Dodatek k shutdownu

Featured Image

V článku System shutdown jsem zmínil, že jsem si požádal o občanku a řidičák. Musel tedy přijít den, kdy si tyto doklady na magistrátu vyzvednu a pln štěstí si je ponesu domů. Ten den nadešel.

Na úřad jsem dorazil v půl šesté. Ještě fungoval, což mě zásadně překvapilo. Na dveřích, kde se vydávají řidičáky, něco přibylo. Byla tam informace, že formulář vám vydají za dveřmi bez čekání ve frontě a kopie článku z novin, že vydávání jednoho formuláře na osobu nařídilo ministerstvo dopravy v rámci úspory nákladů. Je to jistojistě efektivní opatření, když se ušetří nějaké dva tři milióny formulářů, může si pak bigotní ichtyl Šimonovský koupit nové služební Audi, což je z hlediska návratnosti o hodně užitečnější investice, než vyhodit prachy z okna, spláchnout je do hajzlu nebo zadotovat České dráhy.

Udělalo mi to ovšem radost. Pojal jsem smělou představu, že článek Systém shutdown dorazil na magoostrát města České Budějovice a příslušné vedoucí se chytily za rypáky. Že bychom přece jen dokázali slovem měnit svět? Ale spíš ne. Spíš tam někdo vrazil a pořádně je seřval. Z hlediska systém shutdownu je to stejně jedno a rudý pes se do boudy rovněž nevrátil, jen poodešel jinam. Řidičák jsem dostal během pěti minut.

Pak jsem se vydal pro občanku. Vstoupil jsem mezi futra a pronesl přání dobrého dne. Ticho mi bylo odpovědí, ale nebral jsem to osobně. Taky někdy zapomenu…

Na lavici seděla Cuchtička. Mohlo ji být tak osmnáct. Na sobě měla zelené tričko s nápisem Psycho girl, žluté kalhoty a byla nechutně zmalovaná. Z obličeje trčela pusa natřená ohavnou výraznou lesklou červenou, kterou asi vzala z opravné tužky na Ferrari, a nepřirozeně dlouhé a nepřirozeně slepené řasy připomínající malé hrábě. Kolem ní se šířil jakýsi nedefinovaný smrad nějakého pseudoparfému. Nejvíce mě zaujal její výraz. Určitě jste si povšimli, že se charakter člověka promítá do vzezření jeho postavy a obličeje. Když je někdo smutný, tak vypadá smutně, jakoby mu tíha toho jeho smutku stlačí ramena dolů. Vnímáte možná výraz obličeje missek, kombinaci prázdného pohledu a vynuceného úsměvu, a napadnou vás slova hloupost a neupřímnost. Obličej této dívenky křičel do světa slovo ignorance.

Vedle Cuchtičky jsem registroval její matku. Bylo mi jí líto. Tělnatá paní s mírným výrazem tuleně určitě nebyla s to nasměrovat Cuchtičky osud nějakým přijatelným směrem. Tuleňova autorita devalvovala na hodnotu BravoGirl z předminulého týdne a jediná role, která ji zbyla, byla úloha sponzora a nákupčího značkových cetek.

Po nějakých dvou minutách dorazil Drsoň. Drsoň měl na sobě značkové tílko bez rukávů, které bylo ušmudlané nějakým sajrajtem, aby vypadal ještě drsnějc, zřejmě speciální enviromentálně příznivou ušmudlávací pastou Grunge Style Ooze (Accessorize, 299,- Kč). Měl nokyji na machršůrce (zdravím Tě, Krtku!) a na nohou červené hustoboty, co vypadají jako tretry. Na ruce měl hustotetování, jehož poselství mi unikalo – byl to nějaký hustoklikyhák. Může jen doufat, že v tom nějaký uvědomělý bojovník proti rasismu neidentifikuje starogermánskou runu, protože jinak by mu museli useknout levou ruku z důvodu propagace fašismu a pravou, aby nemoh hajlovat. Byl namakanej z posilovny, ale asi mu tam neřekli nic o tom, že když vejde do dveří, že má votevřít hubu. Zřítil se co nejhustějc na další lavičku a dělal, že mu je všechno hustě salám banán.

