Pan Koláček slyšel z přední nápravy svého vozu Fabia podivné zvuky, když brzdil. Pan Koláček nahlédl jakousi dírou na třmen brzdy a ke svému nemalému překvapení zjistil, že tam, kde bývaly brzdové destičky, je jen jejich fundament. Ta část, která má brzdit a vyvozovat to tření, tam zcela chyběla.
Jsem debil, pomyslel si Koláček. Taky jsem to mohl zkontrolovat. Takhle mi to mpžná zhuntovalo kotouče. Kolik asi bude taková výměna stát, tázal se dále pan Koláček. Litr destičky, na který si ty parchanti ve značkovým servisu pořádně přirazej, a pětikilo práce? Ne ne, tentokrát to uděláme jinak, mínil pan Koláček.
Druhého dne koupil sadu destiček. Na krabičce bylo napsáno Ferodo Premier, destičky bez signalizace opotřebení. V obchodě mu s tím trochu pomohli, nabídli mu i levnější destičky, počínaje čínskými za 360 Kč, dále Ferodo SL za 600 Kč a konečně Ferodo Premier za 800 Kč. Prodavač říkal, že tyto destičky prakticky odpovídají tomu, co se do auta montuje v prvovýrobě a pan Koláček neměl důvod mu nevěřit. Vyndal z kufru hever a klíč na kola, založil zadní kolo špalíkem, povolil šrouby předního kola, zvedl předek vozu na jedné straně a sejmul kolo. Díval se na brzdový třmen a přemýšlel, jak ho sundat. Zezadu brzdy nahmatal nějaké dvě krytky v gumových objímkách, tak je sundal. Ponořil hlavu do blatníku a koukal dovnitř krytek. Byly tam dva šrouby na imbus. Šestka imbus se protáčel a osmička nešel nasadit, takže to asi bude sedmička, meditoval pan Koláček ve stylu Bořka Stavitele. Po chvíli se podařilo a pan Koláček vydoloval z brzdiče dva dlouhé šrouby. Následně lehce vyklopil třmen brzdy a vyjmul z něj destičky. To bylo tedy triviální, pomyslel si pan Koláček.
Zkontroloval, zda je všechno v pořádku nebo alespoň podle jeho nejlepšího vědomí a svědomí. Štetcem očistil nánosy černého prachu z nebožek destiček. Vložil dvě nové destičky na místo těch původních a pokusil se nasadit brzdič na kotouč. Jenže chyba. Ono to nešlo. Pan Koláček se zarazil. Hleděl na celý mechanismus a začalo mu to docházet. Z toho velkýho vylejzá ven takovej jako píst a protože to velký je uložený posuvně na těch šroubech, působí stejná síla na obě destičky. No a ten píst se posouvá tím, jak šlapu na pedál. Pan Koláček ocenil jednoduchost a současně vysokou funkčnost celého mechansimu. Jenže mu pořád nebylo jasné, jak tam ten pístek vpravit zpátky. Chvíli nad tím přemýšlel. V zásadě ho napadaly dvě cesty. Buď ho tam násilím zatlačit, protože když mohl vylézt ven, musí také dovnitř. Pak bude třeba vyřešit, kam se zbylou kapalinou, protože ji vytlačí z prostoru nad pístkem. Povolil proto víčko na nádobce s kapalinou. Anebo by taky šlo povolit devítkou klíčem ten šroubek, který je na brzdiči a přebytečná kapalina prostě vyteče, říkal si. Popadl prkýnko, vložil jej na místo destiček a oběma rukama jej silně zmáčkl proti pístu. Pístek sice neochotně, ale postupně zajel zpátky. Hladina v nádobce se zvedla asi o tři milimetry. Vida, jak to hezky funguje, přesně podle mých předpokladů, zaradoval se pan Koláček. Stačí chápat, co jsou to spojené nádoby a že pé rovná se ef lomeno es a víte všechno potřebné, co takový uživatel musí vědět o brzdách. Pak již bez problémů smontoval brzdu dohromady. To samé následně provedl pro druhé kolo. Počínal si již mnohem rutinovaněji, takže mu to trvalo jen minut deset. Také přišel na to, že nemusí zdlouhavě zatlačovat pístek prkýnkem. Stačí, když ještě před sejmutím třmenu odpáčí pístek nějakým plochým předmětem, třeba šroubovákem. Nakonec šlápl na brzdu a zkontroloval hladinu brzdové kapaliny.
