Vynořil se náhle ze tmy. Jako bych tu tvář už někde viděl. Ale kde… A ani si nevybavuji, o čem jsme se bavili před tím. Došli jsme samozřejmě na téma uspořádání lidské společnosti.
„Anarchokapitalismus vyznáváme totiž taky. Ale nikomu to nebudeme co? Správně. Nikomu to nebudeme nahlas říkat. Víš, on ten stát je vrcholnou fází toho našeho systému. My víme, že zdůvodnění jeho existence neobstojí. My víme, že ty kecy o nezastupitelné roli centrální autority jsou bullshit. My víme, že státní sociální péče je horší než libovolná jiná, že totéž platí pro státní zdravotní péči, pro státem řízenou dopravu, pro státem organizovanou ochranu životního prostředí. Jo, to je všechno pravda. Ale na tom přece nezáleží.“
„Jak to, že ne? Vždyť to se přece všechno projevuje na komfortu poskytovaných služeb a nepřímo i na životní úrovni! Vždyť to škodí nám všem.“ kontroval jsem.
„Neškodí. Musíš pochopit jednu zásadní věc. My samozřejmě známe Hayeka i Rothbarda. Rozumíme konceptu přirozených práv. Říkám ti, že jsme taky v podstatě anarchokapitalisté. Stát je totiž náš vlastní podnik. Pracuje pro nás, vydělává nám. Jó, jasně, mohli jsme se živit na volném trhu, bojovat mezi sebou lepší kvalitou i nižší cenou. Ale co z toho? Vyšťavili bychom se, stárli rychleji, stres a tak, znáš to. Je lepší si užívat života. Náš stát nám zajišťuje, že nám jen tak někdo nemůže konkurovat a dělat nám potíže.“
Šokovaně jsem se nadechoval k odpovědi, ale nestihl jsem mu ani skočit do řeči.
„Já přesně vím, co chceš namítnout. Že v dlouhodobém horizontu to musí začít zaostávat za svobodným trhem. To je pravda, ale to zase tolik nevadí. Žijeme jen jednou, navíc financujeme drahý výzkum, na který malé firmy na svobodném trhu nemají prostředky, takže až tak úplně jednoznačné to taky není.“
Konečně se mi podařilo nabrat dech. „A co ty daně? Co ta buzerace?“
„Daně? Buzerace?“ zatvářil se téměř šokovaně. Po chvilce se vzpamatoval. „Jo tohle… To se nás přece netýká. To je tady pro plebs, aby nám nepřerostl přes hlavu. My daně přece neplatíme, nás platí z daní. My jsme stát, my máme naše firmy zaháčkované v různých státních a veřejných institucích tak, že už se nás nikdo nezbaví. My vlastníme korporace, případně jim dodáváme služby. Daně jsou víceméně nepovinné a pokud se jim zrovna náhodou nemůžeš vyhnout, tak dostaneš zase nějaké státní zakázky nebo dotace, kterými se to pokryje. Přece nebudeme dřít. Já vím, dobývání renty se tomu odborně říká.“
„Jo, přesně.“
„Víš, musíš pochopit jednu věc. Lidská společnost sestává z několika vrstev. Nejníž je vrstva ovcí. Ty mají to mlíko a tu vlnu, ty jsou tu od toho, aby bylo koho podojit a koho oholit. Ovce nebudou bránit svoje chlívky, ovce umí nanejvýš bečet. Občas se mohou výjimečně vzbouřit, což mnoho škody nenadělá, ale aby byl pořádek a aby nikdo systém tak snadno neprohlédl, je tu druhá vrstva, ovčáčtí psi. To je ta střední třída, co pro nás pracuje, co nahání ovce, stará se, aby se nevzbouřily a v našem systému jsme naučili své ovčácké psy ty ovce taky dojit a stříhat. Střední třída se nám stará o to, abychom se nemuseli starat my. To určitě znáš z korporací, když úkoluješ management. No, pak jsou tu vlci. Ti schopnější mají někde uskladněnou kůži ovce, mají někde uskladněnou i kůži ovčáckého psa, mají ovčí i psí deodorant, takže se dokážou účinně maskovat jako ovce, i jako psi. Jsou nezávislí, někteří nám občas odnesou ovci nebo udělají z nějakého psa úplného blba, ale uvažují jako vlci. Nejchytřejší vlci mají i své stádo ovcí a na některé z vlků pracují i ovčáčtí psi. Pokud si něco chtějí vzít, tak to zkusí. Zpravidla se jim to povede, pokud nenarazí na někoho z nás, ovčáků.“
Podíval jsem se na něj úkosem. To, co říkal, dávalo smysl.
„Ty si myslíš, že jsi jedním z vlků, že?“ zeptal se mne náhle.
