Tento článek je hlavně pro ty z vás, kteří právě studují vysokou školu nebo se na ni chystají a taky pro ty, kteří stojí na druhé straně barikády – tedy učitele, profesory, vysokoškolské lektory všeho druhu. Mým tématem je totiž všemi vyzdvihovaný, mocně propagovaný výměnný studijní program Erasmus.
Jest potřeba dopředu říci, že pokud se chystáte vycestovat do zahraničí „na Erasmus“, jak se s oblibou říká, chci vás upozornit, že po přečtení tohoto článku dost možná ztratíte iluze a naděje týkající se toho, jak Váš studijní pobyt bude vypadat.
Já konkrétně jsem právě teď v Polsku, přesněji v Krakově, na Jagellonské universitě. Je dost možné, že jiné, nebojím se říct západní státy, na tom budou podstatně lépe, ale taky to tak být nemusí. Slyšel jsem, že i Maďarsko je na tom líp, ale ne o moc.
Prve je potřeba říci, že jste určitě slyšeli, jaký to bude skvělý půlrok, kalby pomalu každý den, skvělí lidi, skvělá parta, skvělá atmosféra, spousta zážitků, zdokonalíte se v jazyku, prostě skvělá zkušenost na celý život. Mnoho zdrojů se nebojí používat ani hodně silné tvrzení „nejlepší doba vašeho života.“
Houby s octem.
K tomu, aby byla nějaká doba nejlepší v mém životě, nutně a bezvýhradně potřebuji své nejlepší přátele, rodiče, bráchu a nějaké příjemné silnice, které znám a můžu se na nich krásně projet, kdykoliv k tomu mám chuť. Erasmus znamená se na půl roku toho všeho vzdát. Samozřejmě si tady najdete kamarády, ale nestihnete se s nimi sblížit natolik, aby patřili mezi vaše nejlepší přátele a navíc je už pak nejspíš celý život neuvidíte.
Podle této definice bych označil vysokou školu (ovšem bez tohohle zpropadeného půlroku) za nejlepší období svého dosavadního života.
Co se týče zdokonalení jazyka, pokud studujete jiný jazyk, než je jazyk země, do které jedete, a vaše znalosti dejme tomu angličtiny jsou podobné, jako moje (CAE r. 2006, dvakrát třetí místo a dvakrát prvenství v celorepublikové jazykové soutěži středních hotelových škol, několik dvoutýdenních jazykových kurzů + několik dovolených v anglicky mluvících zemích, denní čtení článků a knih a sledování filmů a seriálů v angličtině bez titulků bez problémů), zapomeňte na to. Většinou se budou ostatní zdokonalovat od vás, protože moc lidí mluvících anglicky líp nepotkáte.
Tady v Krakově existuje určitá studentská organizace, která v prvním týdnu, kterému říkají „orientační týden“, organizuje spoustu různých akcí, denně tak dvě tři plus tematickou kalbu večer v nějakém klubu a o víkendu pak delší výlet někam za krásami Polska. Tato organizace sebevědomě označila tento týden za „nejlepší týden vašeho života.“ Byl to týden, ve kterém jsem sháněl ubytování, protože to, které jsem si sehnal po telefonu z Česka, stálo za velký pytel psích exkrementů. Majitel na mě pořád tlačil se smlouvou, takže jsem nevěděl, kdy mě z toho pokoje vyhodí, denně jsem viděl tři až čtyři byty a drtivá většina z nich byla špatná anebo majitelé hledali někoho na celý akademický rok, takže mě tam do února nechtěli. Nikoho jsem tady neznal, neznal jsem to město, které jen tak pro zábavu je téměř pořád ucpané přílišným množstvím aut, autobusů, náklaďáků a podobné havěti, takže ve výsledku vám cesta k 3 km vzdálenému bytu trvá půl hodiny. V téhle době, kdy na vás každý mluví jazykem, ve kterém neumíte říct pomalu ani dobrý den, kdy nevíte, jestli nebudete muset spát ten den v autě, protože majiteli dojde trpělivost a vyhodí vás, kdy každý večer strávíte hodiny hledáním lepšího bydla, abyste se vrátili zase tam, kde právě bydlíte, protože ty ostatní byty jsou ještě horší, právě v téhle době je to, že jste sami v úplně cizím, velkém, špinavém, smradlavém městě, nejvíc nepříjemné. Po pravdě, byl to jeden z nejnepříjemnějších týdnů, co pamatuju. Nakonec, v pátek, najdete pokoj, který je sice docela drahý a strašně daleko od centra města, ale má fajn lůžko, velký stůl a kolem domu je spousta místa k parkování.
Začnete tedy řešit, co budete toho půl roku studovat. V květnu jste si ještě v Česku vybrali předměty z minulého akademického roku, které chcete studovat, s ujištěním zahraniční university, že pro ten váš rok budou z 99% stejné. Odeslali jste jim papír s výběrem a pokud jste měli štěstí, dostali jste ho dřív nebo později podepsaný zpátky. Pokud nikolivěk, jako například já, ani po několika urgencích jste nedostali zpátky nic kromě papíru, že vás ke studiím přijali. Hodili jste to za hlavu, protože vám stejně nic jiného nezbývalo.
Vystojíte si tříhodinovou frontu na úředníka na oddělení mezinárodních vztahů, který je sám na 500 zahraničních studentů a má otevřeno jen od desíti do dvou, protože taky musí dělat jiné důležité věci. Ten vám řekne, že příští týden pošle seznam předmětů nabízených v angličtině a pak ho bude postupně updatovat a abyste si přišli pro studentskou legitimaci a index během následujících dvou týdnů.
Pak seznam předmětů přijde. Vy zjistíte, že z těch několika, co jste si původně vybrali, je otevřen jediný, žádných 99%. Začnete tedy řešit ostatní předměty. Většina jich je večer a jen jednou týdně, takže zjistit, který předmět by za to stál, a který ne, je docela zdlouhavý proces. Na ten jeden se ale regulérně přihlásíte pomocí místního internetového informačního systému. Informaci, že někteří studenti mají přednost, ignorujete, protože jste mezi prvními pěti přihlášenými a je tam 30 míst. Jste rádi, protože to je ten jediný předmět, který vás fakt zajímá.
O týden později se registrace uzavře a vám je e-mailem sděleno, že jste nebyli přijati na ten předmět. Divíte se, jak to, a začnete do toho rýt. Vyjde najevo, že existuje určitá skupina platících studentů, kteří dostali přednost před vámi při přihlašování. Požádáte tedy profesora o pomoc, načež on vyvine nátlak na vaše přijetí. Nepřijmou vás se zdůvodněním, že si platící studenti stěžovali, že zahraniční studenti vloni na ten předmět kašlali a brzdili je. Jdete tedy do kanceláře zeptat se, co to je za blbost, a tam se dozvíte, že to je pravda. Nikoho nezajímá, že ten předmět potřebujete, aby vám vaše domácí universita uznala semestr jako celek a nemuseli jste buď dělat zkoušky navíc ještě doma anebo hůř, opakovat celý semestr (v mém případě celý akademický rok, jelikož je tohle můj poslední). Dále vám řeknou, že se na ten předmět hlásil trojnásobek studentů, než mohli přijmout a že větší místnost není proto, že jim oddělení mezinárodních vztahů ani přes urgence nenahlásilo počet zahraničních studentů a teď chce, aby oni přijali všechny. Následně z nich vyleze, že bude problém se dostat i na ostatní předměty této fakulty, protože oficiální registrace je už dva týdny uzavřena. Kde jste ale měli v té době čenichat, že se nedostanete zrovna na ten jeden předmět?
