Každý účastník silničního provozu má povinnost respektovat dopravní značky. Ty nejsou na silnici jen tak pro srandu, ale sdělují nám spoustu užitečných informací.
Např. v naší ulici je přímo les značek a na trase dlouhé asi 200 metrů si můžu přečíst nesčetně důležitých sdělení. Hlavní silnice, zákaz odbočení vlevo, jednosměrka, zákaz zastavení, pozor děti, omezená rychlost, pozor přechod, vyhrazené parkoviště, zákaz zastavení … celkem 19 značek, než dojedu k baráku. Zpočátku jsem u nás nejezdil více než 20 km/h, protože nemám dostatečně rychlý procesor, abych je stačil všechny rozpoznat. Nyní už jsem si jich větší část zapamatoval, a tak si občas dovolím jet i rychlostí dvojnásobnou. Stejně však musím brzdit, protože v polovině cesty nějaký retard zákeřně nastražil neoznačený retardér.
Někdy se divím, že všechen bauxit na Zemi ještě nebyl vytěžen na hliník k výrobě dopravních značek. Pak si ale uvědomím, že situace není tak zlá, protože podnikaví spoluobčané nás přebytečných značek zbavují a hbitě je zhodnocují ve sběrných surovinách. Pro tyto podnikatele mám jednu drobnou prosbu, aby přednostně odstraňovali zákazy zastavení a různé ukazatele si nechávali až na později. Ale abyste neřekli, že jsem zlej, ten ukazatel co je v Praze a je na něm napsáno Gdaňsk, si vzít můžete.
V současné době frčí kruháče. Někdo zjistil, že je to prý bezpečnější než běžná křižovatka a z kruháčů se stala móda. Je logické, že přednost by měla mít auta jedoucí po kruhu, aby se kolečko neucpávalo. Kruháč se však bere jako běžná křižovatka, a tak se ke každému vjezdu musí vrznout značka kruhový objezd a k němu dej přednost v jízdě. Pokud jedete po kruhu, minete několik cedulí označujících hlavní silnici. Systém by se dal ještě více zdokonalit umístěním dalších značek jednosměrka, zákaz odbočení vlevo a volitelně i zákaz zastavení a pozor zákruta.
Jelikož na silnici působí různé vlivy, časem se opotřebuje natolik, že musí být opravena. Již za deset let po takovém zjištění se ze svých děr se vyrojí všelijací hotentotové a začnou na silnici cosi kutit. Tato snaha by měla vést k tomu, že po jejich zásahu bude povrch buď ve stavu lepším nebo přinejhorším stejném jako dřív. Pro řidiče z toho vyplývají nejrůznější dopravní omezení, označená přenosnými dopravními značkami. Nesčetněkrát se mi však stalo, že si to někde hasím a v tom zmerčím přenosné omezení rychlosti. Takže šlapu po pedálech, zápasím se šaltpákou, koukám kolem sebe, ale kde nic tu nic. Jen silnice ve zcela běžném stavu s nějakou záplatou. Takže následně zase kvedlám s hejblátky, zrychluji a nadávám dementům, kteří značku u silnice jednoduše zapomněli.
Jindy naopak značka není a není. Potřeboval jsem se jednou dostat od severozápadu do Prahy. Chtěl jsem se trefit na D8, ale nepovedlo se mi to. Na každé křižovatce byl ukazatel na prdelákovice, ale Praha nikde. Tak jsem zabočoval, jak se mi zrovna zlíbilo a skončil jsem ve Slaném. Po dvaceti kilometrech, kdy už byl pražský smog téměř cítit, najednou všude samé cedule Praha.
