sofisma – úmyslně klamný důkaz, zdánlivá správnost
Jak říká děda Potůček v seriálu Tři chlapi v chalupě, úspěšný politik musí být bodrý na přitroublé, ukřivděné a neschopné. Dodávám, že proto je úkolem politika, pokud chce být úspěšný, dávat bodré sociální dávky a výhody neschopným, projevovat morální podporu závistivcům a zjednodušovat problémy do jednoduchých hesel, nebo je dezinterpretovat. Předkládám na ukázku šest sofismat, které se často používají v rozhovorech nejen politiků…
1) Jedním z nejpoužívanějších sofismat je tvrzení, že na volném trhu mohou vzniknout přirozené monopoly. Těmi mají být energetické rozvody, kanalizace, vodárny, silnice, soudnictví, policie a dokonce se často mluví také o zdravotnictví a školství. Proto je tedy nutné, aby existovala autorita, která je bude kontrolovat aniž by zneužívala svého postavení. Samozřejmě, že se myslí vždy stát. Přirozený monopol nevzniká však na volném trhu, neboť vždy existuje možnost, že někdo přijde s lepší nabídkou. Jakmile totiž na trhu někdo neuspokojí zákazníka, nebo nabízí své služby za příliš vysokou cenu, je jen otázkou času, kdy jej vytlačí konkurence, nebo jej donutí se vrátit „na zem“. V potaz se také musí brát tzv. potencionální konkurence, kdy je každý podnikatel držen „při zemi“ ve svém úsilí zneužívat svého dočasného monopolu díky obavě, že např. přemrštěním cen se vynoří konkurence, která mu přebere zákazníky. Pokud tedy vznikne na volném trhu někdy monopol, jeho trvání je jen velmi krátké. To, proč se dnes vůbec mluví o monopolech je výsledek intervencionalismu, který politikové praktikují v čím dál vyšší míře. Monopoly totiž vznikají díky existencí překážek vstupu do odvětví. Potřebujete povolení na to a na tamto, musíte složit tolik a tolik peněz, registrovat se tam a tam, splnit takové a takové zkoušky, mít takové a takové peněžní rezervy, mít takové a takové zkušenosti či vzdělání apod. A kdo tyto překážky vytváří? Zákazník asi těžko, ten chce co nejkvalitnější služby za co nejlepší cenu a vědomí, že smlouva, kterou nákupem uzavře, bude dodržena. To, zda má někdo deset razítek jej nezajímá. Ten, kdo tyto překážky vytváří je stát. Logicky pak budou firmy, které všechny tato kritéria splnily, požadovat po státu, aby ještě tato kritéria zpřísnil, aby znemožnily vznik konkurence a mohly tak žít z jejich neexistence. Jsou to právě tyto překážky do odvětví, které mnoha z nás znemožňují podnikat v čem bychom chtěli. Stát tedy zbrojí proti monopolům a paradoxně je to právě on, kdo je vytváří a poškozuje tak zákazníka. Na neregulovaném trhu tedy přirozené monopoly nevzniknou, ty vznikají jen díky intervencím státu.
2) Dalším z častých sofismat je tvrzení, že nadnárodní firmy poškozují zákazníka a společnost. Vůbec se zbrojí často proti globalizaci. Nechápu, jak mě může jako zákazníka poškodit firma, se kterou dobrovolně uzavřu smlouvu, pokud je tato smlouva dodržena. Buďto si její produkt nekoupím a obrátím se na konkurenci, nebo si danou službu nepořídím vůbec, mám-li pocit, že je pro mě nevýhodná. Velikost firmy je věcí dané firmy a pokud je pro vlastníky efektivnější taková velikost než maková, je to jeho jmění, které spravuje. Námitka, že daná firma je jediná, kdo danou službu nabízí a já bez dané služby nepřežiji je nesmyslná, neboť pokud by tato firma neexistovala, službu by nemohla ani nabízet. Argumentovat tím, že firma je monopol, nás opět směřuje na problém legislativy prorostlé intervencionalismem. S tím souvisí také častá kritika nadnárodních firem a jejich vlivu na politiky. Pokud se někdo bojí vlivu lobbyistů v parlamentu a u byrokratů a obává se, že si tyto firmy vytvoří pro sebe lepší podmínky, pak se musí sám sebe ptát, kdo že má právo zasahovat do volného trhu regulačními zákony a nařízeními. Zda firmy, nebo stát. Proto nejsou to tyto firmy, kdo primárně poškozuje zákazníka či společnost, ale stát, který vytváří možnost zneužití jejich postavení.
