Malý harant, pardon, teenager Tom jel zrovna na kole po cyklostezce za pár desítek milionů, měl helmu, ajfoun a fejsbuk a vůbec byl komplexně free, cool a in, když zjistil, že okolí hoří a dusí ho černý kouř.
Tom rozhodně nebyl žádnej Bart Simpson, byl to takovej malej lízač prdele, jednou z něj vyroste úředník na centrále v Bruselu, a nyní byl navíc ještě zmaten. Jeho sestra říkala, že jde do lesa s přítelem něco vykouřit, ale že se to projeví až takhle, to Tom nečekal. Také myslel, že hoří ta fabrika na ekologickou recyklaci plastů, ale pak se ukázalo, že hoří les. Je nakonec pravda, že příroda si s kůrovcem poradí sama. Tom si zakryl ústa tričkem a těmi ucpanými ústy křičel: „Lilo, kde jsi?“. Lila nebyla jedna z přítelkyň permiéra Berlusconiho, byla to liška. Kolem jezdili požárníci, co se jim říká hasiči. Byli to profesionálové, možná dokonce odboráři. Brzy se ukázalo, že oheň je příliš silný a jim to málo stříká. Jeden hasič, co se mu říká požárník, mezitím žárem úplně zhnědnul, protože tým bojovníků s ohněm byl nejen odborně a ideologicky na výši, ale také multikuturní. V řece nebyla voda kvůli tomu suchu, ale Tom věděl jak na to. Prozradil požárníkům, kde je v jeskyni pramen, což je odjakživa ideální zdroj vody k hašení lesních požárů.
Velitel požárníků byl současně docela zdatný klimatolog a cestou k prameni Tomovi nadělil mindfuck, místo aby hasil les. Podnebí se mění, ty malej harante! Přicházejí vlny horka. Tají ledy na severním i jižním pólu. Vodní hladina stoupá a proto máme v řece sucho. Proč se to všechno děje? Protože auta, letadla, továrny a podobná zařízení (zaznamenejte pořádek slov) vypouštějí do vzduchu kouř a plyny! Proto nám hoří les, ne proto, že to tam nějakej kokot zapálil! Skleníkové plyny stoupají do atmosféry, až tam nahoru…
„Ale cé ó dva je těžší než vzduch, tak by neměl stoupat…“, pravil Tom.
„Kluku nezvedená, mlč, nebo tě přetáhnu hadicí nebo to nahlásím tě uličnímu ekovýboru a vyhodí tě ze školky!!!“
„Jé pardon. Já už budu hodnej.“
Tak, kde jsem to skončil. „…my produkujeme příliš mnoho skleníkových plynů, a tak je na Zemi čím dál větší teplo, víš?”
Dorazili k prameni, ten nebyl vyschlý, asi byl napojený na nějakou jinou zeměkouli.
“Hurá! Jsme tady!” volal Tom: “Pomůžu vám s hadicí!”
„Potichu, kdyby nás někdo slyšel, obviní mě z pedofilie a u sboru jsem skončil.“
“Takže změnu podnebí mají na svědomí lidé?”, ptal se Tom.
Požárník chvíli přemýšlel. Nebyl ještě ideově úplně pevný.
“Ano, Tome, skleníkové plyny pocházejí z našich aut, letadel, továren, dokonce i z našich požárních vozů; takže za ně všichni musíme nést kus zodpovědnosti.”
Jasně, chce to solární stříkačky! V noci se budou osvětlovat reflektorem nebo září požáru, čímž bude navíc zajištěno inteligentní řízení výroby energie podle její spotřeby.
“Dobře. Takže… Jak můžu já zabránit tomu, aby se plyny dostávaly do atmosféry a Země se oteplovala?”, ptal se Tom.
“Co můžeš udělat ty, Tome? Požádej maminku a tatínka, aby nejezdili tak často autem. Místo aby tě vozili do školy, můžeš chodit pěšky nebo jet veřejným dopravním prostředkem nebo na kole. Budeš sice vstávat o hodinu dřív, bude to tvoje rodiče stát víc peněz, občas chytneš nějakou nemoc od těch prskalů tam, okradou tě cikáni a možná tě cestou potká nějakej pedofilní pravdoláskomil, ale zachrániš planetu.”
“Ano, budu jezdit do školy na kole!” řekl Tom.
Kdo by to čekal.
„Znamená to, že když budou všichni jezdit do práce na kole, přestanou hořet lesy?“
„No… to tak docela nééé…“
„A k čemu to pak je, když to nevíme jistě?“
„No to je… tamtem… jak se tomu říká… princip preventivní opatrnosti. Tím se jako lidi přinutí dělat něco, o čem nikdo neví, jestli to vůbec k něčemu je.“
“Dobře,” řekl dále velitel. “Serem na to. Kolo nebyl dobrej příklad. Dále se vždycky přesvědč, že okna v tvém pokoji jsou zavřená, když je puštěné ústřední topení. Protože kotle ústředního topení také vypouštějí skleníkové plyny a protože musíme šetřit energií!”, hovořil požárník jako kniha.