Vohnouti odfrézují povrchovou vrstvu asfaltu, čímž ze silnice udělají schody. Ke sjezdu vrazí přenosnou třicítku a jdou na pivo. Fór je v tom, že odfrézovaný povrch je oproti běžnému asfaltu docela rovný, takže se dá jet klidně osmdesát. Odfrézovaný povrch končí a je tu další roztomilý schod, tentokrát už neoznačený. Řidič brzdí na poslední chvíli, je nasraný a z každého vohnouta by nejraději udělal čtyři malý. Nejhorší je to v noci, kdy není šance druhý schod uvidět včas, leda za někým jet a orientovat se podle skákajících koncových světel.
V jiných státech se značkami šetří plánovitě. Ve Slovinsku nemají hlavní cesty označené žlutou kosočtverečnou značkou. Takže jsem přijel na křižovatku a pouštěl auta zprava, ačkoliv jsem měl přednost. Pak už jsem ale mazácky šilhal na připojující se silnici, jestli na ní naleznu trojúhelník dej přednost v jízdě.
Na nadbytek či nedostatek dopravních značek se dá po krátkém tréninku zvyknout. Horší je to, když jsou značky zmatené nebo rovnou ukazují blbě. Proto jezdím zásadně podle mapy a na ukazatele se nespoléhám. Jinak totiž s železnou pravidelností zahýbám někomu do dvorka a následně se otáčím, protože mezi ukazatelem a správnou odbočkou leží ještě jedna. Horší je to snad jen v Chorvatsku kde jsou ukazatele umístěny zásadně za odbočkou. Někdy je ukazatel v úseku, kde není možné odbočit, a tak si můžete pouze potvrdit, že jedete dobře nebo blbě, ale nemůžete s tím nic dělat. Je to stejné jako v metru, kde hlásí příští stanici až když se zavřou dveře.
Naprostá hrůza je značení objížděk. Už v první vesnici zpravidla nevím kam pokračovat. Obvykle to řeším různými pomocnými metodami a volím silnice, které jsou širší, mají zachovalejší povrch nebo na nich leží míň hnoje. Někdy to ale nepomůže. Jednou jsem zajel k jakýmsi domorodcům před chalupu. Poněvadž měli v ruce sekyru a koukali jako kdybych právě přinášel poselství z třetí galaxie, rychle jsem zařadil zpátečku a pod ochranou prachové clony zmizel. Jindy jsem se zase potřeboval otočit na takovém zanedbaném plácku a ono to bylo bramborové pole.
Zajímavý zmatek vytváří značky vodorovné. Přesvědčil jsem se, že řídit auto v nejhustším provozu po Praze není obtížné, pokud víte, do kterého pruhu se před křižovatkou zařadit. Pokud danou křižovatku neznáte, nikdy nevíte, jestli rovně bude pokračovat levý nebo pravý pruh. Když spojenci vybombardovali všechna větší německá města, netušili, že tím udělají dobrou službu motoristům. Vznikl totiž dostatek místa pro široké bulváry, takže dva pruhy tam vedou vždy rovně a odbočovací pruhy se připojují před křižovatkou. Když už tedy máme narozdíl od Němců města zachovalá, mohli tady zůstat déle, aby nám to trošku porichtovali. Takhle stihli zavést akorát jízdu vpravo.
Ostatně v Německu či Rakousku jsem se nikdy neztratil, protože ukazatele jsou s germánskou důkladností instalovány nad každým jízdním pruhem a pro jistotu ještě nakresleny na silnici. V Reichu samotném mě dojaly cedulky na konci vesnice, které ukazují vzdálenost do další obce. Je to krásný pocit, když víte, že do další vesnice zbývají dva kiláky, takže by měla být za kopcem a ona tam opravdu je.
Já celkem chápu, že naše vláda prošustrovala a rozdala už dost peněz, takže na údržbu silnic jich moc nezbylo. Proto se nehádám s policisty, kteří za pomoci současného značení pokutami finance do státní kasičky opět získávají. Vím totiž, že z vybraných peněz budeme mít značky novější, krásnější a smysluplnější.
(Zatím nikdo nehlasoval)