Trvalo mi dlouho se odhodlat k sepsání následujícího, protože krom toho, že mě to žere, to na mne pravděpodobně strhne lavinu rozhořčení od všech majitelek a majitelů mateřského pudu, kterého se mi sice do jisté míry také dostalo, ale nebyla to míra postačující na absolutní výtěr mozku.
Čím více se náš životní styl a naše legislativa blíží „běžnému západnímu standardu“, ať už to znamená cokoli, tím drastičtější je problém, o kterém budu pojednávat. Problém chování společnosti k dítěti. Problém, který, jak se pokusím ukázat, deformuje postupem času většinovou společnost na absurdní seskupení imbecilů.
Pravděpodobně je nás víc, kdo máme ten palčivý pocit, že je něco v nepořádku. Jak jen definovat, co je špatně? Inu, společnost považuje každé dítě za nesamostatného, zcela neschopného a sebemenší zodpovědnosti nezpůsobilého kreténa. Je třeba ho chránit před ostatními členy společnosti, před jejich aktivitami, před realitou, před důsledky vlastních činů, před ním samým.
A z tohoto titulu se nebohé průměrné dítě stává finitním argumentem pro prosazení zhovadilostí, vedoucích k deformaci životního prostoru celé společnosti. Ergo celá společnost se sune k okraji propasti, ve které budou všichni její členové nuceni žít podle pravidel dětského světa, nikoli děti nuceny učit se přizpůsobit světu dospělých, jak tomu přirozeně bylo už od počátku lidské existence.
Nemáte páru o čem mluvím? Podívejme se na triviální případ billboardu proti nošení kožichů, na kterém jsme se mohli „pokochat“ nehezkým výjevem stažené lišky. Drastické, ale pravdivé. Ano, ta liška přišla o kožich a je mrtvá. Stejně jako masíčko ve školní jídelně, děti. Billboard byl stažen, protože děsil děti (dovolím si citát: „A co děti? Pomyslel někdo z vás na děti?“). Ovšem, mně plakát také nepřišel právě krásný, ale v tom přeci byla výpovědní hodnota. Ale dnešní průměrné dítě musí být uchráněno reality, smrt ve své přirozené syrovosti před ním musí být před tou čistou duší utajována, aby nebylo náhodou šokováno. Maso přeci není z mrtvého králíčka, kdepak! Ten králíček nám ho dal dobrovolně. A teď si, Pepíčku, běž zahrát tu střílečku na počítači. Výsledek? Děti dorostou v kretény nevědomé významu smrti zvířecí i lidské. I přes povinný kurs v autoškole nebudou schopny poskytnout první pomoc krvácející osobě, protože z nich realita udělá třesoucí se a zvracející hromádku. Oproti tomu je poměrně možné, že bez znalosti smrti a při paralelní výchově počítačovým i televizním násilím, které z umírání nedělá žádnou vědu, dítěti nepřijde nijak nepřípustné střelit z legrace do kamaráda.
A co děti? Pomyslel někdo z vás na děti?
Pak tu máme ochranu dítěte před přirozenou reakcí okolí. Je naprosto běžné, že v Pražské MHD je i osoba o holi vystrkána ze sedačky kvůli dítěti, které má problémy s rovnováhou už pěkných pár let za sebou. Mamička má pocit, že její zlatíčko ještě není tak velké, aby samo mohlo pouštět sednout starší. Anebo si prostě potřebuje na sedící děcko odložit nákup. Kdy se takové dítě naučí, že má pustit staršího sednout? Až bude samo důchodce o holi?
A běda, když si někdo dovolí na takové dítě promluvit a o sedadlo ho požádat. Nevidíte, že není dost staré na stání? A vůbec, co je vám do chování cizího dítěte? NE, dnes už není normální promluvit na cizí dítě za účelem připomenutí dobrých mravů.
