
Návštěva přichází
Bylo asi 5 hodin ráno, tudíž celý byt spal. Zazvonil zvonek a ozvala se rána od dveří. Za několik sekund stál u mé postele hustor a míříce na mě pistolí křičel, ať se okamžitě obléknu. Vzal jsem si tedy kalhoty, které jsem si minulý den svlékl a ležely u postele. Jen jsem je dopnul, byl jsem spoután a následovala líbačka se zdí. Přitom mi jeden z nich prohlížel kapsy. Za několik sekund začal ječet, že mám zbraň. Tou „zbraní“ byl kapesní nůž o délce čepele asi 6cm, který jsem měl v pravé kapse riflí. To byl důvod k ráně do zad a ještě bližšímu natlačení na zeď.
Takto proběhlo zajištění mé osoby. Mezi tím se benga nahrnuli do všech místností bytu. Byl mi přidělen ex-offo právník, a čekalo se na jeho příjezd. Ten dorazil asi za půl hodiny s tím, že chce být přítomen domovní prohlídce. Využil jsem svého práva rozpravy s právním zástupcem bez „přímé přítomnosti policisty“ – rozuměj, že jeden bengoš stál v otevřených dveřích, tudíž to bylo stejně k ničemu. Policisté mi oznámili, že jsem podezřelý z podpory a propagace hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod. Víc mi neřekli.
V tu dobu jsem ještě bydlel s matkou a mladším bratrem (10 let). Ten při tak milém probuzení začal brečet. Na to reagoval jeden z přítomných fízlů vzteklým hlasem, ať už se kurva uklidní. Oni přece dělají jenom svojí práci. Do kuchyně nikdo nesměl, ta je teď zajištěná. To, kde se nasnídáte, je nám vcelku jedno.
Domovní prohlídka
„Najdou tu něco?“ Ptal se právník. Odpověděl jsem mu, že zřejmě nějaká trika, mikiny, CD. Fajn, řekl. „Všechno jim dejte a večer budete zpátky“. Sedl do auta a odjel. V tu chvíli mě polil ledový pot po celých zádech. Bylo mi jasné, že tohle asi není ta správná varianta. Nedal jsem jim nic. Sebrali mi tedy veškerý šatník, krom triček značky Adidas apod. To samé následovalo s CD. Všechna CD s rodinnými fotografiemi, hudbou, daty. Do toho našli věci, o kterých už jsem ani nevěděl, že mám, jako např. časopisy a jiné tiskoviny. Samozřejmostí bylo zabavení počítače i všech mobilních telefonů, flash disků a mp3 přehrávačů v domácnosti, bez ohledu na to, čí jsou. Protože demokracie je jen jedna a musí se přeci chránit.
Pikantností pro ně pak byly nálezy různých obranných prostředků, které si dávali pečlivě stranou. Zanedlouho tedy byla na zemi následující situace: vlajka v barvách „schwarz – weiss – rot“ jako po(d)klad, na ní teleskopický obušek, nože, boxer, pepřový sprej a uprostřed všech těch ohavností odznáček Dělnické strany. Dodnes si pamatuji, jak jsem ho dostal, nenosil ho a kamsi ho odložil. Odznáček byl jasně uprostřed a v okolí 10cm nebylo nic. Aby prostě vynikal. Nechápal jsem, proč si na tom dávají tak záležet, ale když mi pak známý, který byl u soudu, jež jednal o zákazu DS, volal, že právě četli mé jméno, jako jednoho z extrémně nebezpečných živlů, který má být členem této strany, a v pozadí promítali danou fotografii, na níž byl vyobrazen symbol DS s prostředky, kterých jsme měli dosáhnout „revoluce“, chápal jsem, že prostě bylo potřeba vytvořit nějaký ten důkaz. Asi jim ani nevadilo, že jsem nikdy nebyl členem žádné strany, ani nechci, jelikož in natura cítím jakousi averzi vůči politice obecně.
V jedné z místností, kterou policie „vyčistila“ jako první, se nacházela píča. Já vím, to slovo. K zesměšnění nebo zlehčení situací občas používám měkčí vulgarismy. Ale tady nenacházím jiného, výstižnějšího výrazu. Jak se projevuje a jak vypadá píča? To se pokusím vysvětlit v následujícím odstavci.