„Když jsme u toho topení… proč je v zimě rok od roku větší kláda? Tatínek říkal, že léta v Praze sníh ani nenapad a teď tři roky po sobě sáňkujem na Jižním městě od prosince do února. Že musí platit účty za topení jak kráva a že si s tím globálním oteplování dělají zmrdi z lidí prdel.“
„Ježiš já nevim. Já jsem jen požárník a na vedlejšák dělám ideologa přes globální voteplování… to se zeptej nějakýho experta, co na to dostávaj granty. Za ty prachy by měli vědět všechno, i jak se dělí nulou.“
„Hm. A co mám ještě udělat, aby byla planeta zachráněná?“
“Můžeš požádat rodiče, aby kupovali elektřinu, která se vyrábí pomocí větru nebo slunce… Tomu říkáme ‘obnovitelná’ energie, protože vítr vane a slunce svítí pořád, takže se jejich energie nevyčerpá. A vítr ani slunce nevypouštějí skleníkové plyny! Kromě toho krajina ozdobená vrtulema a solárníma panelama vypadá mnohem lépe než pole, louky a lesy. A tvoji rodiče by také neměli flatulovat, jíst pouze pampelišky a nedělat další děti. A samozřejmě pravdivě vyplnit sčítací formuláře.”
Co Lila? No tu taky zachránili. I její liščátka. Samozřejmě.
Co se dělo dál? Přišel eurobyrokrat v obleku a s šerpou jako při volbě Miss, ale nebyla to miss, protože vypadal jako Hermann van Mokrey Hadr. Pogratuloval multikulturnímu týmu hasičů za jejich zásah a rozhodl se jim udělit medaile za to, že dělali svoji práci.
Tomovi to přesto nešlo z hlavy. Bylo mu sice jasné, že se státní správa zase vzorně postarala o likvidaci následků zběsilého kapitalismu a honby za ziskem, ale ještě to chtělo navrch.
“Pane starosto, podívejte se na ta ubohá liščátka. Málem dnes zemřela… A to vše jenom kvůli změnám podnebí. Myslím, ze byste měl udělit ty medaile lidem, kteří se snaží zachránit zeměkouli!” “Mám nápad,” řekl Tom: “Proč neudělit medaile každému, kdo denně jezdí na kole, kdo používá sluneční a větrnou energii a kdo nechá auto doma a jede místo toho autobusem… Dejte medaile všem, kdo se snaží zabránit vzniku skleníkových plynů! Ti lidé jsou opravdoví hrdinové!”
“To je výborný nápad!” řekl starosta. “Hned s tím něco udělám!”
Zapsal si do diáře, že musí promluvit s myslivcem, jak je na tom letos s odstřelem škodné, protože se ta havěť už zase množí, případně přizvat nějaký potentáty, aby si taky zastříleli a byli pak povolnější při rozdělování dotací.
Celou pohádku bez úprav včetně ilustrací naleznete zde. (PDF, 1,6 MB)
Pohádku vydala pro účely mindfuckování našich nejmenších Evropská komise, jmenovitě orgán s krásným názvem Úřad pro úřední tisky. Byla vydána v roce 2005. Výtisky této publikace jsou k dispozici zdarma, dokud nebudou rozebrány, na adrese: Evropská Komise, Generální direktorát pro životní prostředí, Informační středisko (BU-9 0/11), B-1049 Brusel. A něco mi říká, že rozebrány hned tak nebudou.
Další materiály pro ohlupování našich nejmenších naleznete zde. Zejména doporučuji tuto, to, co je v té bedně, vás rozmydlí. Všechny pohádky jsou stejné, vystupuje v nich hrdinná regionální, státní a místní správa, které je nutno bezvýhradně důvěřovat a podřídit se jí, no a samozřejmě také liška.
Ohlupovat malé děti je však podlé, protože se tomu neumějí bránit. Všichni, kdo hlasovali ANO pro vstup do EU, si nyní povinně dají sami facku.
Chudáci hasiči. Mám dojem, že jejich problémy v posledních letech byly způsobeny mnohem častěji nadbytkem vody než jejím nedostatkem… myslím že právě v tom se projevuje přesnost klimatologických prognóz. A tak jsem se těšil na ta horká léta a mírné zimy, a ono mezitím v zimě mrzne až praští a jaro trvá do října, pokud mu to zima nepokazí.
Nyní máme rok 2011. Pohádka je trapná, v roce 2005 by mi připadala trapná a v roce 2011 mi opět připadá trapná. Jinak ale cítím jistý posun. V roce 2005 by mi asi nepřipadala tolik směšná, letos jsem se u ní málem smíchy skácel. Jako malé dítě jsem se těšil na každý další list, co mi tam autoři nadělí. Čekal jsem například hasičku nebo starostku, ale v tomhle ohledu mě autoři velmi zklamali. Myslím, že je to dobře. Pokud se dovedeme takovým věcem smát, máme tady určitý posun a projev úspěšné očisty našeho myšlení od těch alarmistických sraček. Jen tak dál.
Pokud byste chtěli ještě nášup na konec, tak zde je humoristický materiál Evropské komise z s názvem Přijmi závazek, hodnotný především použitým úděsným byrokratickým speakem a zcela nesmyslnými fakty v textu. Je určený pro žáky základních škol. Obsahuje jakýsi checklist a nakonec to musejí všichni podepsat.
(2x známkováno, průměr: 3,00 z 5)