3) Jedno z nejstarších sofismat je tvrzení, které obhajuje cla. Cla ochraňují domácí producenty před zahraniční konkurenci. Clo je tedy prý dobrem, které je prospěšné celé společnosti, protože nás ochraňuje před „nekalou“ konkurencí z ciziny. Opravdu? A kdo zaplatí vyšší ceny za zboží chráněné clem? Zákazník. Pokud dokáže zemědělec v cizině vypěstovat a dodat na náš trh metrák pšenice za polovinu toho, co náš zemědělec, pak díky clu se zvedne tato cena a zákazník zaplatí rozdíl zbytečně. Cla nejsou ničím jiným, než další daní. A náš zemědělec? Neměl by, když nedokáže konkurovat bez cla, změnit svůj obor činnosti a najít si obor, ve kterém bude konkurence schopen? To by bylo přece moc tvrdé, raději, když jeho blahobyt a pohodlnost zaplatí celá společnost. Cla tedy, tvrdím, poškozují celou společnost vyjma ty, které ochraňují přímo.
4) Dále v politických diskuzích velmi často používané sofisma tvrdící, že se zdravím se nemá obchodovat a obhajující státní zdravotnictví. Zdraví je prý natolik důležité, že se s ním nedá obchodovat, měla by existovat autorita, která zaručí standard zdravotní péče všem ve stejném rozsahu a kvalitě. Proč se tedy nezestátní prodej potravin? Copak potraviny nejsou životně důležité? Často se tvrdí, že zdravověda je natolik odborná záležitost, že by se obyčejný člověk nedokázal na trhu zdravotních služeb orientovat a dobře rozhodovat. Dnes projdeme všechna doporučená vyšetření a nepochybujeme o autoritě lékařů, spoléháme se na to, že mají všechno minimálně nutné vzdělání a dohlíží nad nimi státní byrokrat. Kolik to stojí nás nezajímá, vše se platí ze společného koše zdravotního pojištění. Plýtvání je logickým důsledkem. V soukromém zdravotnictví budou však také existovat dozorčí orgány, neboť bude v samotném zájmu lékařů organizovat se a držet si úroveň, aby byli konkurenceschopní a vyhnuli se žalobám. Budou vznikat lékařské organizace zaručující profesionalitu svých členů. Rozdíl bude oproti dnešku však v tom, že ihned uvidíme, kolik nás co stojí, budeme mít možnost výběru a za své peníze budeme chtít co nejprofesionálnější přístup. Budeme motivování se svým zdravím hospodařit. Budeme například konečně moct požadovat po lékaři, aby nám vysvětlil, proč nám doporučil tento lék a budeme-li chtít, budeme moci jeho vysvětlení konzultovat u konkurence či nezávislých zdrojů, které budou vznikat jako reakce na poptávku po informacích. Plýtvání se tím výrazně omezí z čehož vyplývá, že za stejně peněz budeme mít více muziky. Vše samozřejmě počítá s předpokladem dodržování smluv. Tedy shrnu, ano, se zdravím se má „obchodovat“, stejně jako s jídlem či oblečením, jelikož volný trh předurčuje vyšší efektivnost a menší plýtvání. Předpokládá to jenom se začít o sebe starat.