Toto synonymum pro ženský pohlavní orgán, připomíná vzezřením muže – krátké vlasy, hrubý hlas, těkavé, rychlé pohyby. Nemám rád škatulkování, ale podobné existence jsou k vidění na různých feministicko-lesbických akcích apod.
Tento ženský orgán tedy zaujímal místo u stolu, kde měl notebook a do něj zaznamenával všechny zabavené věci, které byly od této chvíle „důkazními materiály“. Ty jí byly pokládány k nohám ostatními orgány. Přesně tak, jako vládkyni. O kousek dále se nacházel zmrd. Tento výraz je všem dobře známý, proto ho nemusím objasňovat. Zmrd zde sehrával jen nepatrnou roli jakéhosi „nezávislého“ svědka, který musí být ze zákona domovní prohlídce přítomen.
Zmrd seděl v křesle, protože už byl starý. Byl to rok výroby tuším 1932. A jak jsem tak stál u sebe doma, koukal na fízly, jak tam pobíhají nepozváni v botách, nosí mé věci k píče a ta je následně zapisuje do seznamu, začaly pracovat nervy: „Vy jste taky zažil tu dobu, kdy byli lidi stíhaný za svoje názory, že jo?“ Zeptal jsem se zmrda, nevědíc, že je zmrd. Ten se na mě podíval a neodpověděl. Odpovědi se mi dostalo pouze od zasahujících fízlů, a to prostřednictvím nadávek, a nadále jsem byl obeznámen, že pokud chci klást takové otázky, můžu taky dostat zpátky pouta vole.
To mě vytočilo ještě víc. Otáčím se tedy na píču a pokládám další otázku, co říká na svou práci její svědomí? Odpověď byla vskutku libová: „Někdo utírá v nemocnici důchodcům zadky, já zase dělám tohle. A až si budu chtít s váma popovídat o své práci, tak půjdeme někam na kafe, tady se o tom bavit nebudu.“ Na to odpovídám stručně, že s takovými lidmi, jako je ona, se ze zásady a slušného vychování nebavím, natož abych se s nimi nechal vidět na veřejnosti. Odpovědí mi bylo pár vteřin přiražení na zeď od zasahujícího orgána (pro pozdější pochopení – policista v zeleném bombru).
Jelikož jsem byl v té době studentem, ptali se mě ještě na můj příjem. Odpověděl jsem tedy, že žádný nemám. Nečekal jsem však, že tato okolnost způsobí nebývalý zájem jednoho Brettschneidera, který při šmejdění v mém nočním stolku narazil na cca 3500kč, které jsem měl „naspořené“. Při jejich objevení totiž dostal podezření, že tento finanční obnos pochází z trestné činnosti. No, a protože víme, že pachatelům trestného činu, jakým podpora a propagace hnutí hovna piči blitky je, nese nebývalé výnosy, které jsou pak používány k vyhlazování, genocidě, holocaustu a především jeho následném popírání, jistě byla jeho domněnka pádná. Naštěstí jsem nebyl o peníze z brigády, kterou jsem vykonával po nocích v jednom mosteckém kulturním domě, okraden.
Eskorta na stanici
Po skončení domovní prohlídky a odnesení věcí, které chrániči odcizili, do jejich automobilů, následoval převoz. Doma jsem si chtěl ještě vzít nějaký finanční obnos na cestu zpátky, jelikož jsem nevěděl, kam mě povezou a odmítali mi to říci. To mi však bylo znemožněno, jelikož prý u sebe nesmím mít žádné soukromé věci a (!zde přichází pravidlo, které jsme se naučili v předchozím díle!) vlastně to vypadá, že cestu zpátky nebudu muset ani řešit, vzhledem k tomu, co proti mně mají a co našli u mě doma.
Usazen jsem byl do vozu Škoda Superb (pro místní fajnšmekry – nebyl jsem obeznámen s obsahem ani bližší specifikací vozidla). Sedačky byly v kůži. Stejně jako u ostatních dvou vozidel, stejného továrního označení, kterým návštěva přijela. O dodávce těch nejhustějších (zatím) kluků bohužel více nevím, jelikož brzy odjeli.