Pan Koláček byl sám na sebe pyšný. Byla to první netriviální oprava, kterou na svém autě zvládl. Kdybych to uměl, neměl bych za dvacet minut co dělat, pomyslel si pan Koláček. Že jsem to tak nedělal od začátku. A jak levné to bylo. I kdybych jednu svoji hodinu počítal za pětistovku, tak mě to vyšlo na nějakých třináct stovek i s tou návštěvou v krámě. Usmyslel si, že až bude některý z jeho přátel nebo příbuzných potřebovat tutéž opravu, že jim nabídne své služby. Vždyť je to tak snadné. A vyndat z toho kotouč jistě nebude o mnoho těžší.
Měl z toho celkem dobrý pocit.
Pan Koblížek slyšel z přední nápravy svého vozu Fabia podivné zvuky, když brzdil. Na elektronovém disku nacházel kovové špony. Auto brzdilo dál a dokonce velmi dobře, takže usoudil pan Koblížek, že to nebude nic vážného. Jednoho dne to však už nešlo strpět. Pan Koblížek nahlédl jakousi dírou na třmen brzdy a ke svému nemalému překvapení zjistil, že tam, kde bývaly brzdové destičky, je jen jejich fundament. Ta část, která má brzdit a vyvozovat to tření, tam zcela chyběla.
Pana Koláčka napadlo několik zdánlivě logických věcí. Jakto že na to autorizovaný servis při prohlídce, kam každých 15.000km jezdí, nepřišel? Destičky se přece při jeho defenzívním způsobu jízdy neopotřebují ze dne na den. Sedl k počítači a vyťukal internetovou adresu jeho lokálního dealerství. Byly tam nejrůznější pindy o nových skvělých motorech TSI a fascinujících úspěších firmy Škoda v Číně. Až potom v pravém horním rohu stránky našel políčko kontakty a doklikal se na servis. Vytočil číslo.
„Blažková, ústřednááá“, ozvalo se na druhém konci drátu.
„Dobrý den, chtěl jsem prosím mluvit se servisem firmy Škoda.“
„Sou na vobědě, zkuste to za půl hodiný.“
Pak Koblížek opět zavěsil. Za půl hodiny telefonát opakoval.
„Vohráblo gloubl automotif, autorizovaný dýler Škoda, u telefonu Urválek embýej, dobrý den. Jak vám můžu pomoci?“
„Dobrý den, potřeboval bych vyměnit přední destičky na Fabii. Dělá mi to při brždění divný zvuky.“
„Jak víte, že sou to destičky?“
„No když se tam podívám, tak vidim… že tam jako nejsou.“
„Aha. Tak s tim přijejte v pátek fsedum.“
„V pátek? Dnes je pondělí. To to nejde dřív?“
„Ne, pane, máme plno.“
V pátek se dostavil pan Koblížek do bílozelené budovy na okraji města. Apriori ho sralo, že musel vstávat v šest, aby byl v sedm hodin v autosalónu. Ačkoli se v autech moc nevyznal, domníval se, že výměna destiček je pro automechanika triviální úkon, něco jako pro elektrikáře vyměnit pojistku. S tímto předpokladem očekával, že oprava bude provedena tzv. „na počkání“, ale technik mu poněkud rozbil plán.
