Dvojhistorické odpoledne (+ RAF bonus)

Minulou sobotu jsem konečně pochopil, proč je výuka moderní historie na základních školách tak osekaná.

Jájinka měla závody akvabelek a zatímco se moje žena v Hloubětíně trávila chlórem, na mně vyšel celý den v Praze s Kakunou. Naštěstí je v Praze dost příležitostí, jak zabavit šestiletého špunta a tak nám to příjemně utíkalo. Měli jsme rezervovanou exkurzi na letišti Praha-Ruzyně (někteří tomu říkají Letiště Václava Havla) a ještě předtím jsme se zastavili v OC Šestka. Cílem hry bylo, aby si Kakuna sjel na skluzavce, najedl se a napil, protože na letišti k tomu nebude moc příležitostí. Náhoda nám však přihrála několik zajímavých příležitostí a nakonec se nám na letiště až tak moc nechtělo.

První byl pohled ze střechy na deset miliard korun. Stály tam totiž „uzemněné“ Boeingy 737 MAX8 Travel Service. Poté, co jsem Kakunovi popsal situaci, se Kakuna nad situací zamyslel a prohlásil, proč ta letadla prostě nespraví, když jsou rozbitá. Že je přece škoda nechat je tam jen tak stát, když mohou vozit lidi. A že on by je určitě spravil, být na jejich místě.

Dole probíhala autogramiáda knihy V Oblacích i na zemi autora Daniela Švece. Celá akce měla téměř nulovou publicitu, přišel jsem k tomu náhodou. Organizátoři to pojali stylově, na místě byly kromě knih a autora v uniformě pilota RAF přítomné také mladé dámy v uniformách WAAF a různé hodnotné artefakty, jako třeba (deaktivovaná) munice do palubních zbraní, replika osobní zbraně, plovací vesta a další hodnotné věcičky. Kakuna se sice nechtěl fotit s wafkami a utekl mi, ale bohužel podcenil, že hlavní trasa v OC Šestka je kruhová a tak se po čase znovu ocitl tam, odkud zdrhal. Ale jinak se mu to líbilo. Nakonec se objevil nějaký starý pán s odznakem RAF na košili, zjevně pamětník, ale nedokázal jsem ho identifikovat. Zničehonic a neplánovaně se tedy před námi začala odehrávat unikátní událost.

Kakuna začal být z tolika lidí v uniformách nesvůj. Také byl poněkud zmatený a nevěděl, kdo s kým za koho bojoval v té velké válce. Tak jsem ho posadil na lavičku poblíž a ukazoval mu různé věci, jak v knize, tak okolo. Kakuna pokládal otázky a opakovaně mě přiváděl do úzkých.

– A s kým tati bojovali ti piloti? S Němcema?

– Přesně tak, s Němcema.

– A proč s nima bojovali v Anglii? Proč s nima nebojovali u nás, třeba tam, jak jsme byli v létě u Honzy a Edy, jak byly ty bunkry? My jsme neměli letadla?

– My jsme měli letadla. Dokonce docela dobrý letadla.

Problém! Nemůžu Ti Kakuno říct, že prezident Beneš byl velezrádce, že nesloužil naší zemi, že byl extrémně závislý na zahraniční politice jiných zemí, že nenašel v sobě sílu přijmout odpovědnost za to, že by navedl zemi do konfliktu, který by se pravděpodobně vůbec ani nestal, a tak nakonec souhlasil se změnou hranic země bez mandátu, který mohl vzniknout jen na základě ústavního zákona. To byl i podle tehdejších měřítek zločin. Beneš vlastně provedl státní převrat a dopustil se velezrady ve spolupachatelství s vládou, což se dnes oficiálně popírá. Jenže ty bys to někde ve škole reprodukoval a paní učitelka by tě zanesla do nějakého obskurního registru podezřelých vlasteneckých živlů.

– A ti piloti odletěli s těma letadlama do Anglie?

– Ne, oni utekli pěšky. Různýma cestama. Každej zvlášť. Přes Polsko, přes Rumunsko, přes Afriku, jak se komu povedlo, protože chtěli bojovat a tady to nešlo. A v Anglii se sešli, dali jim tam nový letadla a uniformy a zbraně, aby mohli bojovat tam, když nemohli tady.

