Em Ejč Dý rajd párt tú

Featured Image

Okolnosti mě donutily opět po roce ochutnat Tetterovu medicínku a jednou za rok využít toho, na co si jinak celý rok platím: Českobudějovickou městskou hromadnou dopravu.

Cílem mise bylo dostat se v pátek dopoledne ze sídliště Máj, neoficiálně zvaného kvůli silné koncentraci cikánské většiny Bronx, do Havlíčkovy kolonie. Cesta s jedním přestupem mezi body A a B vzdálenými 8km trvala 38 minut, což odpovídá průměrné rychlosti 12,6km/h. Stejné rychlosti bych býval dosáhl, kdybych býval běžel, ale to bych nesměl být tak líný. 38minutové dobrodružství stálo 12Kč, ale 40minutové by už stálo 24Kč, jeden kilometr tedy s odřenýma ušima vyšel na 1.50 Kč – a to se vážně vyplatí, protože benzín do auta by stál přibližně také tolik, jen by to auto ujelo za čtvrtinu času.

V zastávce Na sadech krátil jsem si čas rozborem plakátu propagujícího úplně nové tzv. „magnetické“ tarify společnosti Eurotel. Jedná se o typický výplod nějakého P.R. chorého mozku. Představte si ulici a nad ní levituje podkovovitý magnet. Přitahuje různé lidi. Přitáhl už zdravotní sestru, tlustého instalatéra, kominíka se štětkou, štětku i s klientem, prostě přitahuje každého široko kolem. Zde asi P.R. zmrd zaměnil přání s realitou. Těm lidem vůbec nevadí, že je něco tahá od práce, nejsou nasraní, naopak se smějí a nepokládají si otázku, co s nimi bude, až je ten magnet jednou pustí, že třeba spadnou dolů a nabijí si držku. Je to všechno výjev srovnatelný s katastrofickými filmy o Godzille, té velké opici (ne prosím pan Kraus to skutečně není, King Kong je tím myšlen), mimozemštanech nebo tornádech, kde taky nějaký veliký perverzní subjekt visel nad ulicí a vytahoval lidi do výšky, aby je pak celé nebo po částech pouštěl dolů.

V popředí na plakátu vidíme víko od kanálu, takže se nám zdá, že je hlavním motivem plakátu kanalizační síť a ne telefonní. Hned za kanálem, pokud se tedy nejedná o Mládkovu obrácenou perspektivu, se nachází rozesmátá alternativní umělkyně v zaprasených šatech. Jak může ta ženská vůbec vyjít na ulici špinavá jak čuně? Zajímavé je, že má skvrny od barvy hlavně na kozách, jako by ji ohmatával nějaký nadržený alternativní umělec. Navíc tento dredovitý bohém musel tvořit nějaké alternativní dílo pro Eurotel, protože jí zapatlal přesně tou modrou barvou, co ET používá všude. Sexuální románek umělkyně měl asi nějaké pokračování, protože má kalhoty od hlíny, ale ne na kolenou, kde bych to pokládal za takových okolností za nejvíce pravděpodobné. Umělkyni můžeme spatřit v této ikoně kapitalistického naivismu ještě jednou, a to sice jako puberťačku v minisukni, kterou to přisálo i s jejím nabíječem  – P.R. agentura tak ušetřila mergle za jednu modelku. Magnet taky přitáhl dceru s matkou, která ji porodila asi tak ve dvanácti letech. Objekty, které to ještě nepřitáhlo, jsou seniorka, její věrný pes a businessman. Ohledně seniorky vládne jistá nejasnost, na plakátech a v tisku se objevuje, ale v internetové verzi ne, tam zůstal jen pes osamělý jako bílý Bim a černé ucho. A proč? No protože na internet chodí hlavně frikulíni a ve světě frikulínů žádné staré osoby nejsou. Ty jsou bezpečně zavřené v důchoďákách a čekají na recyklaci. Amen.

Nastoupil jsem do autobusu č.12. Řešil jsem otázku, proč jsou vůbec na těch horizontáních tyčích ta madla, když se za ně stejně nedá dost dobře chytit, až jsem se pověsil za jednu tyč vertikální, a začetl se do nějakého plakátu, kterým nějaká firma propagovala, že prodává motorovou naftu za výhodnou cenu 23.00 Kč a autobaterie v souladu s Nařízením evropské komise. Chybělo tam už jen něco o závěrech XVII. sjezdu. Z úvah na téma časové smyčky mě vyrušilo až nepřeslechnutelné řvaní řidiče, který mi nehledanými slovy sděloval, abych pustil to tlačítko. Trochu jsem se vyjevil, vůbec jsem si neuvědomil, že na té tyčce nějaké tlačítko je. Řidič podělával, jako by to bylo tlačítko vyvolávající okamžitou autodestrukci jemu svěřeného hromadného vozidla a někteří cestující po mně vrhli nenávistný pohled, jako bych jim sežral dítě. Vzpomněl jsem si na hru Doom, kde se také pořád vyskytovala nějaká skrytá tlačítka, a zatoužil po brokovnici nebo alespoň po motorové pile. Pravil jsem cosi jako promiňte, vy jste asi nikdy nesáhl vedle, což mělo na indolenta jen minimální účinek. Nejvíc ze všeho mě štvalo, že mi tykal, asi tak jako já vohnout, ty vohnout, když jsme teď oba v autobuse, tak jsem na něj zaječel, aby mi netykal a vůbec aby radši držel hubu a vrátil se k volantu. Neplatím ho přece za verbální projev, ale za řízení. Tomu konečně rozuměl, takže jsem nemusel volat na personální oddělení dopravního podniku, že zaměstnávají hulváty.

Zbytek adrenalinové ride století proběhl bez odchylek. Autobus č.12 vesele meandroval asi nejdelší možnou cestou ze Sadů do Havlindy a všem nám bylo hej.

Závěrem mi nezbývá než složit poklonu panu Thomovi, Tetterovi a dalším bezejmenným soudruhům z městského zastupitelstva, že nás obdařili takto výkonným a levným dopravním systémem, a položit si otázku, na základě jakého práva na fungování takového zvyjebeného blbince přispíváme všichni ze svých daní.


11.02.2005 D-FENS

12345 (2x hodnoceno, průměr: 1,00 z 5)
327x přečteno
Updatováno: 28.11.2015 — 0:08
D-FENS © 2017