Nemusíme ani opustit narvanou tramvaj a máme tu další delikatesu. Dítě, jehož imunitní systém je přirozeně slabší než u dospělých, se snadno nakazí chřipkou, která v jeho teplém a vlhkém tělíčku řádně nabují, a v zapařené tramvaji pak děcko chrchlá na všechny kolem, pokud možno ještě vyzdviženo matkou do výše ramen. Zkuste matku požádat, ať na vás její dítě nechrchlá, či tomu drobnému, leč samostatně uvažujícímu tvoru vysvětlit, ať si dá ručičku před pusinku. Pravděpodobně na vás nejen matka, ale i celá tramvaj bude koukat přes prsty, případně schytáte salvu ublížených nadávek a výčitek, že to je přeci ještě dítě.
Stejně tak když se pokusíte umravnit dotěrného fakana, který nepříjemným způsobem omezuje váš osobní prostor, čmárá po stěně v čekárně u lékaře pastelkou, mlátí něčím do něčeho jiného či vříská na nevhodném místě v nevhodnou dobu.
Je to přeci ještě dítě. Tato věta implikuje, že tento tvor s nezanedbatelnou vlastní inteligencí, nenese absolutně žádnou zodpovědnost za svoje skutky a chování. Naopak. Zodpovědní jste dokonce vy, abyste svou přirozenou reakcí na jeho chování děcko netraumatizovali či snad dokonce neohrozili! Výsledek? Dítě doroste a nejenže nepředpokládá, že by zodpovídalo za vlastní život a chování, naopak očekává, že je tu někdo, kdo se o něj postará, zajistí jeho základní potřeby a navíc ho ochrání před normální reakcí okolí i sebou samým. Takové děcko se pak klidně sebere a veřejně urazí druhou osobu, neschopné předvídat, že dostane pár facek. Nepřipomíná vám to něco?
Pak je tu něco, co mne osobně vytáčí do běla každou neděli. Když vezu svého psa na cvičák, musím projet zónou, kde je rychlost omezena na 30 km/h z důvodu blízké školy. Je to pod kopcem a je to pořádná pruda. V neděli odpoledne, kdy žádné dítě nehrozí v okolí půl kilometru, se tam plazí jedno auto za druhým, protože někdo na dopravním odboru nejspíš prohlásil, že pro naše drahoušky není nic dost dobré. U jiné školy v témže městě pak vyrašilo v jedné ulici asi pět párů retardérů. Děti chodí do školy všehovšudy snad jen něco málo přes polovinu dní v roce, navíc jejich výskyt je omezen asi na tři hodinové intervaly během pracovního dne. A přesto každý, kdo ulicí projíždí, musí v každou sekundu roku (včetně letních prázdnin) pětkrát zpomalit a desetkrát drncnout. Nádherný zvuk uprostřed noci, nádherné lokální zvýšení smogu, přímo nádherné podmínky pro přijíždějící sanitku či hasičský vůz. Chodila jsem do stejné školy, když mi bylo šest let. První, co mi zdůraznili, bylo, že se mám na přechodu u školy pořádně rozhlédnout doleva i doprava, jinak mě porazí auto a bude to můj problém, moje bebí a moje chyba. Dnes už se tohle nenosí. Děti se naučí ve svém chráněném prostředí vylítnout do silnice, kdy se jim zlíbí, protože dnes je to řidič, kdo nese zodpovědnost za to, zda se to nepřehledné stádo náhle vrhne pod jeho kola či ne. Důsledek? Dítě vyroste bez toho, že by kdy bylo nuceno k drilu „doleva, doprava, přejít“. Dosáhne 18ti let a po párměsíčním kursu získá řidičský průkaz. Bez přirozeného zvyku se rozhlížet, který prostě během autoškoly nezíská tak pevně jako během celého dětství. A takový Pepíček s novým řidičákem je v lepším případě smeten autem na neretardovaném přechodu předtím, než nasedne do vozu vlastního, v případě horším to do někoho napálí na křižovatce. A při vzpomínce na jeho neznalost čehokoli spojeného s tou nehezkou krví a umíráním, před kterými byl jako malý andílek chráněn principy dnešní společnosti, máme z Pepíčka dokonalého zabijáka.