Cuchtička ožila. Do jejího vyblitého bezvýrazného zmalovaného ksichtu se vkradlo cosi jako stín zájmu. Mřenka z učiliště se najednou proměnila ve vampa. Bylo vidět, že právě povzbudila svých 75 IQ bodů k horečné činnosti. Asi za minutu měla řešení. Z oranžové kabelčičky s růžovým srdíčkem, kterou snad musela koupit v nějakém obskurním obchodě pro barvoslepé kurvy, vytáhla plechovku s píčifukem. Musel to být bonus pack +30% navíc, připomínalo to hasičák nebo megapixly, ve kterých se prodávají spreje na dutiny Motip. Začala se tím oblažovat. Lakování karosérie zahájila poněkud netadičně na hlavě, přičemž si překlopila vlasy ze zátylku dopředu a začala aplikovat píčifuk někam do prostoru šíje. Poté nastříkala do každého podpaží dávku, která by stačila na usmrcení vetřelce ze stejnojmenného filmu. Její trhavé pohyby s plechovkou byly všechno možné, jen ne sexy. Při pohledu na toto představení by neztvrdnul ani dva dny starý rohlík a všichni jsme to věděli.

Její matka zřejmě v tomto okamžiku vyhodnotila její počínání jako neřestné a něco jí řekla. Už nevím co, slova zanikla v sykotu píčifuku zuřivě expandujícího do prostoru, aby potěšil moje čichové buňky. Následně Cuchtička odtáhla tričko a nasměrovala chemický útok do míst, kde ženy obvykle mívají prsa, ukázala nám přitom, že dopředu jí toho pámbu nadělil přibližně stejnou porci jako do hlavy. To už matka nevydržela a okřikla jí nahlas, aby toho nechala, že „tu nejsme samy“, což byla pro Cuchtičku v tu chvíli redundantní informace. Vůbec na ni nereagovala a napadlo ji udělat mamince radost a vyhrnout dolní část trička s úmyslem postříkat si píčifukem pupík. Už to vypadalo, že dojde i nástřik dutin, když se z reproduktoru ozvalo „další!“.

Myslel jsem, že je nyní na řadě Cuchtička případně její šťastná mother, takže jsem měl zato, že pokyn není určen pro mne. Drsoň si s nějakým pořadím hlavu nelámal a jeho hustoboty mu dodaly nečekanou akceleraci. Vrhnul se do dveří a zmizel za nimi k mému velkému zkoprnění. Je přece jasné, že nýmand v džínách z obchoďáku a černé out košili nejasné provenience musí počkat, uklidňoval jsem se.

Celou scénku bych nyní shrnul pod pojem „mentalita kravína“ a nebudu k ní podávat žádný další komentář. Podotknu pouze, že při svém odchodu jsem pronesl „nashledanou“ (Cuchtička a spol. tam ještě byla, asi na někoho čekali) a rovněž se mi nedostalo žádného feedbacku, a to ani feedbacku zpětného.

Mám dojem, že si s tím system shutdownem zbytečně lámeme hlavu. Budeme asi všichni paranoidní, těm lidem přece nic nechybělo. A i kdyby chybělo, dělali by pro to něco? Měli svoje píčifuky, kabelčičky a hustoboty, tohle barevné hardware s certifikáty na originál čínskou kvalitu v podobě exoticky znějících názvů značek jim přece poskytne jakýkoli systém. Není to vůbec amorální, usilovat proti vůli většiny o nějakou změnu?

Byli by moji dočasní přátelé Tuleň, Cuchtička a Drsoň ochotní udělat něco nesobeckého pro jiné a neznámé lidi, třeba jim pouze a toliko odpovědět na pozdrav? Nebo jim nestříkat pod nos nějaký ohavný píčifuk? Nepředbíhat je v pořadí? V místech, kde selhává základní slušnost, nemá cenu prudit s nějakým „shozením systému“, každý další systém, který by po něm vznikl, by byl odsouzen k tomu být stejnou slátaninou, jako ten předchozí.

Pak jsem vyšel ven a viděl sluníčko svítit. Přitom mi došla další revoluční myšlenka. Jsou lidé, kteří pravidla stanovují, a pak další, ti se jim podřizují. Třeba pravidlu mít na telefonu ta správná loga a na sobě ty správné hustohadry. Dnešní doba to všechno nějak obrátila naruby: Správné cetky jsou vnímány jako poukázka na společenskou prestiž, přitom ve skutečnosti jsou ale než identifikačním znakem submisivního chudáka, který svá pravidla nevytvořil.

Když máte dostatek pozorovacího talentu, stane se život pestřejším. Byl jsem rád za ten zážitek a tak Tetterovu crew děkuji, že mi kromě dokladů poskytl pár zajímavých poznatků, o které bych se mohl podělit.


08.05.2005 D-FENS

12345 (1x hodnoceno, průměr: 1,00 z 5)
252x přečteno
Updatováno: 28.11.2015 — 0:08
D-FENS © 2017