Jízda probíhala asi tak, že husťák v civilu za volantem absolutně ignoroval ostatní řidiče, předjížděl přes plnou čáru, nedával přednost a o rychlosti škoda mluvit. Přiznám se, že pocit bezpečí, který jsem nabyl při okupaci bytu těmito individui, zůstal na parkovišti. K tomu vedl plešatý bengo v zeleném bombru vedle mne konverzaci, jak je všechno v hajzlu, že ho ta práce vlastně sere a že by rači honil vopravdový lumpy, si nemysli voe. Neodpovídal jsem mu.
Za nějakou dobu jsme dojeli do cíle. Zde jsem byl uklizen na mně již dobře známé místo, hotel CPZ****. Doteď jsem nevěděl, z čeho konkrétně jsem obviněný, ale ze sousedních dveří kanceláře, byly slyšet hlasy. Tudíž už jsem věděl, že tento luxus mi je dopřáván za můj psaný projev na internetu. Vnitřně jsem se připravoval na výslech. Dnes, po všech těch zkušenostech vím, že s policisty jakéhokoli typu se nebavíme, ani když jsou to kamarádi (což jsou dvě neslučitelná antonyma, tudíž tato věta prakticky pozbývá na významu). Jenže všechny tyto zážitky, které mám nyní, mi tenkrát chyběli. Byl jsem hladový, měl jsem žízeň. Nevěděl jsem, kdy mě pustí. Chtěl jsem si zavolat, ale to mi nebylo umožněno. Když jsem se dotazoval proč, bylo mi taktně naznačeno, že nejsem sám, kdo měl dnes návštěvu. Nevěděl jsem, zda mám na nějaký hovor ani právo.
Výslech
Když mě vyzvali k přesunu do kanceláře, poprosil jsem o jídlo a pití. Bylo okolo 14. hodiny po poledni a za celý den jsem jen ráno před nastoupením do „limuzíny“ vypil studený čaj a snědl Milu. Dostal jsem tedy sklenici vody „aby mi to líp mluvilo“. Naproti mně seděly dvě osoby – píča a další fízl. Řekl bych polo-Turek. Ale vzhledem k tomu, v jaké lokalitě se nacházíme, bych tipoval, že si jeho maminka jen prostě štrejchla někde u maringotky za Sokolovnou po tancovačce v devětašedesátým.
Bylo mi jasné, že tyto osoby mě budou vyslýchat. To se mi také potvrdilo. Jen jsem zde byl vedený jako „podezřelý“, nikoli obviněný, jak tomu bude za několik chvil. Byl jsem poučen o svých právech a píča přede mě položila papír s tím, ať si ho přečtu. Podíval jsem se do něj. Byl tam kromě soudního povolení k domovní prohlídce (které jsem mimo jiné viděl na svou žádost ihned po vniknutí do bytu), také návrh státní zástupkyně (možná vrchní vyšetřovatelky, teď už si nejsem jistý) o vzetí do vazby. Orgánka tedy dodala, že bych si měl rozmyslet, co budu vypovídat, jelikož…. No a dál to známe.
Řekl jsem, že chci, aby byl celému výslechu přítomen můj (neschopný) advokát. Policista mu údajně volal (k telefonu mi ho však nedal) a ten prý řekl, že už je v knajpě a nikam nejede. Tak. No. Vím, že spousta z Vás, by odmítla výpověď bez právníka (nebo spíš vůbec nevypovídala) a kdesi cosi, ale já to prostě neudělal.
Měl jsem tedy několik možností:
1. Mluvit pravdu – podle policistů nejlepší způsob, který ocení jak oni a jejich nadřízení, tak celá justice, která mě bude později soudit. Navíc je to nejspíš nejlepší možnost, jak se dostat ještě dnes domů. Říkala to přece píča. Tam na mě čeká přítelkyně, ta ani neví, co semnou je. V podstatě nikdo z mých blízkých neví, kde jsem a že jsem už přes půlku dne ve společnosti lidí, jejichž inteligence dosahuje houpacího koně. V reálu se zde však jednalo především o další osoby (rozuměj mé kamarády), ke kterým jistě budou chtít informace. Když je poskytnu, budou nesporně použity proti nim. Proto jsem tuto možnost, i kdyby mi skutečně ulehčila, okamžitě zamítl. Bonzáctví, udavači, fízlové a jim podobná zvířátka, se mi odjakživa hnusila.