Pak tu máme všechny ty kecy o ochraně dětí před škodlivými bakteriemi. Dnešní vize dítěte je nažehlený, čisťounký malý člověk, žijící ve sterilním prostředí, stravující se výhradně stravou jemu určenou, hrající si a vzdělávající se pod dozorem dospělých, kteří nesou za zachování tohoto stavu plnou zodpovědnost i v případě, že ignoruje jejich pokyny. Z takového dítěte vyrůstá nejen nablblý fracek, ale navíc s velkou pravděpodobností přechoulostivělý alergik. Když jsem byla malá, rodiče mi pečlivě vysvětlili, že není běžné ani zdravé jíst hlínu, mýdlo, holuby z nosu, olizovat cizí děti, ráchat se v kaluži, hrát si s cizími pejsky, pokřikovat na některých místech či na některé lidi, atd. Ujistili se, že jsem plně porozuměla jejich výkladu a pak mě nechali dělat, co jsem uznala za vhodné s tím, že pravidla přece znám a vím, že jejich porušováním na sebe můžu seslat problémy, které budou nejen moje, ale i mých rodičů, kteří pak budou patřičně popuzení. Pojídání hlíny v útlém věku mě podle nejnovějších studií pravděpodobně uchránilo od astmatu, pojídání mýdla jsem vzdala samovolně po shledání, že to štípe, holubům z nosu jsem nikdy nefandila, ale že prý je to dobré pro imunitní systém, cizí děti svého věku jsem olizovala a dělám to dodnes, kaluže mi nic špatného neudělaly, cizí pejsci po mně občas rafli a já moc dobře věděla, že to je moje chyba, když za nimi dolézám, pokřikování je někdy legrace, ale nesmím se pak divit, že mi někdo jednu cákne. Byla to moje rozhodnutí s plným vědomím případných následků. A vyrostl ze mne poměrně slušný člověk, odmala postupně adaptovaný na společnost dospělých, samostatný a zodpovědný za svoje činy. Nikdo přede mnou nic netajil, před ničím mne nechránil, nikoho kvůli mně nebuzeroval a když jsem něco spáchala, musela jsem si to vyžehlit.
Nedávno byl můj velmi mírumilovný voříšek zatažen do aféry, nad kterou mi šla hlava kolem. Pejsek zvící nějakých 15ti kilogramů seděl uvázán u obchodu a nikomu nic nedělal. Dosah jeho vodítka byl méně než metr a půl, s úvazem v rohu, kam nikdo nepotřebuje chodit. I kdyby se pes snažil natáhnout co nejdále, nepovedlo by se mu zaclánět u vchodu do obchodu či jakkoli dosáhnout proudu davu vcházejícího dovnitř. Můj pes má zvládnutý základní výcvik a běháme spolu agility, takže o problémech s chováním se u něj nedá mluvit (kromě návštěv u našeho pana veterináře, který z nějakého důvodu přivádí to jindy zcela mírné stvoření do stavu absolutní paniky). Když můj pes sedí a čeká, zkrátka sedí a čeká. Někdy štěkne, když má pocit, že to je dlouhé. Nikoho neotravuje, neočuchává, po nikom se nesápe, zkrátka sedí a kouká. Dokonce nikdy není ani protivný na jiné psy, přestože u samců je to poměrně běžné. A tak dosud nechápu, jak se stalo, co se stalo. Vyšla jsem z obchodu a jala se odvazovat vesele vítající zvíře, když ke mně přistoupil soptící muž a jal se na mne řvát, že můj pes potrhal jeho dítě. Žádné potrhané dítě jsem v okolí neviděla, až po chvíli jsem si všimla celkem roztomilého caparta schovaného za tátovou nohavicí. Nic mu nebylo, jen vypadal trochu vykuleně, ale to já v tu chvíli taky. Chvíli trvalo vyjasnit situaci, ale naštěstí bylo kolem dost přihlížejících, včetně paní, prodávající cosi u stánku přímo před obchodem. Ukázalo se, že šikula otec si nedokázal