Film: Volyň

Featured Image

V Polsku se urodilo pozoruhodné filmové dílo. Má silné téma, slušné herecké výkony a přesvědčivé zpracování. Uvěřitelným způsobem se na příkladu jedné vesnice se smíšeným polsko-ukrajinským obyvatelstvem zpracovává téma etnického „čištění“ Volyně a východní Haliče od Poláků v průběhu 2. sv. v. (celkem bylo vyvražděno zhruba 130.000 Poláků pro „Slavu Ukrainy!“) páchaného nacionalisty z organizací OUN a UPA s širokou podporou ukrajinské veřejnosti. (Ani dnes na Ukrajině na své hrdiny nezapomínají. V Rovně tak můžete navštívit pomník hrdlořeza Dmytra Kljačskivského, v Ivano-Frankivsku pak monument věnovaný Stěpanu Banderovi.)

Film se dá rozdělit na tři části. První je relativně poklidná, pracovně se dá nazvat „ze života na vsi“. Uvidíte svatbu a brblající Ukrajince, kterým „Ljachi“ neustále ubližují. Mají víc půdy, peněz, dobytka a Ukrajincům pak nezbývá než svůj pocit křivdy zalévat litry vodky vysedávajíc při tom pod stromem nebo v hospodě. Poláci mají vedle odporu k místním Židům s Ukrajinci společnou ještě zálibu v pití. To polské popíjení je lepší v tom, že se při něm dá leccos domluvit. Například za 11 akrů půdy, krávu a koně dostanete dceru na vdávání. Druhá část („Střídání stráží“) se odehrává za sovětské okupace do začátku té německé, a třetí část („Masakr“) nastává po tom, co OUN dostane na starosti správu území. Nechci se zabývat všemi podrobnostmi a složitými vztahy, proto se podělím o několik postřehů a souvislostí, které mě při sledování filmu zaujaly nebo napadly.

Z průběhu sovětské okupace území, která nastala po rozdělení a likvidaci Polska, mi v hlavě utkvěla scéna zobrazující příslušníky NKVD, kteří mlátí pěstí do obličeje a pažbou do břicha polského kulaka, nechtěného manžela hlavní hrdinky, a dožadují se informace, kde jsou zbraně, protože se v ní prakticky realizuje doktrína v českém prostředí prosazovaná soudruhem Diensbierem, a sice že monopol na násilí a zbraně má mít pouze stát. Samozřejmě musíme odhlédnout od toho, že se jedná o Rusy, protože ti můžou za všechno, co se progresivní levici nelíbí, včetně toho, že blbě volíte, protože se vám Rusáci přes sociální sítě hackli do hlavy; podobně jako Zedral v seriálu Křeček v noční košili, jenom bezkontaktně.

Nechutná je postava místního starosty, který vizuálně, „názorovou flexibilitou“ a zásadovostí připomíná jednoho experta na opracování materiálů z SPD, jen v podlejším provedení. Dokáže nejdřív uvítat soudruhy z NKVD, pomoci při rozkulačování, potom stejně vřele i Němce („Gajl Chitler!“) a pomoci s likvidací Židů, která je mimochodem natočena realisticky a surově. Takový Babi Jar v menším. Narodit se o padesát let později na správné straně hranice, byl by z něj eurokomisař.

Během genocidy je na první pohled je zarážející a nepochopitelné, jak si obyvatelé vsi nepřipouští nebezpečí a kromě rutinních činností nic dalšího nedělají. V noci z pole vidí, jak vedlejší vesnice hoří, mají přímá svědectví přeživších a stejně se chovají, jakoby se nic mimořádného nedělo. Když už se vesničané rozhoupou, že „by to chtělo nějaké zbraně“, je dávno pozdě.

Odbočka první – Ve svých článcích podobnou pasivitu skvěle popsal člověk vystupující pod kryptonymem Selco, Bosňák žijící nyní v USA, který přežil roční obléhání města během občanské války v Jugoslávii. Popisuje, jak s kamarády jezdili za zábavou na chatu, dívali se na televizi a viděli, jak členové nějaké paramilice vysvětlují do kamery, že do vedlejšího města přijeli pomáhat a chránit, přitom se vedle nich na zemi válí zastřelený pošťák. Slyšeli blížící se frontu, střelbu z děl, nalétávající letadla. Politici a policejní velitelé je v zápětí uklidňovali, že situace není vážná a brzy bude pod kontrolou. Pokud nemáte vybudovaný mindset, že každý politik nebo fízl je grázl a všechno co řekne je lež, dokud se neprokáže opak, jim to opravdu chcete a budete věřit. Říkáte si, stejně jako tehdy oni, že to určitě dobře dopadne, a to až do doby, než se na ulici objeví první tank a dům vedle vás dostane zásah z děla. Lidi se postupně změní ve zvířata, nemají jídlo pro sebe, svoje rodiny, bodají se na ulici, střílí, perou, okrádají a utéct není kam.

Včasné přepnutí do mimořádného módu je naprosto kritické a typicky první a nejlepší volba odejít na bezpečnější místo. Ve vesnici na Volyni v r. 1943 a 1944 takovou možnost nemáte. Okolo vás řádí ukrajinské bandy, na cestách pochodují vojáci Wehrmachtu a jezdí zásobovací kolony. Přesun větší skupiny lidí kamkoli jinam je příliš nebezpečný. Horší, ale stále dobrá varianta je, připravit se na střet. Připustíte si variantu, že smrt není jenom jedna. Můžete umřít při obraně domova, můžete taky zemřít přivázaný k žebřiňáku potom, co vám stáhnou kůži z těla, vaší ženě probodnou břicho vidlemi, děti zavážou to otepi slámy, kterou zapálí a baví se tím, jak dítka běhají a ječí, než se zadusí a shoří.

