Dohnali jsme Německo!

Featured Image

Tento článek věnuji speciálně zmr. Kalouskovi, zmr. Babišovi a pak taky všem, kterým to ještě nedošlo. Včera jsem to zase uskutečnil a je toho plnej kufr.

Co jsem dělal? Zastavil jsem u Kauflandu. Našel jsem si prázdnou krabici a celou jsem ji  obchodě naplnil různými věcmi. Musel jsem jí držet jako zespoda, protože byla těžká. Stálo to asi 2/3 toho, co bych za stejný nákup zaplatil v Kocourkově, a to proto, že ten Kaufland byl v Německu.

Původně jsem se chtěl pustit do úvahy, co je tady výhodnější kupovat a co ne, ale pak jsem přišel na to, že je to ztráta času. I když v Německu stojí nějaká položka nominálně více, ukáže se při bližším zkoumání, že buď je toho v obalu více, nebo to lepší chutná. Skutečně výrazně dražších položek není mnoho.

Žádnou novinkou není, že potraviny od stejného výrobce a dokonce stejné značky, jaké si můžeme koupit v Kocourkově, chutnají jinak, jsou-li dovezeny přes kopec. Zástupci koncernů jako Unilever vám s radostí vysvětlí, že se snaží přizpůsobit se chuti lokálního spotřebitele. Podle této logiky zřejmě jako lokální spotřebitelé milujeme sušenky páchnoucí močí (močovina zvyšuje křehkost pečiva) a také milujeme menší porce ve stejně velkých obalech. Milujeme slizkou šunku, která chutná jako nastříhané linoleum a salámy, které vypadají jako nějaký šílený průmyslový kompozit ze sádla a něčeho jako maso. Halt nám to šmakuje.

Kromě potravin se tu dá taky výhodně nakupovat oblečení. Je sice třeba dávat trochu pozor, protože levný hadry z Číny dorazily pochopitelně i sem. Lze také vypozorovat praxi, kdy řetězce jako Takko fashion prodávají odlišnou kvalitu  v Kocourkově a mimo něj, přičemž ceny lze srovnat. Hadry nakoupené zde, až na nějaké výjimky, přežijí celkem dlouho a příčinou jejich vyřazení je opotřebení nebo zničení, zatímco hadry zakoupené v Kocourkově většinou dojedou na uvolněné stehy nebo ztrátu barev.

Také ty obchody vypadají jinak. V Lidlu se dá normálně nakupovat a není třeba hledat salámy mezi šroubováky a pracím práškem. Kaufland je tady úplně normální obchod, ne to nákupní skladiště z Kocourkova. Většinu nákupů lze vyřídit rychleji, protože nemusíte s vozíčkem najezdit čtyři kilometry, abyste si koupili rohlíky, mlíko a sušenky umístěné každé v jiném rohu marketu.

Je také možné nakupovat položky, které podléhají zkáze. Pečivo nebývá gumové a po celodenní cestě v autě je ve stavu lepším, než kdybych ho koupil po cestě v Globusu.  Celý problém se v těchto případech redukuje na to, jak dovézt matroš domů, a i v tomto ohledu se nám situace pomalu zlepšuje s příchodem zimy. Protože se globálně otepluje, celodenní mráz není vůbec výjimka, jako to bylo před lety, kdy se ještě globálně neoteplovalo. Nákupy je tedy možné provádět flexibilně a krabici naplnit ještě před ochodem do práce.

Zatím se ještě se nevyplácí v Německu tankovat, ale předpokládám, že další vláda udělá v tomto ohledu jasno. Na tankování je výhodnější Rakousko. Majitelé dieselových aut tvrdí, že na naftu koupenou za hranicemi dojedou dále, protože mají menší spotřebu. Nemohu to nijak okomentovat, protože na naftu nejezdím, ale málokdy vynechám příležitost, abych před rakouskými hranicemi nenabral plnou, a to i za okolnosti, že to cenově vychází stejně nebo podobně.

Kromě pro mě prioritního nakupování při návratu ze služebních cest se také lze za nákupy vypravit. Záleží na vzdálenosti, ale těžko si dovedu představit, že by nákup potravin nad 300 EUR mohl skončit ekonomicky negativně. Vypadá to také, že se z toho stává celonárodní sport. Když nestihnu nakoupit ve vnitrozemí, poslední volbou je samoška se Waidhausu, sjezd na Flossenbürg těsně před hranicemi. Polovina aut na parkovišti je zpravidla z Čech a prodavačky hovoří česky.