Jako téměř nepodstatné se už může jevit, že v průběhu prvního měsíce vám co pár dnů chodí nové seznamy předmětů v angličtině, ve větší frekvenci samozřejmě po uzavření registrací na většinu fakult a oddělení. Vůbec vás nerozhodí, že se proděkanka vaší domácí university diví, jak je možné, že nevíte, že jste na určité fakultě. Ve stozích dokumentů není ani jediná zmínka o konkrétní fakultě, se kterou má vaše domácí universita smlouvu, všude se píše jen Jagellonian University, ale všichni po vás přesto chtějí fakultu, na které jste přihlášeni. Napíšete úředníkovi na této fakultě a z něj vyleze seznam zhruba třiceti předmětů, kterých se můžete taky účastnit. Dost jich je rovněž v angličtině, ale na seznamu z oddělení mezinárodních vztahů z nich není uvedený ani jeden. Tak si jeden předmět vyberete a jdete tam, ujištěni, že je v angličtině. Vyučující vám dá do ruky pár stránek polského textu, že to máte za domácí úkol přeložit. A náhodou si k vám sedne pěkná studentka (dost možná proto, že jinde není místo), která vidí, že jste z celého procesu docela v řiti, tak vám ukáže dalších dvacet předmětů, o kterých byste jinak asi ani nevěděli, a jeden z nich je přesně ten, který potřebujete.
Po měsíci téměř konstantního stresu a srážek s blbci máte konečně správné podpisy a úředník na oddělení mezinárodních vztahů vám nabídne, že dokumenty odfaxuje na vaši domácí universitu. Samozřejmě odmítnete, protože pokud by se k tomu měli postavit jako k veškeré dosavadní činnosti, dokumenty by tam nebyly ani do Vánoc. Úředník se na vás blbě podívá, vy odejdete, šťastni, že to máte za sebou a přemýšlíte, jak to bude vypadat při zkouškách, jestli Poláci pošlou včas veškeré informace o kreditech, které poslat mají a tak.
Pro veliký úspěch vás učitel jednoho předmětu, který jste objevili až poměrně pozdě na základě nepřijetí do toho jednoho předmětu, který vás zajímal, požádá, abyste zašli na sekretariát toho oddělení, aby vás napsali na seznam, je to jenom formalita a nebude tam naprosto žádný problém. Ze sekretářky však vyleze, že je potřeba se registrovat prostřednictvím již zmíněného internetového systému, kde jsou ale registrace už tři týdny uzavřeny. Tak jí dáte svůj e-mail a nějaká osobní data a se slibem, že něco zkusí a do zítřka vám napíše co a jak, jedete domů, protože stejně nemůžete dělat nic jiného. Sekretářka vám skutečně e-mail napíše, chce v něm, abyste zkontrolovali, jestli vás do toho předmětu opravdu někdo zapsal. Zjistíte, že evidentně ne a zpravíte o tom sekretářku. Ta vám odpoví, že to je v pořádku, že vás tam asi ještě nezapsali, ale že vás tam zapíšou. Snad, řeknete si pro sebe. Víte, že kdyby ne, už s tím nic neuděláte a budete muset minimálně skládat jednu zkoušku na domácí universitě.
Čert mě na ten Erasmus hnal, fakt. Východ je výborné místo na cestování, na zážitky, avšak nikdy na pobyt delší než pár dnů. Ale abych nedštil jen oheň a síru: tisíceré díky patří proděkance mé domácí university, která mi ve svém osobním volnu výrazně pomohla podáním veškerých informací, které jsem potřeboval, a následně zařídila i odevzdání patřičných dokumentů na mezinárodní oddělení mé domácí university, a rovněž i mým přátelům, kteří mě podpořili v době, kdy jsem to nejvíc potřeboval, aspoň po icq, když ne osobně. Bez vás všech, drazí, bych byl ztracen.
Erasmus je rozhodně životní zkušenost, kterou nemá každý a polština je čtvrtý cizí jazyk na CV, ale cena mi přijde velmi vysoká a zatím ani nevím, jestli to je zkušenost dobrá nebo špatná. Nechci říkat „Nejezdi nikam, stojí to za zlomený rampouch, nejlepší máš sedět doma na zadku,“ protože právě sezení doma na zadku stojí za zlomený rampouch. Doporučuji ale při výběru zahraničních universit vybírat taková místa, kam skutečně chcete jet, ne tam napsat cokoliv, jen aby tam nebylo prázdné místo. Samozřejmě ani vysněná země, vysněné město, vysněná universita nebude procházka růžovým sadem, ale snad tam aspoň budou jednotlivá oddělení komunikovat mezi sebou. Pokud tedy někam vyjíždíte, vinšuju hodně štěstí a nabroušenou mačetu, protože i růže mají trny.
(3x známkováno, průměr: 3,67 z 5)