2. Vymýšlet si – V podstatě se na tuhle variantu nedá připravit, jelikož nevím, jaké otázky mi budou kladeny, a do jaké míry mi budou orgánové věřit. A v případě, že bude má křivá výpověď zřejmá, jaké to bude mít pro mě následky. Zatím se však tato varianta zdála nejpřijatelnější, jelikož nebudu muset nikoho udávat a až mě pustí, odejdu s čistým svědomím.
3. Nevypovídat – Jenže nad touto možností jsem se ani nepozastavil a ihned ji zavrhl. Proč? Protože jsem za ní hloupě viděl budoucnost vazby a návrat domů za dobu neurčitou.
Výslech tedy začal. První otázky očekávané – typu, zda jsem členem nějakého hnutí, politické strany apod., načež jsem logicky odpovídal záporně. Pak několik otázek k věci a zbytek výslechu tvořily dotazy na jiné lidi. Vše jsem popíral, nikoho neznám. Což způsobilo chování orgána vzezřením alá Turek, velmi afektovaným a agresivním. Chvilku jsem měl dokonce pocit, že se o něj pokouší infarkt. Kdežto píča lesba zde byla až neobvykle milá a hodná. Zde tedy vidíme taktiku „hodnej a zlej“, se kterou jsem se nadále setkával u většiny výslechů.
Pipinka se mě snažila svými vsuvkami mezi otázkami, které pronášela klidným a vstřícným hlasem, přesvědčit o tom, že rozhodovat o vazbě bude jen a pouze ona. A že ví, že nejsem zlý člověk, že jsem to všechno vlastně myslel dobře, ale teď je potřeba spolupracovat. Protože tím, co říkám, škodím jen a pouze sobě. Mezitím Turek neúprosně zvyšoval hlas a mlátil mým spisem o stůl. Bohužel, zde již vcelku bezvýsledně.
Výslech trval bezmála 2 hodiny a po jeho skončení mi byly předloženy další papíry. Bylo to zahájení trestního stíhání. Tudíž jsem byl ihned po výslechu jako podezřelý, obviněn a ty samé otázky mi byly kladeny znovu, jako obviněnému. Během jejich pokládání a mého odpovídání těch samých, většinou záporných a velmi stručných odpovědí, jsem byl několikrát poučen policistkou, že mi hrozí 3-8 let odnětí svobody a ať si uvědomím, co říkám. Opět bezvýznamně.
Třešnička na dortu však přichází až ke konci výslechu, kdy orgáni dostali hlad a odešli na oběd. Já jsem byl opět usazen do cely předběžného zadržení, dostal jsem súšu k jídlu a před mříže se posadil jeden z „detektivů“, náš starý známý fízl v bombru, který chtěl být kámoš v autě. Přesvědčil se, že ostatní odešli, nikdo nás neslyší (nejspíš jen naoko) a chtěl si povídat: „Víš co, já tě chápu. To vlastenectví, to prostě musí bejt v každym Čechovi. Já hrozně vobdivuju Husity, ta historie a tajcto“. Tak Husiti. To už nešlo vydržet a vyprsknul jsem smíchy. Bylo mi jasný, o co jde. Že nejspíš ve druhé části výslechu – kdy se bude jednat o jména ostatních lidí, kteří již v tuto chvíli prožívají to samé co já, anebo je to čeká při dalších raziích, převezme roli hodnýho benga, tento „intelektuál“, o kterém (a nejen o něm) si povíme podrobnosti na konci článku. Co mě však zarazilo, byla jeho dutost, naprostá omezenost, neznalost a celkový rozhled na bodu nula. No, vlastně nevím, čemu jsem se tenkrát divil. Dnes už nepochybuji o tom, že je většina z nich opravdu tak hloupoučká. Tehdy jsem za tím ještě hledal nějakou boudu, protože jsem nechtěl věřit, že je to opravdu možné. Ptal se, čemu jsem se zasmál. Tak jsem mu neodpověděl, seděl jsem v rohu dlouhé lavice opřený o zeď a pomalu si vychutnával jídlo. Čokoládu nahoře jsem nejdříve oškrabával zuby, pocumlával ji v puse a až pak jsem po malých kouskách snědl sušenku. To abych se zabavil, nemusel koukat na to hovado a ani s ním komunikovat. Po chvilce přešel na podobné řeči, jako paní orgánka, abych se nad sebou zamyslel, a co moje přítelkyně, že na mě určitě 8 let čekat nebude atd…
Udavač
O pár chvilek později se přikulili naobědvaní fízlové, krkajíce mi otevřeli celu a zavedli zpět do kanceláře. Dle mých předpokladů, v místnosti byl i fešák s bombrem. Celou dobu však mlčel. Odpovídal jsem ty samé odpovědi na tytéž otázky, co předtím. Vydal jsem ze sebe poslední mou dopověď, že toho člověka, na kterého se mě tázají, neznám a hluboce jsem vydechl vyčerpáním – když můj „kámoš“ spustil: „Teď nám ještě pověz o tom koncertu“. Opravdu jsem netušil, který koncert má na mysli, dokud mi to neobjasnil.
Nebudu zde popisovat okolnosti koncertu, ani nic všeobecnějšího o nich. To se pokusím shrnout v jednom z následujících článků. Na tomto koncertu žádný suspenzor nebyl. Teda vlastně byl, ale ne v roli, jak je známe, ale jako klasický udavač, který procházel, slyšel a práskal.
Když jsem do té samé hospůdky, kde se akce konala, přišel o týden po koncertu s přáteli, přišla ke mně servírka a vzala si mě stranou: „Víš, kdo sedává támhle u toho stolu? Ten plešatej, v riflový bundě, ten policajt, no víš, o koho jde?!“ No, věděl jsem, ale ne to, že je fízl. „Tak ten tu byl, hned v sobotu ráno, šel okolo večer a poslouchal, co se zpívá. Prej jste náckové a ptal se na tebe, že tě zná, jestli jsi tu byl. Řekla jsem mu, že nic takovýho nevím a že bylo vše v pořádku. Tak já jen chtěla, abys to věděl.“ Slečně jsem náležitě poděkoval a koupil panáka, jelikož se domnívám, že jen málokdo se v dnešní době umí takto zachovat, zvlášť v přítomnosti takové „autority“, jakou fízl je. Ale teď se přesuňme zase zpět na fízlárnu, kde probíhá můj výslech.
Jakmile tohle řekl – hned jak mi objasnil, o co jde, věděl jsem, s kým mám tu čest, protože se mi vybavil výše uvedený rozhovor se servírkou. Vždyť já toho zmrda znám. Vše jsem logicky popřel, vždyť ani nevím, že by tam k nějakému „porušování zákona“ došlo, ale vzhledem k tomu, že sedím tady, za psaný projev, se nelze divit už ničemu. Ale nepředbíhejme, protože to taktéž vysvětlím na konci.
Suspenzor mi tedy sdělil, že svou účast na organizaci tohoto koncertu nemusím ani přiznávat, protože už to dávno udělala servírka, která vše popsala. To hajlování bylo slyšet ven, takže nebyla jediná, kdo podával svědectví. No jasně…
Konec výslechu a návrat domů
Výslech byl u konce. Opět jsem se vrátil se sklenicí vody do CPZ, kde jsem čekal. Údajně na rozhodnutí vrchní vyšetřovatelky, která nebyla přítomna (!), nicméně rozhodovala o tom, zda půjdu na vazbu, či nikoli. Alespoň takto mi to bylo řečeno. Abych byl upřímný, v tu chvíli už mi to bylo stejně jedno. Byl jsem psychicky naprosto vyčerpaný, chtělo se mi spát, měl jsem hlad. Pomalu jsem začínal klimbat, když všichni přišli, otevřeli celu a kamsi mě vezli. Venku už byla tma, nikde žádní lidé ani auta. Dojeli jsme do jiné policejní stanice. Zde si mě několikrát fotili ze všech stran, hádali se o barvě mých očí a nakonec mi brali otisky a DNA. Pak mi dali podepsat nějaké formality o převozu a řekli mi, že můžu jít. Jako dárek mi dali peněženku, co mi sebrali ze stolu. Zde jsem měl sice pár drobných, které by stačily na autobus, ale jelikož byla noc, stejně nic nejelo a na taxíka to bylo málo. Z budky jsem tedy zavolal kamarádovi – díky bohům, že jsem si pamatoval jeho číslo – a ten pro mě přijel.