5) Minimální mzda by měla zaručit, že každý zaměstnaný dostane minimálně X Kč. Efekt instituce minimální mzdy má být tedy kladný, neboť i za tu nejméně náročnou práci musí člověk dostat své jisté a co hlavně, zaměstnavatel takto nebude zneužívat vysoké nezaměstnanosti k tomu, aby šel se mzdou níže. Pro uchazeče v regionech s vysokou nezaměstnaností tedy hotová výhra? Co se ale stane, pokud si zaměstnavatel necení danou práci ani na minimální mzdu? Taková pozice logicky nevznikne, neboť žádný podnikatel nebude tvořit pozici, která jeho podnik poškozuje. Nebo vznikne místo dvou míst jenom jedno. Výsledkem tedy je, že lidé, kteří by byli ochotni pracovat za nižší než minimální mzdu zůstanou nezaměstnaní. Stát tedy svou politikou minimální mzdy s kombinací se sociálními dávkami vytváří nezaměstnanost a deformuje pracovní trh. Navíc pokud už někdo nabízí minimální mzdu jako nutné zlo, jelikož je nucen danou pozici vytvořit díky státním regulím, pak celá firma na takového zaměstnance doplácí. Spravedlnost? Minimální mzda tedy ve svém důsledku společnost poškozuje.
6) Zlatý střed je nejlepší volba! Od druhé světové války se začala prosazovat ve všech demokratických zemích politika tzv. „zlatého středu“. Kapitalismus byl politiky a voliči zavrhnut jako příliš asociální a tvrdý, socialismus znamenal zase příliš veliké omezení osobních svobod a někdo už i věděl, že je z ekonomického hlediska nemožný (viz. L.von Mises: Liberalismus , kde dokazuje, že socialismus díky své absenci cenového systému neumožňoval ekonomickou kalkulaci*). Kombinací volného trhu a státních intervencí se prý nejlépe dosáhne nejlepšího výsledku. Zaříkadlem posledních desetiletí se stalo slovo jistota, které nešlo dohromady s pravidly volného trhu, které upřednostňuje schopnější a „trestá“ ty méně schopné. Problém však nastává díky nemožnosti dlouhodobé koexistence principů laissez-faire** s intervencionalismem. Jejich principy jdou proti sobě a jelikož intervencionalismus má tendenci se rozšiřovat díky své politické atraktivnosti, společnost pomalu ale jistě směřuje k socialismu. Jedním z výsledků stoupajícího intervencionalismu je i zvyšující se daňové zatížení, které si žádají stále rychleji rostoucí náklady na byrokracii, která má přirozenou tendenci se rozrůstat. Přerozdělování kapitálu byrokraty pak trhy deformuje, omezování podnikání nařízeními a přebytečnými pravidly je tlumí a neschopnost státu, který si osvojuje monopol na právo, toto právo zaručit a vymáhat, trhy totálně oslabuje. Stát se stará již téměř o veškeré součásti lidského života a proto mu nezbývá dostatek energie na vymáhání práva, jehož platnost je nutnou a jednou z mála podmínek pro fungování trhů. Schovávat výsledky rozhodování politiků za demokratický systém nemá příliš smysl, neboť demokracie neznamená dokonalost a neospravedlňuje nikoho zametat problémy pod koberec se slovy: „Lidé si to tak přáli.“ Také svalovat vinu na ty „nepravé“ politiky a myslet si, že jiní si povedou v cestě „zlatého středu“ lépe, je zbytečné a naivní. Vždy bude v takovém systému narůstat moc státu a bude oslabován princip volného trhu. Nikdo si pod sebou nepodřeže větev. Proto na závěr, ne, cesta tzv. zlatého středu není ta nejlepší.
* v SSSR a východním bloku se držel „tak dlouho“ jedině díky možnosti srovnání cen s okolním světem
** liberální ekonomická zásada: nechte nás konat, nechte nám volnou cestu
P.S. Tento krátký článek je čistě tendenční a jak jste již jistě pochopili, autor uznává zásady laissez-faire – liberalismu, je fanoušek rakouské ekonomické školy, obdivovatel L.von Missese, F.Bastitata a M.Rothbarda a nechápe pojem společenský zájem.
(8x známkováno, průměr: 4,00 z 5)