na děcko dohlédnout a to se rozhodlo přátelit s mým psem poněkud svérázným způsobem. Zatlačením zvířete co nejvíce do rohu, v němž bylo uvázáno. Jakožto nekonfliktní tvor můj pes před malým tyranem ustupoval, dokud to bylo možné, načež se usadil zadečkem přímo do kouta. Když nátlak neustával, už to dále nešlo a pes začal podléhat panice z hlučného dítěte, které po něm chtělo nemožné, prostě a jednoduše štěkl. Nešťastnou shodou okolností se během štěknutí střetlo předloktí dítěte a otevřená tlama (pes je velikosti kokra, takže žádná velká morda to nebyla) a toto předloktí bylo při zavírání tlamy lehce sevřeno bez jakýchkoli, byť nepatrných stop po zubech, protože dobře vychovaný pes by samozřejmě nikdy nestiskl. Děcko, které nikdo nepoučil o tom, že nemá otravovat cizí pejsky, kterému nikdo neřekl, že zvířata se mohou chovat po svém, které nikdo nehlídal a které by i při takovém chování ke mně nejspíš schytlo jednu výchovnou, se překvapením nad reakcí psa rozeřvalo na celé kolo. A já pak stála před obchodem s vodítkem v ruce a ten cizí člověk na mě ječel, že můj pes je zabiják, že ho nechá utratit a mě zavřít.
Tytam jsou ty doby, kdy rodiče své děti poučili a pak dozorovali, protože za ně nesli zodpovědnost především oni sami. Tytam jsou doby, kdy kterýkoli dospělák představoval autoritu, kterou nebylo radno nasrat. Tytam jsou ty doby, kdy děti chápaly, že mají jistou zodpovědnost za svoje skutky a že musejí dbát o své chování, hygienu i holý život, protože od jistého věku jsou to věci, které za ně nikdo neudělá.
Dnes já nesu zodpovědnost za to, aby cizí dítě necpalo svoje předloktí do tlamy mého uvázaného psa. Dnes dítě vyrůstá doslova ve skleníku, který tvoří celá naše společnost a její nově přijaté postoje k dětem. Pak v jediném dni, v den jeho osmnáctých narozenin, ochrana spadne a BUM. Dítě není připravené žít vlastní život bez ochrany. U nás tuhle část fenoménu dětí ve společnosti ještě ve velkém pozorovat nelze, protože jím netrpíme dostatečně dlouho. Ale stačí se podívat do výspy dětského rozmazlování, USA. Člověk, který se každodenně přežírá u McDonalds, náhle s údivem shledá, že je obézní a svoje rychlé občerstvení za to žaluje. Nikdo se přece nepostaral, aby tak nečinil! Není vám to povědomé? Neschopnost nést zodpovědnost za vlastní činy je zcela typickým symptomem oběti fenoménu dítěte ve společnosti. V americké televizi můžete vidět plačící dospělé lidi, kteří se prostě zadlužili až po uši, protože jim nikdo neřekl, že když na něco nemají ani nevydělají, neměli by si to pořizovat. PŘECE SE O NĚ MUSÍ NĚKDO POSTARAT, no ne?
Lidské mládě je obdivuhodný tvor. Jeho schopnost učení i regenerace mnohanásobně převyšuje stejné schopnosti dospělého jedince a jeho inteligence se rozvíjí neuvěřitelnou rychlostí. Opravdu je lepší nechat ho vyrůstat v prostředí bez životní zkušenosti a nasadit ho do reality až v době, kdy svoje výjimečné schopnosti už ztrácí? Opravdu chceme žít ve společnosti, kde ochrana dětí před realitou má přednost před vším, co děláme, kde dítě má jen práva a žádné povinnosti, kde nebude za chvíli možné vyjít v trenýrkách na balkon bez policie na krku?
Opravdu je lepší podělat si životní podmínky kvůli tomu, aby mohly příští generace vyrůstat v davy imbecilů?
(11x známkováno, průměr: 3,91 z 5)