Celý den, který jsem probděl téměř 24 hodin, nabyl konce. Přijel jsem domů a jediný zdroj informací, který mi byl k dispozici, byla televize (ta zřejmě není schopná produkovat trestnou činnost, tudíž ji nezcizili). Zapnul jsem nějaké noční zpravodajství na ČT24 a viděl tu spoušť. Byli jsme označeni za teroristy, co plánovali útok na žida Jana Fishera (který v reakci na to dostal s celou svou rodinou policejní ochranu) a vzhledem k tomu, že jeden ze zadržených vlastnil firmu, která dostala zakázku v jedné z jaderných elektráren a policie u něj našla nějaký plánek této stavby, byli jsme dokonce podezíráni z chystání teroristického útoku na tento objekt. Samozřejmě jsou obě informace na hony vzdáleny realitě, ale senzace skvělá. Novináři neopomněli uvést, kolik celý zásah a ochrana politiků stojí a ještě bude stát peněz z kapes daňových poplatníků. To aby trochu nasměrovali ovčana. Jen ať ví, koho nenávidět a kdo může za jeho problémy.
Okamžitě po ulehnutí do postele, jsem mezi tím bordelem, co doma natropili, usnul. Po probuzení jsem si co nejrychleji obstaral mobil a SIM kartu a pomalu se vracel do zaběhnutého koloběhu. Mezi tím jsem svým nejbližším vyprávěl o tom, co se přihodilo (většinou to už věděli již v ten den, protože toho byla plná média a v mém městě jsem byl jediný zatčený). Jak šel ale čas, seznámil jsem se nejen (!) se spisem, ale i s většinou zúčastněných při zatýkání. A to je ten důvod, proč píši tento článek. Nechci poukazovat na nějaké bezpráví a brečet nad tím, že mi bylo ublíženo. Chci čtenáři přiblížit, co za lidi se vyskytuje u policie. Teď myslím policii ve všech jejích formách – BIS, ÚOOZ (který byl mimo jiné v tomto případě iniciátorem celé akce) až po obyčejného pěšáka v čapce. Přesto, že mi jsou v současné době známá i jména zasahujících policistů, vč. jiných informací, rozhodl jsem se je nezveřejnit.
Soudní spis
Můj spis ve své finální verzi čítal okolo 800 stran. Největší podíl tvořily odposlechy telefonů. Ty byly – a teď se milý čtenáři, jež nejsi zasvěcen, drž – pořizovány již necelé 4 roky před zahájením trestního stíhání. Na každé období zde bylo příslušné soudní povolení včetně štemplu, přesně tak, jak to demokracie žádá. Každý odchozí i příchozí hovor byl doslovně přepsán, každá sms citována. Každá osoba, se kterou jsem pravidelněji komunikoval, byla prověřena, zda je pro ÚOOZ nějak zajímavá, či nikoli.
Spis dále obsahoval zajímavé zprávy od tzv. „soudních znalců“. Kupříkladu k triku s logem „Good night left side“, se jistý odborník vyjádřil tak, že jde o nebezpečnou neonacistickou násilnou kampaň, která je mířena proti levicově smýšlejícím lidem. To, že se jedná o parodii na „Good night white pride“, myslím, že někteří vědí. Avšak nedělám si iluze, že by se boj proti „bílé hrdosti“, byť vedený násilnou formou, dočkal stejného posudku. Pravděpodobně by k nějakému stíhání nikdo ani nezavdal důvod. Dále zde bylo triko „Brutal attack“. Na něm byl vyobrazen Viking a drakkar. Zde znalec opět našel jasnou výzvu k násilí a ještě možný odkaz na stejnojmennou „white power“ kapelu. Takřka totožný posudek byl u trika s nápisem „Fight for your right“, kde byla ještě ke vší zrůdnosti vyobrazena pistole výrobce Walther. Dále snad netřeba pokračovat.
