Leta, nebo spíše desetiletí zpátky, coby malej aplégr jsem si kladl otázku, proč si ausgerechnet na mne každej vyskakuje. Matka, otec, cikáni z libeňského ghetta (Romové se tehdy ještě nevyskytovali), učitelky, ba i babička s dědou si na mne občas dovolili a to, jak jistě uznáte, už hraničí s bezohledností k harmonickému vývoji dítěte. I umiňoval jsem si, že povyrostu a všem jim to zatrhnu. No… tak úplně to neklaplo, i když jen u pokusu nezůstalo, zato jsem se toho spoustu naučil, k mému údivu na rozdíl od spousty spoluobčanů. Ovšem na jednu množinu pojmů jsem narážel pořád. Na ideály.
Když jsem počal brát rozum, prominete-li mi to přehánění, zjistil jsem, že kupodivu v řadě případů nestačí být jen na své vlastní straně. Idea politického přesvědčení mi byla cizí, vyrůstal jsem za totáče a tam stačilo být pro nebo proti, a že by se tomu mělo říkat politika, to mi jasné nebylo, nebo alespoň ne hned, ale i tak bylo nutno se družit, když pro nic jiného, alespoň bylo od koho si půjčit nějakou tu škváru. Nižádné ideály v tom nebyly, ale kolem jich poletovalo plno. A čím jsem byl starší, tím víc jich bylo. A ty neodolatelné nabídky. Například na vstup do SSM (to bylo něco jako dnes mladí komunisté), nebo rovnou do KSČ. Že prej když už teda ujec chyboval, podepsav závadné lejstro, tak jako že bych mohl svým úsilím o lepší zítřky napravit ty bla bla bla bla. Co si pamatuji, tak zřejmě tehdy jsem byl nucen se zamyslet nad pojmy dobro a zlo ve větší šíři, než je ta pohádková. Už tenkrát jsem ale měl takový pocit, že něco nehraje. Nuže, ten pocit mne dodnes neopustil, ba naopak zesílil.
Koncept dobra a zla je snad tak starý jako lidstvo samo, jen jej nikdo neuctíval sám o sobě. Asi by to nebyla taková sranda. Vždycky nějaká ta personifikace, většinou za tím účelem, aby se někdo napakoval na účet výčitek svědomí majitele toho nejtěžšího klacku. Takže tu máme Jehovu a Satana (například). Zajímavé na tom je to, že, podlivá těch černoprdelníků, Bůh svádí se Satanem boj. Furt. A furt žádnej vejsledek. Skoro to vypadá, jako by nebylo Boha kromě Satana. Ale to jsme odbočili. Takže tu vždy máme dvě a více skupin, které si lezou na nervy ve jménu Boha všemohoucího, Pravdy, Dobra, případně Univerzálního Dobra. Jak je to možné? Není přece nekonečný počet Dobrotivých Bohů, kteří štvou své ovečky proti sobě, případně několik Univerzálních pravd (zhusta limitovaných velikostí aktuálně užívaného území). Zvláštní je to uvedení univerzální pravdy na jedné straně, versus potírané zlo na straně druhé. Na té potírané straně je tomu logicky naopak. Slunko svítí a zuří Dobro a Pravda a v jejich jménu je nutno nenechat se potřít a nacpat vlastní provedení (výklad) Pánaboha té první straně do chřtánu. Nejřvavějším příkladem je však ztotožnění politického směru s Dobrem či Zlem, což si nejlépe ukážeme na extrémech.
Nyní je pro úplnost nutno říci něco o politických směrech zvaných pravice a levice. Toto rozdělení, které vyplynulo ze zasedacího pořádku v anglickém parlamentu, v době, kdy tam ještě nebyl fašismus, dnes už jen mate. K nové levici, tedy k socialistům se dnes dají počítat i velcí hráči na trhu, jejichž přáním není mít na trhu volné ruce, ale mít vliv na chod státu a využívat regulační mechanismy ke svým účelům. Skutečnými zastánci volného trhu, tedy pravice, jsou vlastně pouze živnostníci, tedy střední třída, ždímaná socialistickými vládami po celém světě. Na konce spektra to ovšem vliv nemá. A tak máme na jedné straně komunismus (maoismus, trockismus) a napravo anarchii. Komu to ještě nedošlo, nebo má vypláchnutej mozek z médií, nacionální socialismus NENÍ pravicový extrém, alébrž levicový. Vysvětlovat blíž to nebudu, přečtěte si Mein Kampf. Dozvíte se, s kým vlastně NSDAP hlavně bojovala o voliče (s komunisty, resp. dělnickým hnutím). Nebo si můžete přečíst program rozpuštěné Dělnické strany (dnes DSSS). Až na tu národnostní složku je to jako kdyby Ransdofovi z tý křivý držky vypad.
