Filosofie ozbrojené společnosti, část 1/5: Zbraně a moc

Featured Image

Posudkový psycholog Netík se před časem nechal slyšet, že zbraně chtějí lidé mít proto aby měli moc nad ostatními. Netík sám usiluje především o moc nad ostatními, protože si skrze vydávání posudků vynucuje konformitu se svými představami o tom, jak by podle něj ostatní měli žít a vypadat; nastolené téma mne ale zaujalo. Dospěl jsem totiž k názoru, že je tomu přesně naopak: zbraně lidem znemožňují mít moc nad druhými díky tomu, že nastolují rovnováhu sil.

Zbraně jsou toliko nástroje: mechanické prostředky, které svému držiteli umožňují disponovat výrazně větší silou, než jakou mu nabízí samotná tělesná schránka. Inherentním důsledkem držení zbraní je moc. Nikoli moc jedince nad nad ostatními, protože ta je samoregulující se a v důsledku toho prakticky limituje k nule. Jedná se především o moc nad sebou samým: o moc k zachování integrity svého života, své osobnosti a svého majetku proti vnější agresi.
V tom je základní filosofie zbraní: zbraně vám v ozbrojené společnosti nedávají moc nad ostatními — ale umožňují vám, aby ostatní neměli moc nad vámi. Nemáte totiž na výběr už jen podřízení se jakémukoli agresoru či pokus o útěk: ve chvíli, kdy nehoráznost požadavků agresorů přesáhne všechny meze, mají ozbrojení lidé na výběr i odpor. Postavit se a říci “už ani krok — budete-li pokračovat v útoku na mne a mé blízké, budu střílet.” Zbraně jsou “prostředkem poslední záchrany” svobody jedince, kterou se agresor snaží pošlapat a zničit.

Toto je jedna ze základních rovin, na níž se štěpí názory na vhodnost či nevhodnost držení zbraní jedinci. Kořenem řady snah o zákazy zbraní je totiž neustálý boj o moc, o nadvládu nad ostatními: ať již se jedná o kritiky z pozic rváčů a’lá “ale to by znamenalo, že když chci někoho jen tak zmlátit, on by se mohl účinně bránit”; zákonodárce z Jihu USA, kteří se skrze “Jim Crow laws” (zbraně mohli formálně dostat všichni, za které se zaručili “lidé dobré pověsti” jako soudci — ovšem za černochy se nikdo takový nezaručil) snažili zabránit černochům, aby se dostali ke zbraním a mohli se bránit (třeba Ku-Klux Klanu); politiky snažící se odzbrojit své zamýšlené oběti; nebo touhu po absolutní ovládnutí všech aspektů životů ostatních podle libovůle Vládců-loutkařů 

Co je vlastně prohra?

Aneb o omezení moci ostatních nad ozbrojeným

Ozbrojení obránci nemusí vždy vyhrát v tom smyslu, že vyjdou živí a zdraví. Ale mohou neprohrát v tom ohledu, že nebudou vydáni na milost a nemilost jiným. Stačí se podívat na ozbrojený odpor v okupovaných územích během II. světové války. Běžný občan musel gestapáky poslouchat na slovo, ať mu nařídili podstoupit sebepotupnější nebo sebezrůdnější akt jejich zvůle. Běžný neozbrojený Číňan byl vydán napospas Japoncům k nepopsatelně hrůzným a zrůdným “experimentům” či k bestiálnímu mučení a vraždění jako v Nankingu odzbrojeném po kapitulaci (Nankingský masakr je čtení jen pro silné žaludky a na hraný dokument o japonských “medicínských experimentech” jsem se vydržel dívat deset vteřin). A nejinak dopadli i nevinní, nezbrojení Němci po válce, na kterých si svůj sadismus vybíjely prozměnu zrůdy z Revolučních Gard, které v Ústí nad Labem vraždily matky s dětmi, na nádraží řezaly uši a průkaz antifašisty ignorovaly se slovy “Němec jako Němec”.

