Podivný film o podivných lidech a ještě podivnějším zboží v podivném světě.
Musel jsem to shlédnout, protože se o tom nějakou dobu dost mluvilo a dokonce to mělo za následek rychlou legislativní akci. To je samo o sobě podezřelé. O čem píšu? O filmu Šmejdi.
Šmejdi jsou časosběrný dokument, který natočila Sylvie Dymáková z podstatné části skrytou kamerou, když zprvu se svou babičkou, pak v rámci účelově vybudované zpravodajské sítě inflitrovala předváděcí akce pro důchodce. Tyto akce jsou jakési šílené výlety pronajatým autobusem do nějakého významného místa, kde důchodci dostanou pofidérní oběd a pak jim tři hodiny vyplachují mozky a nutí je koupit si věci, které by si jinak o vlastní vůli nekoupili. Používají se přitom velmi nevybíravé praktiky a nakonec dojde dokonce k násilí.
Téma bylo atraktivní, líbilo se mi to a obdivuji autorku, že v době současného lakování čehokoli na růžovo našla odvahu otevřít tenhle spodní šuplík. Zejména si to vychutnáte, pokud vezmete v úvahu, že nám tady Evropská unie již osm let kultivuje právní prostředí a že si státní orgány a neziskové organizace již mnoho let lámou hlavy a čerpají rozpočty tím, jak pomoci různým menšinám, které o jejich pomoc ale vůbec nestojí a dobře se bez ní objedou.
Celkově to ve mně však nezanechalo dobrý dojem.
Oceňuji, že se někdo z vlastní vůle rozhodl tím fenoménem zaobírat a ukázat na praktiky, které se při tomto prodeji používají, což je jistě prvním krokem k nápravě tohoto stavu. Pohled na zmrdy prodejce v růžových košilích a špičatých botách je skutečně zajímavý. Je to děsivé, když sledujete babičku, která sedí na viklajícím se křesle, které koupila na předváděcí akci na 25 tisíc, a má byt plný dalšího takového šmejdu. Jsou to obyčejní, staří, již ne tak bystří lidé z venkova, kteří nejsou s to prohlédnout standardní habaďůru, a bude vám jich líto, protože jsou bezbranní. Zvláště když si uvědomíte, že sami prodejci jsou burani a ve většině seriózních povolání by nemohli uspět.
Celé téma má však velmi zásadní přesah mimo oblast násilného prodeje čínského šrotu za přehnané ceny.
Za prvé jsem měl zásadní problém identifikovat, kdo byl pro autory cílovým divákem. Oni sami říkají, že chtěli varovat před praktikami prodejců. Varovat koho? Důchodce? Jejich děti? Celou společnost? Bůh suď. Kdyby chtěli někoho skutečně varovat, tak natočí dokument poloviční délky a hodí ho na internet, aby si jej pustilo co nejvíc lidí. Mám dojem, že z prvotního a jistě chvályhodného záměru varovat potenciální oběti podobných akcí se postupně zrodila myšlenka napáchat nějaké to veřejné dobro. A tak stěžejní věta „Co zítra dělá vaše babička“ padne až po neuvěřitelných 1 hodině 14 minutách a 41 sekundách od začátku filmu.
Dále film vede k mylnému závěru. Ono tam totiž dochází ke zvláštní situaci. Důchodci jezdí opakovaně na „zájezdy“, pojmenované naprosto klamnými názvy (Labužnické hody, Staročeské veselí…) , prováděné za naprosto obskurních podmínek a především nabízené za ceny, za které očividně nelze uspořádat žádný zájezd. Nikdo je nenutí se na to hlásit, ale přesto to dělají, dokonce i nakupují, navíc ještě bezhlavě, a autoři z toho dovodí, že za tím stojí agresívní obchodní praktiky a možná nějaká závislost. To je velmi povrchní.
Něco mi tam chybělo. Chyběly mi tam děti těch nebožáků, kteří na takové akce jezdili. Nebo i zmínka o nich. S čestnou výjimkou paní Dymákové. Kde byly jejich děti, když se jejich staří rodiče na tyhle zájezdy hlásili? Dopustil jsem se určitého exkurzu do své vlastní minulosti a musel jsem konstatovat následující. Moje matka zemřela relativně mladá a na podobné akce by jí nikdo nikdy nedostal. Můj otec se sice dožil věku, na který pořádající zmrdi cílí, ale i kdyby se hypoteticky hodlal na takovou akci přihlásit, což bylo nanejvýš nereálné, ale i kdyby, určitě by se zeptal, co si o takovém podniku myslím. V ten okamžik bych se už nejspíš pokoušel propadnout hanbou do země a podobné nápady bych mu velmi snadno rozmluvil a pokud by potřeboval hrnec, tak bych mu prostě došel do obchodu koupit hrnec. Jakkoli nereálná taková představa dodnes je, určitě bych nenechal vlastní rodiče podílet se na takové zběsilosti. Příčinu celého problému tak nevidím v agresívních prodejcích, nekvalitních „děravých“ (co to je?) zákonech, absentující kontrolní činnosti státních orgánů ani vzniku nějaké podivné závislosti, ale chybějící komunikaci mezi rodiči a dětmi, případně mezi důchodci navzájem. Oni prostě socializují. Vnucují se mnohá řešení, jak to provádět bez účasti zmrdů z firmy Beck a dalších, mnohé z nich involvují jejich potomky. Jenže ti asi nemají čas. Musejí do Chorvatska. Do Egypta otráveně ležet. Musí naložit kola Octavii na střechu a na Šumavu. Musejí…
Dál překládám v úvahu, zda náhodou na tom všichni nejsme jako ti důchodci. Nám je sice tady všem nad slunce jasnější, že takové krámy od takových lidí by si rozumný člověk nikdy nekoupil a že na to skutečně mohou nachytat jen dědky a báby z venkova. Jenže nemusíme mít před očima jen ty hrnce. Představme si třeba, že politici jsou ti Šmejdi a my od nich kupujeme hrnce, tedy jejich politické programy, projekty a reformy, výměnou za loajalitu, daně a voličské hlasy. Také nás pár hodin vozí po krajině autobusem, abychom byli dezorientovaní, jen ten autobus nemá kola, ale anténu. Také jsme zavřeni ve venkovské hospodě představované jejich společenskou doktrínou a také jsme nuceni k zodpovědnému zákaznickému, pardon, občanskému přístupu tak, abychom nakonec koupili ty jejich nekvalitní hrnce, pardon, nekvalitní myšlenky, které bychom nikdy sami o vlastní vůli neadoptovali za své. Dokonce s tou samou agrumentací. Abychom ušetřili energii. Ochránili přírodu. Prospěli vlastním dětem. Zlepšili vlastní zdraví. Také nabízejí výhry – že někomu dají něco zadarmo, aniž by se musel snažit, třeba byt nebo práci. A kdo řekne, že nic kupovat nechce, nebo že by si kupoval raději něco jiného, toho odstrčí někam do rohu nebo mu dají rovnou přes nos a přes prsty, případně z něj udělají pitomce před jeho přáteli, aby toho nechal a příště byl také poslušný. Z tohoto hlediska jsou v háji nejen důchodci, ale my všichni, a to, co se děje seniorům, je jen takový extrakt z mnohem většího průseru.
(7x známkováno, průměr: 1,14 z 5)