My dnes ovšem vpravo nemáme jen ten obyčejný anarchismus, ten má díky squatterům špatný jméno. Jeho zastánci tomu říkají anarchokapitalismus, zkráceně ANCAP. Ve zkratce jde o to, že všechno v takové společnosti je soukromé, včetně policie a armády. A tento ANCAP by měl být to absolutní dobro, zatímco komunismus by měl být to absolutní zlo. Socialismus jen prosté zlo a demokracie asi někde uprostřed. Musíme zřejmě počkat až se autority ANCAPu dohodnou a vydají definici.
Není Vám nápadné, s přihlédnutím k výše psanému, že vždy, když je něco dobré, je to dobré jen pro někoho? Nebo zlé jen pro někoho? Nenajdete v dějinách takový čin, takovou genocidu, takový režim, který by byl zlem pro všechny. Vždy je zde vrstva, skupina, jedinec, stát, národ, který má prospěch a je to tedy pro něj dobré. Není možné definovat dobro a zlo, aniž byste specifikovali skupinu, pro kterou definici vytváříte a přesto každou chvíli slyšíte/čtete výroky jako je „Osa zla“, „Ultimátní zlo“… Tohle je zlo, tamto taky, ááá, tohle je dobro… Ne, jsou to jen abstraktní ideály. Pokud půjdete po kořenech, dospějete vždy jen k tomu starému, dobrému MY a ONI. Rozpoznáte JE lehce, podle toho, že ty kvéry jsou namířené NAŠÍM směrem. No, a my máme kromě dobra i zla i komunismus a ANCAP. Čím se vlastně liší? Tím, že jedno je dobré a druhé zlé? Opravdu?
Obé jsou ideál uspořádání společnosti. Obojí vyžaduje specificky přemýšlející jedince jako základ společnosti. V komunismu poslušné, v ANCAPu silné. Neposlušní jedinci v komunismu dostanou přes kule a není jak utéct. Slabí jedinci v ANCAPu dostanou přes kule a odejít není kam. V komunismu nesmíte vlastnit výrobní prostředky. V ANCAPu je vlastníte jen do té doby, než je bude chtít někdo s větším klackem. Komunismus přežije jen při aplikaci naprosté izolace od okolí. ANCAP přežije je do té doby, než si slabí zřídí svůj vlastní stát (okrsek, oblast) a zabezpečí jí centralizací proti silným. Komunismus netoleruje jiný způsob přemýšlení než státem povolený, ANCAP nedopustí jeho aplikaci. Komunismus potlačuje individualitu, ANCAP počítá s kooperací silných individualit (!). Komunismus si Vás koupí, anarchokapitalismus Vás prodá. Oba jsou založeny na nějakém idealizovaném jedinci a neberou v úvahu tržní uvažování a morálku. Ne nadarmo se za komunismu říkalo, že lid neochvějně buduje komunismus a nebojácně překonává překážky a kráčí k lepším zítřkům, zatímco lidi na to serou. Jednoduše lze říci, že jak komunismus tak anarchokapitalismus jsou zrcadlové obrazy jedné a té samé utopie. Chtělo by se říci zlo, jenže vždy bude existovat někdo, komu to bude konvenovat. Ostatně, zkuste si číst články kovaných liberálů. Samá svoboda, ale jeden by zakázal nedělní prodej, druhý by uzákonil náboženství, třetí by nepovolil soukromou dopravu ve městech, čtvrtý má starost o menšiny… Dejte dohromady 10 liberálů, aby Vám vymysleli stát a takovou tyranii snad naposled popsal Platón.
Bohužel jsme se nedostali o nic blíž tomu, co je to dobro a co zlo. A nejsme v tom sami. Ať kolem toho budeme kroužit jak chceme, dobro je vždy to, co mi při minimální námaze zajistí maximální benefit. Na čí to bude úkor – bude-li to tak vůbec (nevěřím na existenci win-win metod), o to se musí postarat morálka a ta, zdá se, se stará spíše o to, jak nevidět, než jak brát ohledy. Nezbývá tedy, než si s Mary Wollstonecraft Shelleyovou říci, že jediné skutečné zlo je protivení se zákonům přírody. Možná. Ona si pod tím představovala oživení mrtvé tkáně, my bychom si mohli představit například nějakou drobnou chybičku v uvažování nebo mezeru ve vědomostech při použití urychlovače částic. Ignoramus et ignorabimus. Doufejme.
(1x známkováno, průměr: 4,00 z 5)