Ne tak lidé ozbrojení: Václava Morávka, Jozefa Gabčíka a Jana Kubiše nacisté nechtěli zabít: chtěli je získat do své moci, aby s nimi mohli dělat co se jim zachtělo, mohli je mučit a pokud možno z nich získat informace, skrze které by dostali jejich přátele a spolupracovníky. Jenže prohráli. Václav Morávek nad nacisty několikrát vyhrál, když se prostřílel na svobodu; i Kubiš s Gabčíkem jednou takto vyhráli. Ale i když je nacisté dostihli a obklíčili, tito ozbrojení občané neprohráli. Prohráli by tehdy, kdyby se nacistům podařilo naplnit svůj záměr s odbojem: kdyby je dokázali zajmout, dostat plně pod svou moc a tu na nich zneužít. Jenže to nemohli — protože odbojáři byli ozbrojeni a bránili se. Nacisté mohli své zamýšlené oběti jen zastřelit (a přitom utrpět znatelné ztráty), ale tím paradoxně prohráli, protože nemohli realizovat svůj zločinný záměr s těmi lidmi.

Úplně stejný případ je židovské povstání ve varšavském ghettu. Cílem nacistů bylo získání absolutní nadvlády nad životy Židů: využitelné zneužít (kupříkladu k padělání peněz), slabší povraždit a pěkné ženy znásilňovat v armádních nevěstincích. Jenže Židé ve varšavském ghettu získali zbraně a našli odvahu k jejich použití — a tím nacisty připravili o moc nad sebou samými. Se zbraněmi měli Židé najednou na výběr. A ani v jejich případě nacisté neuspěli — nemůžete ke svým nekalým cílům zneužít rytce, který po vás střílí, stejně jako nemůžete znásilnit ženu, která drží pistoli. Smolík. (A tím to nekončilo, protože ozbrojení Židé z varšavského ghetta změnili svůj životní postoj: z odevzdanosti a plané naděje do urputného boje proti bezpráví a zločincům navzdory nulovým šancím. A tak do koncentračního tábora Treblinka propašovali zbraně, odpálili muniční sklad a tábor vypálili takovým způsobem, že tři měsíce poté byl vyhlazovací tábor Treblinka navždy uzavřen.)

Odpověď na námitku, že držení palné zbraně nikomu negarantuje vítězství je pak jednoduchá: již samotné držení palné zbraně prakticky garantuje vítězství v případě, že máte za to, že existují i horší věci, než smrt a vy jste ochotni bojovat na život a na smrt abyste nepadli do rukou těch, kteří by vám je udělali. Protože v tom případě jste vyhráli: pokud máte funkční, nabitou zbraň, jasné priority a vůli ji použít, žádný agresor nad vámi nemůže získat neomezenou moc, jakou ke svému řádění potřebovaly lidské zrůdy nejen II. Světové války.

Zároveň je ale jasné, že to je extrém: většina zločinců a agresorů posedlích mocí nad druhými není tak fanatická a když zjistí, že zamýšlená oběť jasně vymezila hranice a je ochotna se bránit, rozmyslí si to.
A to platí jak pro zločince, tak pro pohůnky totalitních vlád. Právě to měl patrně na mysli Alexandr Solženicyn, když v “Souostroví Gulag” napsal:

A jak nás poté v gulazích pálila otázka: Jak by to dopadlo, kdyby si každý příslušník Čeky, který se — vydávaje se na noční zatýkání — loučil se svou rodinou, nemohl být jist, zda se navrátí živý a zdravý? Nebo kdyby lidé v období masového zatýkání — jako když v Leningradu zatkli čtvrtinu celého města — jen pasivně neseděli ve svých úkrytech, třesouce se při každém zabušení na dveře a každém kroku na schodišti, ale pochopili, že nemají co ztratit a odvážně pod schodištěm nachystali přepad půltuctu lidí se sekerami, kladivy, pohrabáči nebo čímkoli jiným, co bylo po ruce? Koneckonců, předem bylo jasné, že modré čepice v noci netáhnou městem z žádného bohulibého důvodu. A předem jste si mohli být jisti, že váš úder prorazí lebku hrdlořeza.
Nebo co ta “Černá Marie”, která parkovala na ulici jenom s šoférem? Co kdyby jí někdo propíchal pneumatiky nebo odvezl? Orgány by brzy zašly na nedostatek důstojníků a dopravních prostředků a bez ohledu na Stalinovu žízeň po krvi by se ta prokletá mašinérie zastavila!