S CD nosičema se klucí moc nemazali. Prostě to jsou všechno White power kapely a basta fidli. Lepší už to bylo u samolepek, které prý jasně vypovídaly o tom, že jsem členem, nebo minimálně mám kontakty na hnutí, která tyto materiály propagují. Jak dopadli „samolepkoví teroristé“, kteří byli zadrženi ve stejný den, jako já, myslím, že netřeba připomínat. Ať už to dopadlo jakkoli, po více, než roce stráveném na vazbě, si snad rozmyslí, co budou příště lepit.
Neopomenutelnou součástí mého spisu, byl také seznam míst, na kterých jsem se vyskytoval a náhodou se tam konal nějaký ten koncert apod. V praxi tedy takto: policie se dozví o chystaném koncertě. I když se nerozhodne zasáhnout a akci přerušit (jsem přesvědčený, že o tom se rozhoduje mnohem dříve, než samotná akce vůbec stačí začít), postaví alespoň dvě hlídky na každou stranu města (vesnice), které budou kontrolovat projíždějící auta. Vskutku je jim jedno, jestli jste jeli rychle, mnohokrát i zda jste požili alkohol, nebo jestli Vám v lékárničce nechybí nůžky s tupými hranami podle poslední vyhlášky EU. Zajímá je jediné – Váš občanský průkaz. Ten jim dáte, oni si opíší jeho číslo a popřejí Vám klidně šťastnou cestu. Takto získané údaje pak slouží k vytvoření seznamů lidí, kteří se zajímají o tématiku, která zase zajímá policii. Seznamy jakýchsi nepohodlných osob. V tuto chvíli jste pro ně již mnohem zajímavější, než Franta od vedle, který má podmínku za to, že zmlátil Lojzu, co mu prznil starou. Třeba už o nich nikdy neuslyšíte. Ale stačí ještě dvě, tři takové kontroly a benga vědí moc dobře, že když přijdou k Vám domů, jistě tam nějaké to CD, triko, vlajku, nášivku, nebo třeba knihu najdou. Ale o policejních kontrolách a koncertech v jiném díle.
Tak tu máme datum, čas a místo mého výskytu. Dozvěděl jsem se, že má přítomnost v 1 hod. ráno na Hlavním nádraží v Praze, jasně svědčí o mé účasti na „Fight campu“, který se měl konat o 150km dále. No, logicky nesvědčí. Jenže to by jeden z přítomných nesměl být nasazený fízl, což přiznal také před soudem, jenž ho z celého procesu následně vyřadil.
No a nedílnou, a vlastně také hlavní částí spisu, byly mnou psané články, komentáře, soukromá konverzace přes ICQ, SKYPE s podobně. Jako důkaz pak IP adresa mého počítače (já vím, základní neznalost, nepoužívat anonymizér). Zkrátka se mi v momentě, kdy jsem do spisu nahlédl, rozpadly poslední iluze o nějakém soukromí. K mým informacím, korespondenci, datům bylo tak jednoduché se dostat. Policii stačí opět jakési podezření – následný štempl, a jde za Vaším poskytovatelem internetu, který jim je (nejspíš) ze zákona povinen poskytnout vše, co potřebují. Jak prosté.
Dále bych rád popsal, co se (ne)dělo s některými mými daty v PC. Ačkoli nejsem žádný odborník přes informatiku, tak jsem se ještě hluboko před policejní návštěvou rozhodl svá data chránit. Udělal jsem to tedy pomocí virtuálního zašifrovaného disku v programu True crypt. Zde jsem měl uloženy především fotografie, na kterých jsem nebyl jen já, ale i mí přátelé a které by policii mohly zajímat. Při domovní prohlídce jsem byl nucen prozradit bengům všechna hesla ke svým účtům v počítači a PIN kód telefonu. Pod nátlakem jsem jim tedy řekl heslo do systému Windows, které předpokládám, že by pro ně stejně nebyl problém prolomit a PIN. Uvedl jsem, že má data již pod žádnými jinými hesly nejsou. No a jak jsem viděl u seznámení se spisem – k fotografiím a jiným choulostivým věcem, které byly pod ochranou True cryptu, se fízlové nedostali. Ve spisu zkrátka nebyly.
