Obdobně jako Rammstein jednu ze svých písní začala dnes i naše první komerční televizní stanice zprávu o tom, jak zemřel malý chlapec. Rodiče byli přesvědčeni, že má chřipku a tak jej vzali do nemocnice.
Bohužel šlo o Thomayerovu nemocnici v Praze. Tak se stalo, že byli odkázáni zpět domů. Horečka chlapci neustávala a tak jej znovu vzali do nemocnice a bohužel opět do stejné. Proces se opakoval a chlapec druhý den ztratil vědomí a zemřel.
Tenhle příběh ale nebude základem článku o našem zdravotnictví nebo o našich doktorech a ani se nebude týkat rodičů, či nemocí. Je striktně o Thomayerově nemocnici (TNP) v Praze. Jakožto člověk znalý laboratorní techniky jsem tam byl před lety povolán pro provedení auditu přístrojového zařízení celé nemocnice. Zprvu jsem dostal pouze laboratorní odddělení typu mikrobiologie, hematologie, biochemie, lékárna, atp. Nakonec, pro rozsáhlost jsem se dostal i na „lidská“ oddělení, pokud tak lze nazvat LDN, patologie, či neonatologie. Při své tradiční práci dodavatele laboratorní techniky (mimo tento audit) jsem prošel nemocnicí více, než naprostá většina obyvatelstva, počítaje i simulanty a hypochondry. Viděl jsem mnoho patologií, bezpočet oddělení léčení plicních nemocí a o mikračkách apod. vůbec nemluvím. Rozsahem lze bez nadsázky říci, že mi bylo dáno navštívit nemocnice od Aše až po Třinec.
Pohled, který mi však nabídka TNP se nedá přirovnat k ničemu jinému. Jistě, mnoho nemocnic a hlavně těch malých bojuje o každou korunu a výbava tomu odpovídá. Žádná nevypadá jako Princeton Plainsboro, zatímco dost jich vypadá jako uskladnění kulis jakéhosi filmu typu „Oživlé mrtvoly na kraji města“. TNP ovšem není ani malá nemocnice, ani se nenachází v malém městečku v podhůří nějakých hor a přesto jsem z ní měl už před 3 lety pocit, že přeci takhle nemůže existovat.
Jako první jsem procházel lékárnu. Kdo si představí tu malou budku vedle vrátnice, tak je vedle. Na mysli je poměrně velká budova v zadní části areálu, kde se všechno míchá a připravuje. Od pohledu tam vládl socialismus. V každé laborce 3 – 5 laborantek bez snahy o práci, poměrně nové a fajnové vybavení přikryté igelitem, půlka personálu v čudu ve tři odpoledne. Strávil jsem tam dohromady 5 dní.
Následovalo odd. Mikrobiologie. Jedno z nejhorších oddělení, které jsem kdy viděl. Čert vem, že tam nebyla půlka přístrojů, co tam být měl a naopak tam bylo spousta krámů, co měla být někde jinde. Tohle oddělení mělo být prošpikované provazy, za které by návštěvník nesměl a jako muzeum by bylo jistě i ziskové. Inkubátor z roku 1966, sušárna, podle laborantek „ta nová“ z roku 1991 a vrcholem všeho padesátilitrová ultrazvuková čistička vyrobená l.p. 1956. Poslední zmíněný přístroj personál neměl moc rád, protože prý „občas kope“ a někdy i tak, že to vrchní složilo na zem.
V podobném stylu to bylo na všech odděleních, co jsem viděl a podle slov kolegů, co měli na starost např. ARO, JIP atd. byla nejlepší varianta „nové zařízení ve staré místnosti“. Samozřejmě, tzv. „pacientská“ oddělení vypadala o poznání lépe, než laborky, kam se člověk jen tak nedostal. Ovšem nesmím vzpomínat na Krční odd., kde jsem měl možnost pohlédnout na operační sál, který by jako z oka vypadl pracovně Jigsaw z filmu SAW (česky Pila nebo Hra, prostě skládačkový vrah).
Když jsem měl možnost nahlédnout do inventárních karet dalších oddělení, dělalo se mi zle nejen z neživých věcí, ale i z některých členů obecenstva. Zatímco na jednom oddělení se dožadují nového spotřebního materiálu, protože minulou dávku použili už 3x, jinde není problém mít v inventáři třeba pasivní (rozuměj bez připojení na elektřinu) antidekubitní matraci za 750.000 Kč a ještě k tomu dva kusy této položky. Pokud se vám nechce Googlit, tak většina pasivních matrací v nemocnici byla v rozsahu 7 – max. 20 tisíc. Aktivní pak mezi 30 až 60 tisíci Kč.
Audit nakonec skončil fiaskem. V momentě, kdy začal odkrývat špínu, která vyplouvala na povrch a zjišťovalo se, že nemocnici schází majetek v řádech desítkách procent, coby rozdíl mezi skutečností a papírem, náměstci se postarali o ukončení auditu, což mi i vyhovovalo. Nějaký měsíc na to z nemocnice odešel i ředitel, který si audit vyžádal, asi ve snaze udělat z té instituce lepší místo. Nebylo to tak překvapivé, životnost ředitelů nemocnic je v naší zemi setsakramenstky krátká, zvláště píchnou-li do vosího hnízda.
Když jsem po parném měsíci opouštěl TNP naposled, doufal jsem, že se sem už nikdy nepodívám. Dobrovolně určitě ne a pokud snad by se mi někdy něco stalo, uvažoval jsem o lístečku, že radši vykrvácím v sanitce, než skončit v tomhle areálu hrůzy. Jde jenom těžko několika řádky vyjádřit, jaký byl dojem za celý měsíc. Jenom povím, že při dnešních zprávách o chlapci, jenž jej patrně návštěva TNP stála život, jsem se necítil ani moc šokovaný, snad jenom zhnusen.
(Zatím nikdo nehlasoval)