K moci nad druhými se dá zneužít jen nepoměr sil

Zamysleli jste se někdy nad tím, co mají společného všichni masoví vrazi, střelci na školách, lupiči a znásilňovači? Jsou zbabělí.
Vybírají si vždy oběť, která oproti nim bude slabší; oběť, která se jim nebude moci bránit; která je nedokáže zastavit ani zranit — a nad kterou proto budou mít moc skrze nerovnost sil. A jelikož je to zločinec a nikoli oběť, kdo určuje s kým, kde a kdy se utká, agresor vždy produkuje situaci tak, aby byl ve výhodě.

Doslova zbabělci. Jsou to lidé, kteří chtějí zabíjet nevinné lidi, kteří nemají čím se bránit… Takže si vyberou školu, na které je tahle nálepka <zákaz zbraní>, která přímo volá ‘pojď a zastřel si mne, protože tu není nikdo ozbrojený’” — John Benner, poručík Ohijské státní policie, bývalý člen SWATu

 

Tato nerovnost sil je přítomna ve všech přepadeních, protože zločinci nikdy nejdou “na férovku”: jejich cílem přece není rytířský souboj s rovnocenným protivníkem, nýbrž porobení si a zneužití oběti, která s nimi nechtěla mít co do činění a na které chtějí parazitovat. V takzvaných “zónách beze zbraní” proběhla většina masakrů v USA, jak názorně ukazuje jejich smutný seznam.

Zatímco však nerovnost sil vyplývající z přesily pouličních gangsterů nebo toliko zkušeností z pouličních bitek (kterým průměrná “kancelářská krysa” — jako je autor — nemůže konkurovat) nejsou na první pohled patrné, nerovnost sil skrze to, že má jen jedna ze zúčastněných stran zbraň je viditelná velmi. Nerovnost ozbrojeného a neozbrojeného člověka je dokonce tak viditelná, že se v myslích řady lidí nedomýšlejících důsledky stává Symbolem: a jelikož se takoví lidé asociují se člověkem neozbrojeným, zbraň si automaticky asociují s agresorem a pak sestavují velmi přesné scénáře střetu takto nerovných sil, ze kterých ovšem vyvozují zcela nesmyslné závěry. Jeden takový hypotetický scénář napsal jistý Demokrat (tzn. volič americké sociální demokracie), který se z něj snažil vyvodit, že “zbraně jsou nedemokratické”:

  • Agresor: “Budeš dělat to, co ti přikážu!”
  • Druhý člověk: “Rozhoduji se, že nikoli. Rozhoduji se dělat to, co chci já a být svoboden z pod vaší agrese.”
  • Agresor: “K čertu s tebou. Zastřelím tě a vezmu ti tvou osobní svobodu volby (krom jiného) a tedy i tvou demokracii. Prohrál’s.”

Není demokratické střílet lidi. Demokracie znamená, že každý může volit a říkat, co pokládá za správné. Neznamená, že se moc a hrozba náleží jedné osobě (držiteli zbraně). To je přece opak demokracie.”

Tento příklad je pravdivý v tom, že je dokonalou ukázkou toho, jak slušný člověk podlehne silnějšímu agresoru. “Demokrat” by ovšem úplně stejně prohrál nejen proti pistoli, ale i proti noži, brutální fyzické přesile nebo i jen zkušenostem a chladnokrevné psychice ostříleného rváče a násilníka. Pravdou totiž je, že zneužitelná je jakákoli nerovnováha síly.

Z toho nevyhnutelně plyne, že násilí a porobování si druhých zločinci a agresory se dá omezit jediným způsobem: vyrovnáním sil slušných lidí a zločinců.


19.12.2012 Cover72

12345 (7x hodnoceno, průměr: 1,00 z 5)
466x přečteno
Updatováno: 27.11.2015 — 23:54
D-FENS © 2016