„Tak při tomhle výkladu by to dávalo smysl.“ odpověděl jsem, hluboce zkoumaje jeho pohled.
„Možná. Ale ty vlk nejsi. Chováš se tak, protože tě to systém naučil a protože jsi přišel na to, že takové chování je efektivní. Vydáváš se občas i za vlka, ale nejsi vlk. Ty jsi jeden z nás, ovčáků, jen o tom zatím nevíš. Jen se podívej, máš už i svých pár ovcí a dokonce i nějakého psa. Ty nechceš chodit po nocích lovit naše ovce.“
„To je fakt, nechci. Mě by stačily ty moje. Dokonce i před jinými vlky si je dovedu ohlídat, aby mi nekradli vlnu a mlíko, ale ochránit ho před tím vaším státem, to je problém.“
„To tedy skutečně je. Jsme silní. Nemáme rádi, když nám tu někdo ranaří na vlastní pěst. Jestli chceš mít dál to svoje stádo, který na tebe bude makat, musíš se k nám přidat. Získáš hodně. Jasně, můžeš to furt dál zkoušet i bez nás, ale my o tobě víme. Nabídku dáváme každému jen jednou. Nepřijmeš-li, jsi nepřítel a nepřítele v rajónu nestrpíme.“
„Já strach nemám.“
„Tak to bys měl mít. My jsme tě nechávali existovat, dělat si svůj byznys, mít to stádo svých ovcí. To ovšem neznamená, že bychom o tobě nevěděli a nepozorovali tě. Ve skutečnosti potřebujeme takové, co prokázali, že dokážou vzdorovat našemu systému a prosadit si v něm svou. Ti totiž budou, až je dostaneme na svojí stranu, velkou posilou. Potřebujeme rozlišit ovce, psy, vlky a ovčáky. Potřebujeme všechny, i ty vlky. Bez vlků to nejde, bez vlků by se stádo nebálo. Stádo potřebuje psy, aby je chránili před vlky. Dokud tu jsou vlci, stádo neřeší, že psi pracují pro nás. To je taky důvod, proč jsme vlky nevyhubili a proč nad nimi přivíráme oči. My o většině z nich samozřejmě taky víme. Když to některý z nich přežene a začne dělat moc velkou neplechu, tak ho necháme srovnat, necháme mu zabavit majetek, pošleme ho do lochu a tak… Nemysli si, že máme jen neschopné psy. Naopak, ty schopnější povyšujeme, dělají kariéru v korporacích nebo ve státní správě, dostávají odpovědnost za větší a větší svěřené úseky, makají na nás o to usilovněji, ovšem neznají a ani nesmějí znát celé tajemství systému, nevědí, že i oni dřou zejména na nás. Propojení státní moci a kapitálu, to je teprve ten správný mix.“
„A co s tím mám společného já?“
„Tebe jsme si vybrali, aby ses přidal k nám. Já vím, že máš odpor ke státnímu zřízení, které je někdy tupé, směšné, zkonstnatělé. To je v pořádku. My ovšem každopádně chceme, aby takové zůstalo. My stát nemilujeme o nic víc, než ty. Stejně jako nemám nijak obzvláštní sympatie k septiku nebo ke kanalizaci, nemám ani žádné sympatie ke státu. Ale stejně jako septik nebo kanalizace, tak i ten stát nám slouží. Ano, nám. Neslouží ovcím ani psům. Neslouží ani vlkům, byť ti si z něj občas něco utrhnou a občas si z něj udělají dobrý den. To je v pořádku, tak to má taky zůstat. Kdybychom vytvořili schopnou a kvalitní státní správu, mohli by nám přerůst psi ze státní správy přes hlavu a chtít se stát ovčáky, což je věc, kterou nesmíme připustit.“
„Pořád nechápu.“
„Myslíš si, že přerozdělování slouží k redistribuci hodnot od bohatých k chudým?“
„Když jsem si nastudoval daňový systém, měl jsem ten pocit. Později jsem pochopil, že to tak není, že to funguje tak nějak naopak. Od těch, co se živí sami, k těm, co živí stát. A ve státní sféře nikdo nehladoví a nikomu domů nechodí exekutoři.“
„Správně. Přerozdělování je tu od toho, aby redistribuovalo bohatství od ovcí k nám. Ovce a psi musejí mít pocit, že něco dostávají. Oni něco chtějí, ale v zásadě nevědí, co. Od toho jsme tu my, abychom jim ukázali, co můžou mít, za co můžou směnit výsledky své práce. Ony to uvidí u jiných a budou to chtít, budou si vzájemně kopírovat životní styl, předvádět se, kdo má lepší mobil, kdo má lepší hadry, kdo má lepší auto, kdo byl na lepší dovolené. Budou si závidět, budou se snažit se těm druhým ovcím vyrovnat, budou makat o to víc, aby bylo na nový ajfoun nebo na novou oktávku. To jim necháme, protože to pohání poptávku po zboží a službách. Zboží a služby zase plní naše kasy.“