– A proč nemohli bojovat tady?

Protože to bylo zakázaný, Kakuno. A oni se rozhodli to nerespektovat. Ale to ti nemohu říct, protože bys z toho nepochybně vyvodil závěr, že není vždy správné to, co říkají zákony, protože zákony, které přijali špatní lidé obsahují špatné věci. Ale s tím zkusíme ještě nějakou dobu počkat, protože se s tím nelehko žije. Takže náhradní řešení zní…

– Protože Němci obsadili všechna letiště.

– A proč obsadili letiště?

Protože obsadili všechno. Nejen letiště, ale taky kasárna, nádraží, úřady, továrny, sklady, obchody, hospody a hromadu dalších věcí. Protože chtěli zničit naši zemi. Chtěli vybudovat novou Evropu a v té s námi nepočítalo. Ale to Ti nemůžu říct, protože bys to někde zopakoval a pak by tě exkludovali, což je opak inkluze.

– Protože byla válka.

– Hmm.

Vždy když Kakuna nepoloží další otázku nebo řekne Hmm, tak je to signál, že předchozí odpověď byla imperfektní.

– To jim dali tyhle uniformy?

– Ano, to jsou uniformy přesně z tý doby. Proto mají na rukávu napsáno Czechoslovakia.

– Co je Czechoslovakia?

To jsem si teď ale pěkně naběh. Sice jsme se úspěšně odpoutali od velezrádce Beneše, ale zabřednem do mnohem horší…

– Československo. Tak se původně jmenovala naše země.

– A jak se jmenuje teď?

– Teď jsou to dvě země. Česká republika a Slovenská republika.

S obludným multikulturalistickým patvarem „Česko“ tě Kakuno obtěžovat nebudu, toho si ještě užiješ ve škole dost.

– A proč už to není Československo?

Jak na to vlastně odpovědět? Protože si ješitní politici přáli, aby se země rozdělila? Nebo že to bylo nevyhnutelné? Nebo že se to vlastně Němcům 48 let po válce podařilo znova?

– To neřeš.

– Hmm.

A tak dál.

Vlastně jsem se přistihl, že dělám všechno proto, abych Kakunovi nepředkládal alternativní dějiny. V podstatě jsem stanul na hraně dvojhistorie, neoddělitelné sestry doublethinku. Ještě že Kakuna nechodí do školy. Až začne, budu ho učit jednu verzi dějin pro školu a druhou verzi dějin pro doma, jako to učili mně moji rodiče.

Ačkoli na místě se Kakuna nijak moc netvářil, něco tam zůstalo. Druhý dán ráno se probudil, vyskočil jak péro z gauče a spustil, že tam musíme zpátky. Do Šestky. Že tam měli ještě jednu knihu a tu že jsem nekoupil. Snad jsem v něm neprobudil zájem o nevhodné věci a kádrově mu to nezavařil.

Pravděpodobně bude bezpečnější na školách pořád dokola otravovat děti pravěkem až středověkem, protože jakmile by učitel začal něco jiného, ocitl by se na velmi tenkém ledě. V podstatě všechno od roku 1918 je nějakým způsobem toxické a čím vyšší číslo je za 19, tím je ten led tenčí. Už například vidím, jak chudákům dětem vykládají, že 17. listopadu 1989 studenti spontánně vyšli do ulic a přivodili tímto bezvýznamným aktem konec komunistického režimu. Takto indoktrinované dítko dorazí domů, aby tam reprodukovalo nejnovější dějepisný poznatek a tam se od tatínka dozví, že to je omyl, synu, jednalo se plánovanou operaci bezpečnostních složek smařující k plánované výměně mocenských garnitur.

Tatí a proč furt těm lidem říkáš, že tuhle věc bys po telefonu nerad probíral?

