Sociálním inženýrstvím se většinou myslí aplikace postupů z techniky nebo ekonomie na jedince nebo celou společnost. Je to už z principu špatná životní filozofie a berlička pro zadrhávající myšlení hloupých lidí, například příznivců Strany zelených. Tito lidé mají jeden zásadní problém. Přes strom nevidí les (někteří dokonce ani skrz křoví nevidí strom). Napadlo mě to v souvislosti s „ekologickými“ žárovkami, o kterých jsem psal posledně.
Poslední dobou jsem narazil na pár příkladů, proč to nemůže fungovat.
1. Hrabák
Přítelkyně jednoho kamaráda pracuje jako prodavačka ve velké drogerii. Jedná se o dobře vedený obchod s důvtipnou paní majitelkou. Paní majitelka umístila v prostoru obchodu pult zvaný hrabák. Je to bedna o půdorysu asi 80x80cm, asi 20cm hluboká, do které pravidelně odkládá zboží, které brzo projde, má poškozený obal a tak dále. Prodává se za sníženou cenu. Protože do tohoto zboží nechce vkládat další lidskou práci v podobě jeho urovnávání do regálu (z jejího pohledu je to vlastně odpad), řekla prodavačkám, aby takové zboží prostě opatřily sníženou cenou a hodily do hrabáku. Zákazníci přicházejí k hrabáku, hrabají se v něm jako slepice a nacházejí tam, co potřebují i co nepotřebují, ale je to výhodné koupit. Zejména u důchodců je tento postup populární, vydží se tam přehrabovat dlouhé minuty, než naleznou něco, co zaručeně nepotřebují. K hrabáku se vešli čtyři důchodci. Případ jako z teorie her.
Vzhledem k rostoucí popularitě hrabáku nastal problém. Počet hrabivých důchodců někdy překročil limitní počet a u hrabáku se zákazníci začali postrkovat. Docházelo k určité nevraživosti a to paní majitelka nechtěla na půdě svého obchodu trpět. Chtěla spokojené zákazníky. Přikoupila tedy ještě jeden hrabák. Myšlenka byla logická. Hrabák se zvětší a kolem něj bude moci stát více lidí, takže se nebudou muset postrkovat. Inženýrský přístup říká, že je to tak správně. Pokud na určitou plochu hrabáku připadá x zákazníků, pak na dvojnásobnou plochu připadne 2*x zákazníků.
Jenže co se nestalo. Problémy u hrabáků zůstaly úplně stejné. Proč?
Zákazník zaregistroval, že k hrabáku se nyní vejde více lidí a vyvodil z toho, že se může nyní o to déle přehrabovat a déle zkoumat jednotlivé zboží. Když byl hrabák malý, prostě popadl kořist a bežel, protože mu za zády funěl další nedočkavý důchodce. Velikost hrabáku sama o sobě nehrála v rozhodování důchodců roli. Základní problém je rovnováha mezi potřebou jedince přehrabovat a společenská akceptace jeho setrvání u hrabáku. Pokud společenská přijatelnost klesla (přišel jiný hrabáníchtivý důchodce), jedinec u hrabáku reguloval svoji potřebu a hrabák opustil (nebo reguloval potřebu jiných zájemců a tvářil se, že o nich neví, takže to po čase sami vzdali). Jak prosté.
2. Univerzální hnědá omáčka
Asi se shodneme na tom, že stav, kdy si například osm domácností bydlících ve stejném domě vaří oběd každý zvlášť, není zrovna efektivní. Spotřebují mnoho energie na nahřátí sporáků a mytí hrnců, takže se jim zvětšuje kcharbon fútprint a bohyně Gay-a pláče, že by její slzy naplnily Al Gorův plynem vyhřívaný bazén. Ne každý je dobrý kuchař, takže se občas nějaké jídlo nepovede, nebo se neodhadne jeho množství a spotřeba, takže a putuje do odpadu, zatímco děti v Africe hladoví, protože si jejich rodiče šli do džungle zastřílet. Domácnosti kupují suroviny v malém a jednotlivě, takže nemohou uplatnit slevu.
Co kdyby se shodli, že si uvaří jídlo společně? Krásný velký hrnec Univerzální hnědé omáčky (UHO) na celý týden dopředu. Výhod je celá řada. Menší spotřeba energie, protože se plotna a hrnec nahřeje pouze jednou. Protože bude možné z celé komunity vybrat ty nejlepší kuchaře, pravděpodobně se UHO povede. Suroviny bude možné nakoupit v Makru se slevou. Ušetří se spoustu práce a času, místo přípravy jídla se někteří členové komunity budou moci věnovat něčemu jinému, například biozemědělství, kompostování, organizované cyklistice nebo práci pro neziskový sektor. Zní to ohromně.
Jak by to vypadalo v praxi? První den by si partaje pochutnaly na UHO. Byli by nadšení ze svého komunistického objevu a nadšeně by velebili svůj nápad, který zachrání jejich rozpočet, státní rozpočet a dokonce bohyni Gay-u a děti v Africe, co si jejich rodiče šli zastřílet v rámci tribal war entertainmentu. UHO by se mělo uzákonit, budou si notovat, vzdyť je to tak správné. Druhý den by prostě jedli. Třetí den by to do sebe bez zájmu soukali a v soukromí by to šli něčím zajíst. Čtvrtý den by se na UHO nemohli ani podívat, našli by ve svém středu autoritativního jedince, který by ostatním snědení UHO nařídil, v soukromí by jí pak každý vydávil (včetně autoritativního jedince). Pátý den by vylili zbytek UHO do kanálu k velké smůle dětí z Afriky a jejich rodičů, z nichž někteří se mezitím vrátili z džungle domů, aby se mohli připravit na další kolo kmenových válek. Příčiny neúspěchu jsou tyto:
– ne všem chutná UHO
– ne všem chutná stejná UHO
– ne všem chutná stejná UHO po celý týden
Svobodná a zdánlivě neefektivní individuální volba pokrmu v tom okamžiku zvítězila nad nesvobodnou a na první pohled efektivní kolektivní přípravou jídla, která viděno inženýrským pohledem přináši pouze výhody. I zde nastala rovnováha mezi cenou jídla a jeho hodnotou pro jeho konzumenty. Chyba prvotní úvahy byla, že při kalkulaci výhodnosti UHO byl uvažován stav pouze prvního dne, kdy UHO všem chutná. Pak ovšem poměr cena-výkon UHO pozvolna klesal, až konečně v pátek definitivně upadl a UHO bylo na obtíž. V případě indiviudální přípravy jídla sice byla cena vyšší, ale požitek postupně neklesal, takže vyhrál přístup „sami rozhodněte, co je pro vás nejlepší“.
3. Další příklady
Úsporné žárovky jsou jako jednotlivé výrobky měřeno jejich technickými parametry skutečně úsporné, protože na produkci stejného světelného toku potřebují méně energie. V souhrnu jsou ale neefektivní, protože svítí sice úsporně, ale zase o to déle, protože relativně vysoká cena svícení klasickou žárovkou nutila spotřebitele žárovku včas vypínat, případně dokonce neinstaloval osvětlení tam, kde si nebyl jistý, že za cenu osvětlení dostane adekvátní prospěch. Nyní, když cena svícení klesla, je ekonomicky přijatelné svítit i tam, kde by předtím osvětlení nebylo. Opět zde pracujeme s určitou rovnováhou, kterou určil trh se světlem.
Člověk se povědomě riziku nevyhýbá, jak se všeobecně myslí, ale udržuje jej konstatní na nějaké pro něj přijatelné úrovni. Emeritní profesor Rochester Institute of Technology Dr. Jasper Shealy musel na základě svých rozborů konstatovat, že lyžařské helmy sice redukují počet úrazů hlavy asi na polovinu, ale na celkový počet úmrtí při lyžování nemají vůbec vliv. Zdůvodnil to tím, že lyžaři získají nasazením helmy větší pocit jistoty a přizpůsobí tomu své chování, aby celkové riziko bylo stejné, tedy jezdí rychleji nebo například v lese. Asi se shodneme, že bezpečnostní pásy snižují výrazně pravděpodobnost úrazu při nehodě, protože se řidič neporaní o různé části interiéru vozidla, když je vystaven odstředivým silám při nehodě. Ale jaký vliv mají bezpečnostní pásy ještě před nehodou? V roce 1981 zvažovala administrativa Spojeného království přikázat používání bezpečnostních pásů zákonem. Do tisku unikl dokument, v němž stálo toto: „Data shromážděná v osmi západoevropských zemích, ve kterých je používání bezpečnostního pásu uzákoněno, ukazují, že to nevedlo k zjistitelnému poklesu úmrtnosti. Jednoduchý model ukazuje, že to vedlo k nárůstu úmrtnosti o 11%“. To byly časy před třiceti lety. Vydat v dnešní době takový dokument by se patrně rovnalo veřejnému pálení státní vlajky, protože o tom, co je pravda a co ne, rozhodují už jen „dopravní experti“. O tom čísle se vedly spory, protože vyhodnocení bylo až příliš zjednodušeno a bralo v úvahu pouze prosté srovnání „povinné-nepovinné“, aniž by se nějak dál zaobíralo podmínkami provozu v té které zemi. Později, v roce 1994 bylo doloženo, že použití bezpečnostních pásů mírně ovlivňuje chování řidiče podobně jako výše zmíněného lyžaře a ten je pak ochoten přijímat větší riziko. Nicméně nezapnuté bezpečnostní pásy jsou v ČR jedním z hlavních prohřešků v bodovém systému.
Problémy prostě nejsou tak jednoduché, jak se někdy zdají, protože některé skutečnosti jsou vidět, ale jiné vidět nejsou. Jen málokdy se povede vyřešit nějaký problém pouhou změnou nějakého nastavení nebo postupu. To se mnohdy nedaří ani v technice, kde jsou problémy dobře vymezené a pochopitelné. Základní chyba myšlení sociálních inženýrů je, že mění pouze jednu stranu rovnice, aniž by se zajímali, jakou novou rovnovážnou situaci mohou přivodit. Najdou si nějaký z kontextu vytržený parametr, který až o 118,88% procenta vylepší a postaví na něm svoji zmrdí bláznivou demagogii. Selže to, nemůže to být jinak. Pak se všichni diví, jak je to možné a hledají chybu všude možně, jen ne ve svém polovičatém myšlení.
(31x známkováno, průměr: 4,35 z 5)