Jako každý správný odchovanec socialistického zřízení nesnáším ideologie, které se tváří, že nastolují spravedlivější společnost.
Je zajímavé, že v normálním demokratickém zřízení tyto ideologie bují jak houby po dešti. To se vyhlásí nějaká doktrína, jedna skupina obyvatelstva se označí za utiskovanou a už to jede. Založí se nějaké občanské sdružení, nadace, objeví se mluvčí, mediální kampaň. Společnost je seznámena s „faktem“, že „má problém, který je třeba řešit“ a pomalu se vytváří dojem, že tu skutečně o něco jde. Někteří politici ucítí šanci zviditelnit se na politické scéně a vystoupí se zásadním prohlášením, že dosavadní situace je neudržitelná a je potřeba přijmout nový zákon, který danou skupinu ochrání. Vzniká klasická lobby.
Z původních izolovaných výkřiků se stává vědecká disciplína, kterou nutno studovat a dostat na ní od státu grant. Spousta lidí se živí tím, že o předmětu píší odborné knihy a přednášejí na vysokých školách.
Řádně zvolení poslanci nakonec podléhají mediálnímu i lobbystickému tlaku a přijímají zákon, zaměřený speciálně na ochranu této skupiny osob. Argumenty protistrany, že stávající legislativa je schopna řešit tyto problémy obecně pro jakoukoliv skupinu obyvatelstva, jsou smeteny, a jejich původci jsou označeni za zpátečníky a tmáře, nepřející rovnosti ve společnosti. U obyvatelstva je vyvoláván pocit viny vůči dané skupině. Vzniká termín pozitivní diskriminace, kdy vylobovaná skupina je upřednostňována před ostatními. To vede k napětí ve společnosti, korupci a narušení normálního fungování demokracie.
Podle tohoto scénáře se nám urodilo například hnutí za zrovnoprávnění černochů v USA, které už zašlo tak daleko, že na university jsou protlačováni přednostně černí před bílými a žlutými, ač jejich studijní výsledky jsou nepoměrně horší, u nás je to výnosný kšeft s pošlapávanými právy nebohých cikánských spoluobčanů a zejména, po celém civilizovaném světě rozlezlé emancipační hnutí ukřivděných žen.
Máme nový zákon o rovných příležitostech mužů a žen.
Každý normální člověk ví, že rovná příležitost je mýtus. Má snad dítě narozené v indickém slumu stejné příležitosti jako dítě Billa Gatese? Má od narození retardovaný stejné příležitosti jako matematický génius?
Nemá, to je jasné.
Klíčová otázka tedy je – máme tyto „nespravedlnosti přírody“ napravovat? Tedy máme uzpůsobit pravidla společnosti tak, aby měli všichni stejné šance bez ohledu na vrozené a zděděné dispozice?
Opět si nelze odpovědět jinak, než že nemáme.
Efektem takto grandiózně zplanýrované společnosti by bylo jedině srovnání všech nadprůměrných na úroveň toho nejhloupějšího a nejméně obdařeného z nás. Netvrdím, že určité povznesení potřebných není možné, ale pokud má někdo IQ 70, tak z něj Einsteina neuděláte. Můžete jej po značné námaze naučit číst. A ostatním, aby se nad něj náhodou nevyvyšovali, pak tedy musíte zakázat jakékoliv vyšší vzdělání, protože by mohli být před ním zvýhodněni.
Zkusme příklad ze sportu, který mi je blízký, jakožto odpornému šovinistovi.
V ideálním rovnopříležitostím světě hledá účastník NBA nové hráče. Nesmí upřednostnit žádnou skupinu a proto by měl vyhlásit nábor nových hráčů mezi oběma pohlavími, všemi věkovými skupinami a somatickými typy. Přihlásí se sedmdesátiletá babička, metr vysoký trpaslík, invalidní černoch a dvoumetrový zdravý běloch. Může vybrat toho posledního?
Nemůže! Má kvóty.
V každém týmu NBA musí být rovné zastoupení podle věku, pohlaví , barvy pleti a náboženského vyznání.
Přijme tedy babičku a invalidního černocha.
Posléze se ukáže, že několik čahounů, kteří v soutěži zůstali, jsou ve hře neskonale úspěšnější než představitelé ostatních skupin a proto je speciální Komisí pro rovné příležitosti v basketbalu rozhodnuto, že každá výkonnostní skupina bude mít koš v různé výši. Líbí se vám tento scénář? Máte pocit, že by se na to dalo ještě koukat? Nebo byste si připadali jako já – ve světě, který řídí magoři? Pod záminkou rovných příležitostí se bojuje o vyšší podíl na moci. To jsem ještě schopen pochopit. Machiavelli popsal tento proces už dávno velmi přesně. Co však nechápu vůbec, je tendence žen cpát se do oblastí, které nejsou a ani nemohou být jejich doménou. Chtějí pouze dokázat, že to dokáží. Komu? Sobě nebo někomu jinému?
Představme si jinou hypotetickou situaci. Farmář má dvě políčka, jedno z nich na vysočině, druhé u řeky. To první je suché a kamenité, ale znamenitě na něm rostou brambory. To druhé je vlhké a podmáčené, ale skvěle se tam pěstuje rýže. Nyní si představme, že farmáře napadne myšlenka jaksi to obrátit a začít pěstovat na vysočině rýži a u řeky brambory. Za cenu obrovských nákladů na vysušení jednoho a zavlažení druhého pole se mu to podaří, ale i tak výnosy z obou polí rozhodně nedosáhnou původních hodnot. Farmář se zadlužil a v normálním světě by byl po právu za takový pitomý nápad pohlcen konkurencí a šel by si stoupnout před Naději do fronty na polévku. Proč se nám zdá být takový farmář cvokem a ženy, které se derou do pracovního procesu oslavujeme jako hrdinky?
Tržní vztahy ve výrobní sféře jsou džunglí a pohybovat se v nich je doménou mužů. Žena, která do nich vstoupí, prostě musí být od počátku znevýhodněna. Existují jistě výjimky, ale na extrémních případech nelze zpochybňovat celkové tendence (což je velmi častý demagogický postup feministických ideologyň).
Srovnejte si světové rekordy mužů a žen v libovolné sportovní disciplíně – kdyby muži a ženy zápasili na jednom kolbišti, žena by nevyhrála NIKDY. Že fyzická síla není vše? Pak tu máme ještě šachy, kde se uplatňuje schopnost kombinace a strategického myšlení – další důležitá věc pro pobyt v „džungli“. Tady dokonce soutěží ženy s muži společně, proto můžeme skvěle srovnávat.
Výsledek?
Nejlepší šachistka v celé historii Judita Polgárová je v aktuálním žebříčku ELO na 14. místě, v prvních dvou stovkách není žádná jiná žena!
Jak by se tomu říkalo, kdybychom neměli rovnoprávnost a politickou korektnost?
Říkalo by se tomu totální debakl.
Milé ženy, máme vás rádi, jako rodičky a vychovatelky našich dětí jste nepřekonatelné, inspirujete nás k vrcholným uměleckým, vědeckým a sportovním výkonům, ale prosíme vás – neserte se do věcí, které nejsou pro vás.
A pokud máte nepřekonatelnou touhu dělat ze sebe pitomé slepice, nechtějte, abychom při tom na vás brali ohledy a ulehčovali vám to.
My vás za to budeme chránit, živit a možná taky milovat.
(2x známkováno, průměr: 4,00 z 5)