Ve filmové vesnici začínali od nuly; nikdo neměl žádnou pořádnou zkušenost s organizací obrany, hádali se mezi sebou, neměli zbraně, náboje, museli se starat o grunt, rodinu, odevzdávat naturální příspěvek na podporu válečného úsilí Třetí říše. Kde měli najednou všechno vybavení shánět, aby na ně nepřišli, a kde cvičit? Zdálo se to zkrátka příliš složité…

Odbočka druhá – Obrana obce proti mobilní bandě ozbrojenců je komplexní věc a nedá se vytvořit ze dne na den. Potřebujete rozhodnuté jedince, a to v takovém počtu, aby mohli hlídkovat, bojovat, spát, jíst, odpočívat, ošetřovat zraněné, opravovat věci, hasit požáry, vařit, získávat a zpracovávat suroviny, starat se o děti, udržovat funkční zásobování atd. Potřebujete střelecký a taktický trénink, přitom pušky, které byste v té době sehnali, nestojí za moc. V nejpravděpodobnějším případě byste tehdy získali nějakou opakovačku, zbraň nepřesnou (akceptovatelná přesnost u přejímky nové vojenské zbraně byla i 4 MOA, u používané to bude horší), pomalou, s velkým zpětným rázem, mizernými mířidly, špatnou ergonomií. Potřebujete plán. Musíte vybudovat střelecká postavení, vymezit sektory, vytvořit spravedlivý systém střídání, systém signalizace, předsunutých hlídek, vytyčit ústupové trasy, místa setkání. Potřebujete zásoby, a to jak pro sebe, tak pro odevzdávání Němcům, kteří by si pro ně jinak mohli dojít sami. Potřebujte odhodlání. Víte, že pokud útok jen odrazíte, vrátí se znovu, zaútočí ve větším počtu a z více stran. Musíte jich co nejvíc pozabíjet, a to včetně těch, které dopadnete živé. Živit je nemůžete, pokud vaše místo padne, nebudou je moci nasadit jinde. To je ve vesnických podmínkách prakticky mission impossible. Většině se navíc nebude chtít. Každou chvíli strávenou na hlídce nemůže pracovat, být s dětmi. Na hlídku tak nejspíš nakonec pošlete nějakého místního dementa, třeba obecního strážníka, který pracovat stejně neumí, tak aspoň nebude překážet a prudit. Ten si pak na hlídce bude otloukat píšťalku, lelkovat, a pak nejspíš usne na mechu. Okolo vás budou kverulanti, defétisti, zlodějíčci využívající toho, že není nikdo doma. Není divu, že se to nakonec nepodaří. Je to naprosto uvěřitelný, historií potvrzený scénář.

Poučení pro podobnou situaci by mohlo znít zhruba takto:

  • Kritické je rozpoznat, že se průser blíží. Z pohodičky do sraček vede zkratka.

  • Nespoléhejte na to, že systém něco vyřeší.

  • Mějte představu, co dělat, kam zdrhnout, prostředky k realizaci, zásoby.

  • Mějte zbraň, dost střeliva (dle zkušenosti z ročního obléhání města v Jugoslávii min. 2000 nábojů a 20 zásobníků na zbraň) a umějte s ní zacházet.

  • Mějte okolo sebe lidi, kteří vědí, co dělat a kde je jejich místo.

  • Nepodceňujte brblající frustráty. Až dostanou příležitost, bude to ošklivé.

Banditi ONA-UPA jsou ve filmu vypodobněni jako brutální, špinavá a oplzlá hovada vyzbrojená puškami, palicemi, noži, využívající taktiku hit and run podobně jako ISIS v Iráku a Sýrii, jen namísto Toyot Hilux používají k přesunu koně. Tiše a nečekaně se objeví, zaútočí na vesnici, zmasakrují obyvatele, vypálí ji a zmizí. Taktika je to účinná.

Vzpomněl jsem si při téhle příležitosti na svého dědu, který mi před lety vyprávěl, jak byl v r. 1946 jako „záklaďák“ nasazen s ostatními odvedenci na východním Slovensku, kde měli zabránit Banderovcům, kterým na Ukrajině zle zatápěla NKVD, v útěku na západ. Relativně velká skupina (o několika desítkách členů) dokázala bez povšimnutí v noci proklouznout jejich linií. Obklíčit se jim je podařilo následující den a Banderovci se krátce na to vzdali. Na boj v neznámém prostředí s regulérní armádou vyzbrojenou kulomety, minomety, s leteckou podporou už se necítili.

Závěrem lze říci, že zatímco v Čechách se můžeme těšit na další pokračování seriálu s Trojanem, Macháčkem a Vilhelmovou o tom, jak neví, co se sebou, vznikl v Polsku film, který přes některé faktické, v celkovém kontextu nepříliš důležité nedostatky, a určitou stereotypnost postav se film se dá rozhodně doporučit ke shlédnutí.


16.06.2019 Porta


Související články:


12345 (178x hodnoceno, průměr: 1,20 z 5)
11 797x přečteno
Updatováno: 16.6.2019 — 23:02
D-FENS © 2017
Do NOT follow this link or you will be banned from the site!