Tímto článkem asi zase podráždím širokou veřejnost, ale nemohu si pomoci. V probíhající diskusi o odkazu Jana Palacha, kterou odstartoval komunista Grebeníček, si přihřeju polívčičku.
Palachovo poselství jsem nepřijal a nepochopil. Myslím, že není nikdo, kdo by jej skutečně přijal, ačkoli třeba říká pravý opak. Je to pro mně prázdné sebedestruktivní gesto psychicky labilního jedince, který své výhrady vůči systému vyřešil nejméně efektivním způsobem – zničil sám sebe. Je to stejně iracionální východisko, jako kdyby voják v boji s nepřítelem zabil sám sebe. Soudruh Grebeníček by mu měl poděkovat, za*se o jednoho méně. Sám vyřešil problém, který by jinak musel řešit nějaký mladý iniciativní Huml obuškem. Kolik neplechy mohl natropit, kdyby se neupálil, a on to skončil sám.
Soudruh Grebeníček nemá zcela pravdu, že Palach chtěl jen jiný socialismus. Palach nic jiného než socialismus nikdy nezažil, takže se těžko mohl k něčemu jinému hlásit. Je to i situace mnohých z nás nyní, kdy si občané nemohou představit život bez všeobjímajícího maminkovského státu a když mají problém se státem a řáděním jeho představitelů, hledají jeho řešení opět u státu.
Požadavky, které Palach formuloval a za které obětoval svůj život, mi nedávají žádný smysl. Požadoval zrušení cenzury (kterou ovšem nikdo oficiálně nezavedl, takže také neexistoval nikdo, kdo by ji mohl zrušit) a zákaz šíření kolaborantského plátku s názvem Zprávy. Je to asi stejné, jako by dnes někdo požadoval zrušení politické korektnosti, zákaz propagandy Evropské unie a upálil se kvůli tomu. I kdyby se mu povedlo vyburcovat masy a ty přiměly establishment jednat, stejně by nevzniklo řešení, protože se jedná pouze o symptomy systému,
který stojí na amorálních základech, tvořícího amorálni pravidla a ať se jeho představitelé podepisují Goebbels, Husák, Biľak, Paroubek nebo Schwarzenberg. Jsou to představitelé zmrdokracie provozující kontinuální kampaň proti vlastní zemi a lidem, cenzura a propaganda jsou jejich základní nástroje. Upálit se? K ničemu. Budou cynicky rádi, že jste sešel ze světa vlastní rukou, a rozhodně nehrozí, že by to v nich vyvolalo sebereflexi byť na jedinou sekundu.
Podobně jako někteří z nás, Palach neviděl přes stromy les. Vadila mu cenzura a propaganda, stejně jako dnes lidem vadí korupce a špatné hospodaření, a nedochází jim, že to všechno je jen symptom, ale příčína je jinde.
Dále Palach sepsal dopis studentskému vůdci Holečkovi, kterého nabádal k obsazení rozhlasu. Studenti měli obsadit rozhlas a přečíst nějaké memorandum. Ani to se nerealizovalo. Ale i kdyby k tomu došlo – jaký by to mělo následek? Buřtožrout by se na základě zprávy z rozhlasu probral a vyrazil do ulic? Ani omylem. Kdyby ruské tanky rozstřílely Budvar a stadion Sparty, to by byl problém. Ale že se někdo upálil, to problém není a nemůže být.
Většině lidí ani nedochází, jak moc byla naše současná situace a situace občanů Československé socialistické republiky v roce 1969 podobná. Pokyn z Moskvy nápadně připomíná mluvu úředníků z Bruselu:
Chceme doufat, že ÚV KSČ, vláda ČSSR a další odpovědné orgány republiky (…) učiní všechny politicky nutné závěry a správně zorientují stranu, pracující, principiálně stranicky zhodnotí činnost protisocialistických a protisovětských sil v souvislosti s rozpoutáním provokační kampaně kolem případu na Václavské náměstí.“ (Z dopisu Leonida Iljiče Brežněva a Alexandra Nikolajeviče Kosygina, 22. leden 1969).
Stejně povýšeně se vypořádají se i s jakýmkoli jiným individuálním teatrálním aktem.
Existují však věci, se kterými se v zásadě nevypořádají.
Nevypořádají se s fyzickým útokem a dosud nestrávili bratry Mašíny, kteří místo sebedestrukce zvolili cílenou destrukci. Sice se s tím nikdy ta pakáž nesrovná a do smrti se bude bát „pracovního úrazu“, pro ty labilnější z nich je to korektiv, ale zase se proti tomu umějí celkem slušně zabezpečit, samozřejmě za naše peníze, a tak jedinec se snajprovkou má podstatně horší vyhlídky než vesnickej debil s pistolkou na kuličky. Ale sázka na smrtku nabízí lepší kurz než sázka na éter a sirky.
Nevypořádají se s tím, že významnější skupina občanů pracuje každý den proti nim nebo alespoň nepracuje pro ně. V Rusku zjistili, že dobrovolnictví ohrožuje stát. Nemarginální skupina občanů se tam dohodla, že se utrhne od státu a zařídí se po svém. Jednoznačný závěr: nasrat na hořlavinu a zápalky, vytvářejme mafie. Můžete nakupovat a prodávat služby bez daně a sem tam zorganizovat nějakou malou akci proti systému. Tohle nikdy nevydejchaj, nepřítel je všude a nikde, museli by nacpat půlku národa do basy, aby se ubránili.
Nevypořádají se s tím, když jim vychováme další nepřátele. Postaráme se o to, aby se z našich dětí nestali vohnouti, euroúředníci, lidé závislí na státu, aby se uměli vlastní hlavou a rukama bez státní berličky uživit a věci kolem sebe dovedli kriticky a objektivně hodnotit. S tímhle se establishment taky nedovede vyrovnat a přijímá nejrůznější opatření, aby tomu předešel. Říká se tomu vzdělávání, ale čím dál víc by se tomu dalo říkat prostátní výchova, ale to je jedno, protože delší konec lana stejně držíme my.
Ve světle těchto alternativ mi sebedestrukce upálením připadne jako mimořádně hloupý čin, ke kterému není zrovna záhodno se hlásit.
(4x známkováno, průměr: 1,25 z 5)