Off topic krátký komentář ke knize Dr. Daniela Švece. Celý název knihy zní V Oblacích i na zemi – Životní příběhy letců z Karlovarského kraje v RAF. Na místě jsem si jí koupil za nějakých 200 Kč původně spíše jako výraz podpory autorově úsilí. Není asi v ČR mnoho lidí, kteří tráví svůj volný čas jako soukromý badatel a historik a v dobové uniformě prezentují nejširší veřejnosti natolik významnou kapitolu dějin. Dr. Švec, soudě podle jeho stránek, je zjevně k neutahání. Jezdí také po školách, po různých akcích a mihne se i v tomto klipu, ve kterém jinak hraje hlavní roli česká maketa Spitfiru Mk. IX v měřítku 1:1. Dokonce jsem neměl ani v plánu knihu nyní číst s tím, že si jí nechám na někdy, až bude čas, ale pak jsem do ní nahlédl a už jsem se od ní neodtrhl, až jsem náhle zjistil, že jsem na konci. Tak jsem byl rád, že jsem si ji koupil i pro ten původní účel, pro který si lidé knihy kupují a vysvětlím proč.

Po revoluci se v ČR objevila rozsáhlá nabídka životopisných publikací o letcích, několik (možná několik desítek) jsem si jich přečetl a pak jsem je číst přestal. Vadilo mi tam to zjednodušení, kdy se kniha soustřeďuje na sestřely, popisy misí, havárie, různé úspěchy a neúspěchy, což je na jedné straně logické, protože když si někdo koupí takovou publikaci koupí, očekává, že tam takové věci budou. Mně to připadá stereotypní. Na válce navíc není nic romantického. Ptám se vždy, jak ti lidé vlastně žili, což tam většinou až na výjimky chybí. Je zajímavé, že životopisné knihy jiných než leteckých vojenských profesí v tomto ohledu tolik deficitní nebývají. Doporučuji například knihu Güntera Koschorrka Nezapomeň na zlé časy, včetně závěrečné scény, kdy již demilitarizovanému hlavnímu hrdinovi (který prošel s wehrmachtem jako kulometčík celou Hitlerovu válečnou kampaň směrem na východ a zpátky a nějakým zázrakem to všechno přežil) Češi ukradnou boty.

Větší cenu než knihy pro mě mívají různé artefakty, ze kterých si člověk udělá nejlepší představu, jaké to tedy vlastně bylo. A na to člověk v knihách málokdy natrefí, na to jsou lepší výstavy, a ty zase nebývají tak často a jejich navštěvování také věcí volného času.

Švecova kniha není nikterak rozsáhlá a je jiná. Ačkoli to prvoplánově asi každého nenapadne a mně to vůbec nenapadlo, problematika letců RAF z Karlovarska je odlišná v tom, že řada z nich byli Němci. Velkou část území regionu tvořily Sudety a ne všichni Němci byli zajedno s führerem, ať už z náboženských nebo ideových důvodů, a tak se po čase stalo, že se nacházeli na druhé straně Kanálu. Vlastní autorský Švecův text tvoří jen asi polovinu knihy, jedná se o produkt jeho vlastní badatelské činnosti a popisuje životy několika letců a členů pozemního personálu z Karlovarska, kteří se za války ocitli v Británii. Druhá polovina knihy jsou citace dobových rozkazů, článků z novin nebo dopisů příbuzným, a to je přesně to, co mám rád. Nezapomenutelný je například krásnou česko-angličtinou psaný dopis židovského právníka, který se nějakým řízením osudu ocitl v řadách RAF jako fotograf a nakonec ho srazil pojíždějící spitfire, když přejížděl letištní plochu na kole. Nebo úryvek z knihy lékaře, který značně D-FENSovským popisuje poslední schůzku jejich vojenského útvaru krátce po rozpuštění československé armády v nějaké zakouřené pražské vinárně, včetně názorů ploskolebého sudetoněmeckého vojína. Velmi zábavné až absurdní jsou také citace různých regulativů RAF a vedení jednotlivých základen, například rozkaz umožňující za velkých veder poněkud uvolnit výstrojní kázeň na základně, ale pouze za předpokladu, že vojáci nebudou nosit šle a budou mít košili s límcem.

Náhoda mi tak přihrála skvělé čtení a jsem tomu rád.

31.03.2019 D-FENS

Související články: