Aneb vysoce intelektuální téma pojaté selským rozumem.
Možná znáte režiséra Larse von Triera. Já jsem až do včerejška pouze mlhavě tušil, že člověk tohoto jména existuje. Nevěděl jsem, že se svými názory poněkud vymyká zavedeným standardům. Proto jsem si v DVD půjčovně s lehkým srdcem vypůjčil jeho film Dogville a přistupoval k němu bez jakýchkoliv předsudků. Neznámý intelektuál s přezdívkou „Vláďa“ na www.cinepur.cz o Larsi von Trierovi napsal (cituji):
„Von Trier je v kontextu presentní kinemtografie jeden z těch nejlepších, jací se dnes snaží tvořit nonkonformní filmy bez atributace jakékoli masové mainstreamové modifikace. Tvůrce, pro něž patří proces subjektivní postulace nejrůznějšího strukturování závažných idejí skrz primárně nečitelnou filmovou stylizaci, parabolizování prezentivních i paralelně pasivních kontextů jakožto iluminování globálu lidské existence.
Von Trier splňuje kritéria onoho bazinovského psaní kamerou do naprosto taktilizovaných artefaktů filmové řeči. Jeho cílem je vykládat aluze narativních stereotypů a klišé, a jejich pomocí tak stimulovat vyšší archetyp filmového řemesla, tj. jak tvrdíval Cando, film má vypostulizovanou vektorizaci filmového aparátu nad konsensní specifičnost, do až skoro mystických transfinicí. Von Trier konjuguje postupy klasické narace a narace tzv. antropologicko diskurzivně intuitivní. Nihilizaci kompenzuje stylovou i tenzní aferencí.
Signifikantní trajektorie jeho díla se snaží vždy ensně nezůstat indiferentní, od jeho ranných juvinialit přes strukturní období „Evropy“, aplikaci postulace hnutí Dogma až k její radikální transgresi se objektivizuje ilustrativní aparát permannetní inovace, ultraadfinice, individualizace, jak přesně vyznačuje ve svých idejích Herakleitos jako permanentní plynutí, pantharei. Von Trier pokaždé modifikuje impuls tvorby do stability ontologického progresu.
Na závěr by se mělo lecos spekulovat o celkově rozpačitě přijatém von Trierově posledním díle Dogville. Je zde především onen nekategorizovatelný problém recepce von Trierova díla. On totiž prakticky v žádném případě nemá jakýkoli triviální stimul na divákovo subjektivní libido v rámoné recepce. Jeho permanentí pnutí vpřed, nestabilní dialektizování formy a obsahu a nečitelná destrukce emocionálního koeficientu nemá jakékoli předsudky vyhovět minoritnímu počtu diváků. Jeho filmy nikdy nemůžou být v rámci ohlasů konsensní a legitimně utililární v substanci recepce. Obzvlášť v dnešní cinefilské zpohodlnitelnosti ne. Von Trier ve svém posledním filmu faktorizuje neonijaké theatrum mundi. Parabola pomsty a utrpení, jež tento film fundamentalizuje repetitivně nealuzuje do prostoru receptivní definovatelnosti. Pokud Deleuze vymezil filmu jistý substancionální prostor, von Trier transfinituje i tam, kde se jakékoli hranice nejdou předpokládat, fundamentálně to jest enormní impulsivní difundace, jak říká Kiekergard, od něčeho přes něco někam.“
S tímto názorem já ovšem zcela zásadně nesouhlasím a odpovídám „hchkrdtn, befelemepesseveze. Aby bylo jasno. Zpět k filmu.
Ten je poměrně těžko stravitelný. Odehrává se kompletně v interiéru na velké černé ploše. Postavy mají k dispozici několik kulis, jako třeba stůl, židli nebo postel. Domy jsou znázorněny pouze půdorysy na podlaze. To by až tak nevadilo, i když jsem čekal větší výpravu. Horší je, že film trpí značnou rozvláčností. Dialogy jsou zbytečně zdlouhavé a nanicovaté. Ale možná to je umělecký záměr, stejně jako to, že postavy nemluví, ale jen tak skuhrají, jako by měly nemocné hlasivky. V následujících odstavcích prozradím celý děj.
Představte si ten nejzapadlejší americký prdelákov v době světové hospodářské krize. Několik bídných baráků na konci cesty kdesi v horách a v nich nuzně živoří dohromady asi 20 lidí. Celé vesnici se pokouší šéfovat mladý pseudoučenec Tom, který žije z otcovy penze a hraje si na spisovatele. Jeho postava je pro mě ztělesněním levičáckého filosofa. Ruce mu jdou dozadu, do všeho se montuje, plká hovadiny a myslí si, jak je důležitej.
Jednoho dne se ozvou z údolí výstřely. Po několika hodinách přiběhne do buranova mladá dívka jménem Grace (Nicole Kidman) a chce se schovat před gangstery, kteří ji hledají. Ti po chvíli vjedou do vesnice a po Grace se ptají. Tom ji však zapře, i přesto, že zločinci nabízí značnou odměnu. Nechají Tomovi kontakt a odjedou.
Tomovi se návštěvnice hodí k jeho pochybným sociologickým experimentům. Snaží se totiž spoluobčanům dokázat, že jsou špatní. Grace se mu hodí do krámu jako příklad, na kterém vesničani mohou prokázat svoji dobrotu. Vesnice se opravdu usnese, že dívku mezi sebe nezištně přijmou.
Grace je ráda, že našla dobrý úkryt a z vděčnosti se nabízí, že pomůže ostatním v práci, ačkoliv nikdy v minulosti nepracovala. Vesničani se nejdříve zdráhají, ale pak si dají říci. Grace koná pro všechny nejrůznější činnosti, od učení dětí, přes vytírání podlahy a česání jablek až po vyměňování plen ochrnuté černošce. Tom a Grace se vzájemně zamilují. Všichni jsou šťastní a spokojení, prostě idylka.
Vtip je v tom, že Grace je taková dobrá duše a nejraději by se pro dobro všech rozdala. Vyznává filosofii stoicismu a když ji někdo uhodí, nastaví druhou tvář. Lidi jsou ovšem svině. Naši vesničané nejsou výjimkou a tak postupně začnou Grace zneužívat. Začne to tím, že po ní požadují více práce. Pod hrozbami udání ji šikanují stále drsněji, až ji nakonec připoutají řetězem a tu a tam ji někdo znásilní. Grace přijímá všechnu buzeraci a ponížení s odevzdaností.
Tom je sice tvrdí, že je do Grace blázen, ale před ostatními to tutlá, aby zachoval pospolitost. obce. A tak, místo aby sousedy rázně vykázal do patřičných mezí, pouze planě žvaní a je naprosto neschopný jakéhokoliv činu. Posléze sice pracně vymyslí plán útěku pro Grace, ale ten se nezdaří. Tom dokazuje, že je naprostý sráč, který by sice rád všechny řídil, ale nechce se do ničeho namočit, a tak předstírá, že o útěku nevěděl.
Vesničany začíná tížit svědomí. Grace je nepohodlným svědkem jejich hříchů a žádají její likvidaci. Tom též usoudí, že dívka mu za případné problémy nestojí, navíc je frustrován její neochotou mu dobrovolně dát. Proto spoluobčanům navrhne zavolat gangstery. Ti zavítají na návštěvu a Tom jim chce naservírovat Grace v železech na stříbrném podnosu.
Jenže Grace je dcerou mafiánského bosse. Trochu se s fotříkem pohádala a utekla z domova. Zde je jediné výrazně slabší místo příběhu, protože ani gangster by po svojí dceři nestřílel. Fotr se s Grace usmíří, ale je pochopitelně nasraný, co si to drbani dovolili a apeluje na dcerku, aby se s městečkem vypořádala.
Nastává zásadní obrat v uvažování hlavní hrdinky. Ta nejdříve přikládá všechnu vinu za zvěrstva vesničanů sobě, protože jim k tomu svojí pasivitou poskytla prostor. Nakonec však usoudí, že náprava vesničanů je nepravděpodobná a že si odpuštění nezaslouží. Proto poručí celé město kompletně vypálit a vystřílet, a to včetně žen a dětí. Osobně pak odpráskne přizdisráče Toma. Z celé vesnice zbývá naživu jen pes.
Musím přiznat, že závěr filmu mě naladil jednoznačně pozitivně. Celou dobu mi lezlo na nervy, že Grace se chová jako tupá ovce, která sebou nechá vláčet a neumí se ozvat, když se jí něco nelíbí. Jsem proto rád, že nakonec dokázala překročit svůj stín a vydobyla si prostor na slunci. Vesničanů mi líto není, protože je nikdo nenutil, aby jednali jako mrchy. Pokud v sobě nechali zvítězit svoji zpupnost, lenost a vychcanost, museli přijmout následky. Se zadostučiněním jsem přijal popravu Toma. Byl to pouhý žvanil, který se vyhýbal přijetí jakékoliv odpovědnosti. Ani v okamžiku své smrti si neuvědomil, že v životě občas přijde situace, kdy se musí konat a žádné kecy nepomůžou.
Konec dobrý, všechno dobré :-)
(2x známkováno, průměr: 3,50 z 5)