„Dobře, pane. Myslím, že ve tři odpoledne to bude hotový. My vám zavoláme, až to bude.“
„Cože? Výměna destiček a vy na to potřebujete osm hodin?“
„No, osm hodin né, ale jsou tu i jiní zákazníci. A to to musíte rozebrat, vyčistit, utáhnout, zkontrolovat, zadat do počítače…“
Pan Koblížek raději neříkal už vůbec nic, aby poloboha v zeleném tričku neiritoval. Skromně odevzdal klíčky a jal se řešit problém, jak se dostane do práce na druhý konec města. Za přispění dvou lístků na MHD a třech přestupů se mu to za hodinu podařilo. Do práce přišel jen o půl hodiny pozdějí.
Ve tři odpoledne byl už jako na trní. Pořád žádný telefonát se servisu. Ve čtyři se jal do servisu zavolat.
„Dobrý den, dával jsem k vám do opravy Fabii. Výměna destiček.“
„Volali jsme vám?“
„Ne, nevolali. Právě proto jsem myslel, že se připomenu…“
„Dohodli jsme se, že až to bude, tak se vám ozvem. Vydržte chvíli.“
V Michalu Urválkovi, MBA hrklo. Fabia s výměnou destiček zanikla v jeho systému, přes anebo právě pro (ne)závažnost plánované opravy. Vydal se na dílnu a tam byl už jen mechanik Jaroslav Kundrát, který za pomoci CO2 soupravy látal nějaké plechy pro soukromou fušku. Kundrát, vystudovaný opravář zemědělských strojů a zařízení, se těšil pověsti mimořádně produktivního pracovníka. Dokázal opravovat cokoli a velmi rychle. Pro Urválka byl aktuálně ideálním partnerem.
„Vole, ňák mi proklouzla fabka vole na výměnu destiček. Mrk by ses mi na to vole?“
„Když mi to dopíšes do výkazu tak proč né. Dej sem klíče, přines ze skladu matroš a sleduj cvrkot.“
Kundrát popadl noviny, hodil je na sedadlo Koblížkovy fabie, aby na něm nezůstala otištěná jeho zadnice. Mastnýma rukama vpálil kliček do spínací skříňky a vytáčeje studený motor prohnal se po firemním dvoře. Se skřípěním zabrzdil na dílně a zvedl auto asi metr dvacet vysoko. Pneumatickou pistolí povolil kola. To se už blížil Urválek s destičkami v krabičce se zeleným logem. Demontáž proběhla bleskurychle.
„Kurvadopíči, já to málo zatlačil. Jsou ty pístky ňáký zarezlý nebo je tam namrdanej nějakej bordel.“, hořekoval Kundrát, když se mu nedařilo nasunout třmen na kotouč.
„Na to teď ser, on chtěl vyměnit destičky a my sme trochu ve skluzu.“
„Oukej.“
Kundrát popadl gumovou paličku (měl dnes lepší den) a několika ranami dopomohl brzdiči na místo. Sundal auto ze zvedáku. Kontrolou hladiny kapaliny se nezdržoval, protože ze zkušenosti věděl, že to většinou nějak vyjde. Od zahájení opravy uplynulo 12 minut.
„To čumíš, vole. Tohle jsou metody jednadvacátýho století.“
V 16:14 byl p. Koblížek uvědoměn, že automobil je hotov. V 17:03 se autobusem dostavil vůz vyzvednout. Faktura zněla na 1371 Kč. To panu Koblížkovi připadalo jako FAKT DOBRÁ CENA. Na cenu tří telefonátů, cestování autobusem, pozdního příchodu do práce a tak dále zapomněl.
Pana Koblížka máme možnost aktuálně vidět na billboardech po České zemi. Je evidentně spokojený.
Zajatec stylu Simply clever
I přistoupil náčelník primitivního toho kmene k nešťastnému zajatci, který ležel v prachu před ním spoután do kozelce.
„Za narušení našeho posvátného území zasluhuješ smrt,“ hřímal náčelník jazykem, kterému zajatec jen stěží rozuměl.
„Ale abys nás nepomluvil, že jsme primitivní a demokracie neznalí lidé, dáme ti vybrat. Buď si vybereš nabodnutí na kůl, nebo ti můžeme uříznout koule a nechat vykrvácet.“
Zajatec byl zmaten neboť v jazyce onoho kmene bylo označení pro nabodnutí na kůl shodou neuvěřitelných náhod zcela shodné jako označení motoru 1.2 TSI v Superbu a uříznutí koulí se shodovalo s označením 1.4 TSI u téhož auta.
„Vy mi chcete dát auto…?“ Nevěřil zajatec svým uším. Teď zase nerozuměl náčelník…
Ukázalo se však, že náčelník nechápal jen na oko. Chvíli se tvářil tak hrozivě, že by se ho lekl i takový Paroubek, ale pak jeho rysy změkly a usmál se. Zajatec byl rozvázán a usazen do pohodlného křesla s plastovým šálkem kávy v ruce. Náčelník se na chvíli vzdálil a vrátil se v obleku se jmenovkou prozrazující příslušnost k hrdé prodejní síti automobilů Škoda.
„Omlouvám se za to přivítání,“ řekl překvapenému Zajatci životního stylu Simply Clever. „Ale vždy chceme našim zákazníkům nejdřív názorně ukázat, jak by se cítili, kdyby udělali tu chybu, že by si koupili auto jiné značky. Věřím, že to vámi hodně otřáslo, ale aspoň doufám vidíte, co by se mohlo stát, kdyby jste se rozhodl špatně.“ Prodejce se trochu zamračil a Zajatecovi se na malý okamžik vrátila vzpomínka na jeho předchozí roli náčelníka posílajícího jej na smrt. Tuto představu však rychle zapudil a s úsměvem se napil kávy.
„Vyberete si tedy Superb s motorem 1.2TSI nebo 1.4TSI?“
„Jsem pevne rozhodnut pro motor 1.2TSI,“ řekl rozhodným hlasem Zajatec. „Jsem přesvědčen, že nabízí všechno co potřebuji. Je kultivovaný, úsporný a trvanlivý. Víte já na silnici nezávodím, chci dojet vždy vpořádku do cíle. Od auta požaduji aby dostatečně reprezentovalo můj společenský standard, nemusím si jej získávat agresivitou za volantem a všechny co jezdí víc než 100 kilometrů v hodině bych stejně pozavíral, protože…“
„To bude problém,“ skočil mu ztrápeným hlasem do řeči prodejce.
„Cože?“
„Superb s motorem 1.2TSI zatím v nabídce nemáme.“
„A proč mi ho tedy nabízíte?“
„Protože jednou jistě bude.“
„Kdy?“
„Nevíme.“
„Ale já to auto chci co nejdřív, zjistil jsem si, že na něj dostanu operativní leasing…“ začal štkát Zajatec.
„Je tady jistá možnost…“ naznačil prodejce. Zajatec na něm visel do široka otevřenýma očima plnýma očekávání a naděje.
„Tedy kdybyste nechtěl Superba.“ Zajatec už ani nezakrýval své zklamání.
„Víte, shodou okolností tu máme jednoho Roomstera s motorem 1.2TSI, který by vám mohl přesně vyhovovat. To víte, xenony, parkovací čidla, polokůže, parkovací senzory, GPS panel se všemi mapami Jižní Ameriky, sportovním paketem a LCD obrazovkami v opěradlech předních sedadel. Navíc zdarma bez označení motorizace, to aby vás pořád neobtěžovali nějací závodníci. To víte, uvidí že máte silné auto a…“
Zajatec si bílé monstrum začal se zájmem prohlážet.
„Víte, že se mi vlastně líbí víc než Superb? A klimu to má?“
Prodejce se zdál být zaskočen. „Ne, klimu to nemá,“ pravil zastřeným hlasem a drbal si při tom kořen nosu. Bedlivě sledoval rysy Zajatcova obličeje.
„Tak já si ho teda asi vezmu!“
Zajatec si vyřídil všechny formality a vzal si nabízeného Roomstera na operativní leasing. Před barákem měl sice stále ještě rok starou Škodu Fabia 1.2HTP s dosud nesplaceným leasingem, kterou ne a ne někomu udat, což mu trochu kazilo tento jinak skvělý den, ale nakonec si řekl no a co, pro setrvání na naprosté technologické špici je třeba něco obětovat. Chlapci Boleslaf Motorwerke se přece dřou aby mu nabídli to nejlepší, nemůže je zklamat. Další jeho myšlenkové pochody nejsou přesně známy, můžeme se jen dohadovat. Je známo, že vyjel z autosalonu a doma se již nikdy neobjevil.
Je téměř jisté, že okamžitě po výjezdu z autosalonu propadl eufórii. Reakce na plyn byla naprosto bezprostřední a nečekaná. Oproti HTP to byl nepopsatelný rozdíl. Dokonce se přistihl že přemýšlí o tom, že Škodovka si již nemyslí, že pomalu je správne, áno. Pomyslel si, že pokud to tak cítí odborníci ze Škodovky, něco na tom jistě bude. V duchu si řekl, že zkusí i vyšší rychlost než 100 km/h. Ovšem přísahal si, že vždy jen tam, kde je to povoleno.
Asi hodinu se projížděl a kochal se. Pak se odhodlal, koupil si dálniční známku a vydal se překonat onu magickou stokilometrovou hranici. Bál se, zda je na to nezajetý vůz připraven, konzultoval tudíž tuto možnost s Prodejcem, který ho ujistil, že není čeho se bát. Na dálnici se tedy nadechl, křečovitě sevřel volant a při 60 km/h na čtvrtý převodový stupeň sešlápl plyn téměř až na podlahu. Notně ho překvapilo, že se nestalo téměř nic, dravá dynamika, kterou okusil ve městě byla ta tam. Auto jen neochotně zrychlovalo podobně jako jeho staré HTP. Zajatce stylu Simply Clever to sice zpočátku trochu roztrpčilo, ale pak si řekl, že si tento motor nevybral kvůli rychlosti, ale kvůli spotřebě. V zamyšlení se však začal blížit ke kamionu před sebou, který přecijen dojížděl. Když byl již téměř u něj, poněkud se jej lekl a po rychlém pohledu za sebe přejel do levého pruhu. V ten moment se vedle něj ozvalo troubení a on zjistil, že se jeho Roomster snaží splynout s jakýmsi Focusem, který začal předjíždět kamion o něco dříve a který díky Roomsteru vlastnímu „skvělému“ výhledu do stran a dozadu neviděl. Zajatce polil studený pot. Nevěděl co si má počít. V panice strhl řízení doprava na kamion a dostal se do kontaktu se zadními koly návěsu. Ty mu utrhly nárazník a roztočily ho. Smykem, už za zadkem Focusu vrazil do středových svodidel, které prorazil, airbagy se neaktivovaly, protože byl nárazem okamžitě přerušen přívod proudu k nim a zůstal stát napříč svodidly zadkem více v protisměru.
Po krátkém bezvědomí si Zajatec uvědomil, že je naživu. Díky bohu, pomyslel si. Pak si, ale uvědomil, že tam co měl rozkrok zeje zakrvácený kus svodidel. „Panebože!“, zapištěl a pokusil se vylézt ze zdemolovaného auta. V ten moment do vraku jeho Roomstera vrazilo rychle jedoucí BMW a roztočilo jej to. Zajatec po další chvíli bezvědomí procitl a zjistil, že tentokrát mu kus svodidla projel břichem a vyvalil mu ven střeva…
(4x známkováno, průměr: 1,50 z 5)