Dnes jsem si troufl na úkol vskutku sisyfovský, kterým není nic jiného než pokus o přečtení, pochopení a interpretaci Evropské ústavy.
Hned zpočátku mě překvapila značná rozsáhlost dokumentu. V českém jazyce má ústava 353 stránek, a to nepočítám přílohy. Samotný text sice začíná až na straně 21, ale to nemění nic na mém názoru, že text je zbytečně přebujelý. Už jen proto, že některá ustanovení v zásadě kopírují nebo vykládají jiná ustanovení ústavy. Osobně jsem zastáncem stručnosti. On totiž není problém popsat hodně papíru, pravý kumšt je přesně vystihnout podstatu věci za použití minimálního prostoru.
Smlouva o ústavě pro Evropu, jak se tato mezinárodní smlouva oficiálně nazývá, je rozčleněna do čtyř částí. V první je vlastní ústava, druhou tvoří Listina základních práv a svobod Unie, třetí politiky a fungování Unie a ve čtvrté jsou obecná a závěrečná ustanovení. S ohledem na výše řečené tam podle mě část třetí, která zabírá 234 stránek, nepatří a měla by být obsahem prováděcích předpisů. Mám dokonce podezření, jestli v této části nejsou do ústavy propašována nějaká ustanovení, o kterých se předpokládá, že by mohla občanům vadit a spoléhá se na to, že text nikdo takhle daleko nedočte. Ale to jsou jen moje spekulace.
Nechci se zde zabývat každým jednotlivým slovem textu, protože na to nemám čas ani náladu, ostatně zmiňovanou část tři jsem jenom přelétl. Zkusím tedy vypíchnout pár článků, které mě zaujaly.
Část 1
Článek I-7
Unie má právní subjektivitu.
Dosud právní subjektivitu, tedy možnost jednat vlastním jménem, mají pouze jednotlivá evropská společenství (původně tři, dnes už jenom dvě, ale fakticky jen jedno), nikoliv Evropská unie. Evropská ústava by měla nahradit zakládací smlouvy a novely zbylých evropských společenství a Unie by měla převzít jejich subjektivitu.
Článek I-16 druhý odstavec
Členské státy aktivně a bezvýhradně podporují společnou zahraniční a bezpečnostní politiku Unie v duchu loajality a vzájemné solidarity a respektují činnost Unie v této oblasti. Zdrží se jakéhokoli jednání, které je v rozporu se zájmy Unie nebo může snižovat účinnost jejího působení.
Společná zahraniční a bezpečnostní politika patří podle Ústavy do výlučné pravomoci Unie. Podle článku I-28 Ústavy se dokonce zakládá funkce ministra zahraničních věcí Unie. Ve spojení s argumentací k článku I-7 dle mého názoru Unie překračuje stín mezinárodní organizace a má vzniknout konfederace. Nepochybuji ale o tom, že konečným cílem zastánců Evropské ústavy je federativní evropský stát.
Článek I-33 (výběr)
Evropský zákon je legislativní akt s obecnou působností. Je závazný v celém rozsahu a přímo použitelný ve všech členských státech. Evropský rámcový zákon je legislativní akt, který je závazný pro každý členský stát, kterému je určen, pokud jde o výsledek, jehož má být dosaženo, přičemž volba formy a prostředků pro dosažení výsledku se ponechává vnitrostátním orgánům. Evropské nařízení je nelegislativní akt s obecnou působností určený k provádění legislativních aktů a některých ustanovení Ústavy.
Dosavadní nařízení se nám tedy transformuje v zákony a rámcové zákony. Současné směrnice se mají stát nařízeními. Sice drobná změna v terminologii, ale ukazuje inklinaci ke státnímu zřízení.
Článek I-26 čtvrtý odstavec
Členové Komise jsou vybíráni podle celkové způsobilosti a evropanství z osob, které poskytují veškeré záruky nezávislosti.