„Jasně, to je v pohodě. Tak je tomu i na svobodném trhu.“
„Jo. Rozdíl je v tom, že úkolem našeho státu je zabránit jinejm ovčákům, aby naplňovali poptávku, vytvářenou našimi ovcemi, našimi psy a nakonec i našimi vlky. Od toho máme normy, homologace, atesty, licence, cla a všechen tenhle voser. Kromě toho, kdyby tu nebyly daně a ty další srágory kolem, jako je sociální a zdravotní pojištění, spotřebitelé by nám tu moc bohatli, zbývaly by jim peníze, byli by schopni vytvářet kapitál a s tím kapitálem taky pracovat. Takže dalším úkolem státu je zajistit, aby nevznikalo příliš mnoho kapitálu v soukromých rukou, který by mohl konkurovat tomu našemu kapitálu. Víš, jak to je, pokud nabídka převýší poptávku, klesá cena a my nechceme, aby klesala výnosnost našeho kapitálu.“
„To není zrovna fér.“
„No, to není. Ale víš jak, sám jsi hodněkrát říkal, že svět není zrovna fér místo. Moh‘ ses narodit jako hloupá ovce, celej život na nás makat a pro přebytek přízemních starostí a nedostatek inteligence vůbec nebýt schopen přemýšlet o tom, proč a jak věci na této zemi fungují. Někdo si koupí pozemek a pokud by byl v anarchokapitalismu, mohl by si tam dělat, co by chtěl. My jsme si přivlastnili stát a děláme si v něm, co chceme. Slouží nám. Samozřejmě udržujeme všeobecné volební právo a živíme v ovcích takové ty pohádky, jak ony samy mohou rozhodovat, volit, být voleny a jak ony samy jsou stát, ale na to sis už dávno přišel sám, že to jsou jenom pohádky pro slabomyslné. Pokud se k nám přidáš, bude stát sloužit i tobě. Prošel sis vývojové stádium ovce, vyhrabal ses z toho, prošel sis vývojové stádium psa, taky ses z toho vyhrabal. Správně jsi pochopil, že systém nepracuje ani pro ovce, ani pro psy. Zkusil jsi to jako vlk, ale správně jsi přišel na to, že ani to není to pravé. Tak jsem ti vyjevil čistou pravdu. Nemá cenu moc o tom přemítat, na přerozdělování můžeš odteď profitovat i ty. No a pokud se k nám nepřidáš, nezbyde, než tě zničit. Přímé násilí sice už nějaký čas nepoužíváme, ale i tak máme možností i zdrojů dost.“
„A co na to svědomí? Ty po mě chceš, abych se jako Faust upsal ďáblu.“
„Jak se to vezme. Nakonec, Faust se taky upsal nám a ne ďáblu. To s tou dírou ve stropě, to je taky pohádka pro slabomyslné. Nicméně o své svědomí se bát nemusíš. Ty ovcím prospíváš. Zbavuješ je těžkých dilemat, s nimiž se nedokážou vypořádat. Zbavuješ je odpovědnosti za jejich vlastní existenci, za zabezpečení své budoucnosti, za starost o své zdraví. Když jim necháš postavit na křižovatce semafor, budou mít radost, že jim někdo nebo něco říká, kdy mohou bezpečně projet a kdy ne. Když jim dáš povinné zdravotní pojištění, budou šťastny, že pečuješ o jejich zdraví. Ber jim svobodu a budou tě milovat, dávej jim svobodu a možnost volby a budou tě nenávidět. A samozřejmě, abych nezapomněl, to povinné zdravotní pojištění má i další výhody, instituce, co to bude vybírat, potřebuje barák, lidi, nábytek, hardware, software, procesy… Na tom všem můžeš profitovat.“
„To je ale podlé.“
„Jistě. Podlé, ale účinné. Tak funguje lidská psychika, tak proč jí neposloužit.“
„Hele, kdo ty vlastně jsi a proč vybrali právě tebe, abys mě zkusil zlomit a přiměl mě překročit Rubikon?“
„Pořád nevíš? Vím o tobě víc, než by kdo jiný mohl vědět. Moji tvář jsi viděl vícekrát, než kteroukoli jinou. Ano, mám o mnoho vrásek a o mnoho šedých vlasů víc, než když jsi tuhle tvář ráno viděl v zrcadle.“
Crrrrrrrrrrrrr! Sakra, už je zase ráno…
(8x známkováno, průměr: 2,50 z 5)