Když pominu ekonomický a kvalitativní aspekt celé záležitosti, zejména mě těší, že z těchto nákupů nedostane český stát ani korunu. Sice na tom zbohatne německý stát, ale ten mi nijak neškodí a navíc dostane poměrně méně, protože jsou tu nižší daně. Ať to Němci klidně rozdají na sociálních dávkách Turkům a Arabům, mně to je buřt. To je jejich rozhodnutí a český stát ať si dávkuje, cyklostezkuje a spřádá záchranné sociální sítě za peníze těch, kterým to ještě nedošlo.

Pamatuji na ty doby, kdy jsem na začátku devadesátých let jezdil s rodiči do Německa favoritem a vždy to skončilo u konstatování, že nabídka zboží je sice zajímavá, ale je tam draho. Od té doby jsme stačili našeho západního souseda nejen dohnat, ale dokonce i předehnat, bohužel, pouze pokud jde o ceny, nikoli o platy. Úřednické a policejní sbory, cyklostezky, sociální sítě (a tím nemyslím Facebook), vzdělávání nevzdělatelných a pomoc těm, kteří pomoci nechtějí halt něco stojí a odněkud se to musí financovat. Pokud tedy někdo nabyl dojmu, že se ho lobbování, sociální korupce a „silný stát“ netýkají, musím ho zklamat. Kácí se v lese každého z nás, ale není to vidět, protože nepřímé daně a odvody nejsou tolik vidět a schovávají se do ceny zboží. Takže můžeme žít v představě, že mýtné zaplatí „kamiony“ a DPH zaplatí „obchodníci“, dokonce to může některé z nás uspokojovat, protože obchodníci a kamiony jsou ošklivé symboly nenažraného kapitalismu, ale ve finále tyto platby dopadnou na koncového zákazníka.

Povážlivé rozdíly lze najít i ve sféře služeb, kde by se to s ohledem na výši platů asi dalo nejméně čekat. Oprava auta (nezáruční výměna zapalovacího kabelu) ve značkové dílně vyšla na 26 EUR, za kteroužto částku vám v Porschi neřeknou ani „dobrý den“. Když nestihnu vyjet ze Stuttgartu domů včas, sjedu z dálnice do města Neuendettelsau, kde přespím v hotelu za celých 59 EUR i se snídaní. Za kolik se spí v Kocourkově? Nemám představu, ale myslím, že to bude podobně. Je to moderní a téměř nový hotel, nevím, zda má tři nebo čtyři hvězdičky, ale nic mi tam nechybí a navíc je tam velmi slušný a ochotný personál. Až asi při třetím pobytu jsem se dozvěděl, že hotel patří církvi, tedy místní Diakonii, podobně jako cokoli v místě, například škola nebo nemocnice. Dovedu si představit, jaké emoce by v Kocourkově vyvolalo, kdyby se církev rozhodla provozovat hotel. Kdyby se mi nechtělo nacpat se v hotelové restauraci (více než 15 EUR za večeři jsem tam zatím nikdy nenechal), mohu si na náměstí dát pizzu, za kterou si řeknou klidně i 8 EUR můj ty smutku. Nejlepší příhoda v tomto směru je ovšem spojena s pizzerií ve Feuerbachu, kde Turek po chvíli donesl pizzu velkou jako volant od Tatry za celých kapitalisticky vydridušských 5 EUR, respektive za 4,50, protože odmítl spropitné a tvářil se u toho, jako bych tím urazil nejen jeho, ale celou jeho rodinu, komunitu, zemi a Alláha, co je je akhbar. I zde už je doháníme, bohužel jen co se ceny týče.

Nejezděte do Chorvatska, jeďte k sousedům, až tady vám dojde, o kolik je český sociální stát dražší než německý sociální stát.

Zatímco se tedy lid český vyžívá v tom, jak jsou polské potraviny ošklivé a naše kočka si nepochutnává na kuřecích řízkách s logem Vodňská drůbež, které během dvou dnů změnily barvu z růžovoučkých na šedožluté, vzniká už zase vrstva občanů, kteří „se zařídili jinak“ jako za totáče.
 


10.10.2013 D-FENS

12345 (2x hodnoceno, průměr: 3,00 z 5)
557x přečteno
Updatováno: 27.11.2015 — 23:53
D-FENS © 2017
Do NOT follow this link or you will be banned from the site!