Takhle gumové ustanovení jsem neviděl ani v naší ústavě. Vždycky jsem si myslel, že určitou funkci daný člověk zastává na základě svých odborných předpokladů a ne z hlediska nějaké ideologie. Jsem zvědav, jakým způsobem eventuální prováděcí předpis vysvětlí, co se rozumí pod pojmem „evropanství“. Dle mého názoru se jedná opět o snahu vykopat případné názorové odpůrce z důležitých funkcí, aby nepřekáželi při budování Spojených států evropských.
Článek I-58
Unie je otevřená všem evropským státům, které uznávají její hodnoty uvedené v článku I-2 a zavazují se k jejich společné podpoře.
Z textu jasně vyplývá, že členem Unie nemohou být jiné státy než evropské. Z tohoto úhlu nevidím žádný důvod, proč by do Unie mělo být přijato Turecko, které, ač vlastní malý kousek Evropy, je státem asijským. Podobně by se nemělo dle mého názoru počítat s členstvím Ruska, ale v tomto případě jsem asi s představiteli Unie zajedno. Docela by mě zajímalo, jak se bude toto ustanovení vykládat za dvacet let, až se bude do Unie cpát Maroko, Alžírsko apod.
Část 2 Listina základních práv Unie
Článek II-79 druhý odstavec
Nikdo nesmí být vystěhován, vyhoštěn ani vydán do státu, v němž mu hrozí vážné nebezpečí, že by mohl být vystaven trestu smrti, mučení nebo jinému nelidskému či ponižujícímu zacházení anebo trestu.
To znamená, že se nám tu budou hromadit různí azylanti, které ovšem nebudeme moci poslat zpátky odkud přišli…
Článek II-94 třetí odstavec
Za účelem boje proti sociálnímu vyloučení a chudobě Unie uznává a respektuje právo na sociální pomoc a pomoc v oblasti bydlení, jejichž cílem je zajistit důstojnou existenci pro všechny, kdo nemají dostatečné prostředky, v souladu s pravidly stanovenými právem Unie a vnitrostátními právními předpisy a zvyklostmi.
… a tito azylanti budou mít nárok na kapesné a ubykace, aby zde mohli důstojně přebývat.
Článek II-83 druhý odstavec
Zásada rovnosti nebrání zachování nebo přijetí opatření poskytujících zvláštní výhody ve prospěch nedostatečně zastoupeného pohlaví.
Toto ustanovení zakládá pozitivní diskriminaci. Doufám, že se nedožiju toho, že zaměstnavatel bude nucen přijímat nové zaměstnance po dvou, vždy muže a ženu.
Hlasoval jsem pro vstup České republiky do Unie. Kdysi jsem býval eurofilem, dnes si zachovávám spíše opatrný skepticismus a při sledování dalších integračních snah se ptám: “komu to prospěje?“ Rozhodně nejsem přesvědčeným zastáncem evropského superstátu, spíše se mi líbí participace jednotlivých členů na úrovni mezinárodní spolupráce. Mám pocit, že Unie se řítí směrem k evropskému státu, zatímco čerství členové sotva popadají dech. Myslím, že by bylo dobré se na chvilku zastavit, počkat až nováčci naberou síly a pak se teprve rozhodnout kudy dál.
Přál bych si, aby se o přijetí Evropské ústavy Českou republikou rozhodlo v referendu, nikoliv v parlamentu, neboť toto rozhodnutí zásadním způsobem ovlivní směřování České republiky. Bohužel mám obavu, že eurofederalisti, kteří nyní v orgánech Unie převažují, si nepřipouštějí jinou odpověď než sladké ano. Podle tohoto článku by dokonce s výsledkem referenda mohla být spojena otázka setrvání daného státu v Unii, což považuji za vydírání. Rozhodně jsem zvědav jak celá kauza bude pokračovat a těším se na nějakou pěknou reklamní kampaň z našich kapes, která nás spolehlivě přesvědčí, že evropský superstát je pro nás ta jediná možná alternativa.
(Zatím nikdo nehlasoval)