Účinkovali
Dostáváme se na samý závěr dnešního příběhu. V podstatě i na jakési jeho rozuzlení. Odstavce výše jsem nepsal proto, abych plakal, jak je svět k hovnu. Nýbrž pro obeznámení, jak jsou někteří lidé na něm – k hovnu. Na začátku článku jsem slíbil, že nebudu jmenovat. To sice dodržím, ale popíši zde věci, které jsou buď veřejně známé, anebo jsem si je dohledal. O tom, že to nebude problém, už svědčí fakt, že jsou to z většiny lidé, kteří se pohybují ve stejném okrese jako já, a jsou známí spoustě dalším osobám. Kdo jsou tedy naši hlavní hrdinové? Pojďme se na ně podívat zblízka:
Fízl v zeleném bombru: Krom zážitku s koncertem mám ještě několik věcí, které považuji za vhodné k tomuto individui napsat. Od té doby jsme se několikrát potkali. Poprvé asi 2 měsíce po tom, co ukázal, jaký umí být hustor. Bylo to za bílého dne na velmi frekventovaném místě a přesto, že jsem ho oslovil, sklopil hlavu a urychleně se přesouval pryč. K policejním složkám nastoupil ještě před „změnou“ režimu a pomáhat a chránit má v krvi zřejmě po svém otci, který tuto činnost v roli STBáka zastával velmi svědomitě. O jeho nesporných kvalitách jsem vyprávěl v hospůdce, do které chodil. Dnes tam už nechodí, protože místní osazenstvo jaksi nenašlo pro jeho způsob obživy pochopení. A tak si našel jinou. I tam jsem tedy místní obeznámil, co mohou od tohoto člověka čekat, a jaké to mělo dopady, zatím nevím, jelikož je to asi měsíc.
Zmrd (nezávislý svědek): Po proběhnutí domovní prohlídky jsme se už nesetkali. Zda ještě žije, nevím. Nicméně mi můj starší rodinný příslušník, který pamatuje dobu komunismu jak se říká „na plný pecky“, velmi podrobně vyprávěl, co tento člověk, vyrobený někdy v r.1932, dělal krátce po nástupu komunismu a v jeho průběhu, jakožto vysoce postavený politik v Mostě. Dokonce po zadání jeho jména do Googlu, vyjedou informace o jeho angažovanosti. To vysvětluje jeho nejistou reakci na otázku, kterou jsem mu položil a popisoval výše.
Fízl vzezřením alá Turek: Doba, po kterou jsme se neviděli, byla dlouhá. Moc dlouhá. Ale při nedávné návštěvě jednoho obchodního domu v našem městě, jsme se potkali. Byl zde s paní a miminkem. Jak dojemné. Taktéž se po krátkém očním kontaktu tvářil, že mne nezná a nikdy jsme se neviděli. Jaká škoda, mohli jsme si určitě moc pěkně popovídat.
Právník ex offo: Tento pán, který pro mne vynaložil „tolik snahy“, stojí jistě za zmínku. Nemyslím si totiž, že je to proto, že by byl špatný právník. To jistě ne. Ale jak se dalo očekávat, policie potřebovala dobrý výsledek, a k dobrému výsledku je přeci potřeba i dobrých lidí. A tak se nelze divit, že jim šel na ruku. Když jsem se totiž následně dozvěděl, že v jiném nejmenovaném případu se ten samý právník – taktéž v roli ex offo – až nezvykle snažil (o čemž svědčí výsledek procesu v odkazu), byly mi všechny okolnosti jasné. Po pár týdnech absolutního nezájmu jsem si zvolil jiného advokáta.
U ostatních přítomných policistů mi byla buďto znemožněna identifikace tím, že měli kuklu, nebo jsem o nich již více neslyšel.
Soud
Soud proběhl téměř tři roky po raziích se symbolickým jménem „POWER“. Skončil většinou podmínečnými tresty, až na jeden případ. Navzdory tomu, jak se o celý monster proces zajímala média při jeho zahájení, tak u soudu bylo prakticky prázdno a zprávy o něm se omezily jen na několik krátkých glos v regionálních novinách.
(12x známkováno, průměr: 1,33 z 5)