Vážení čtenáři Dfensova letitého a váženého blogu. Děkuji Vám za to, že jste mi v diskuzi článku Oligarchie neskončila, oligarchie trvá, přidali pár podnětných myšlenek. I když se mezi Vámi našli lidé kteří se mnou nesouhlasili a já nesouhlasil s Vaším pohledem na věc, respektuji Vaše názory. Rozhodně si nemyslím že de facto jakákoli cenzura je přínosem, spíš je to jen zametání pod koberec, a to není nijak perspektivní ani spolehlivě funkční.
Řada z Vás nad mým článkem kroutila hlavou a nabyla dojmu, že bych rád prosazoval další totalitu. Pro mnoho z Vás jsou povinné volby zlo tak příšerné a zločinné, že to ve mně vyvolalo dojem, jako když bych chtěl po každém z Vás úpis pro Satana.
No, pokusím se Vám alespoň zhruba osvětlit proč, podle mého skromného názoru, jsou povinné volby prvkem, který preferuji já. Víte, v historii lidského rodu se měnily druhy a způsoby vlády. Nikdy jsem netvrdil a nemyslel si, že demokracie jako taková je všespasitelná a jediná možná forma vlády. Obzvláště ne tak, jak je aplikována dnes. Na druhou stranu. Zamyslel jsem se nad tím, jaké jsou reálné alternativy. Jistě to nebude vyčerpávající a všeobsahující přehled, ale pokusím se ho předložit z mého úhlu pohledu.
Monarchie jako taková
Hmm, co se týče monarchie se nám nabízí vcelku otevřený proud informací, které si můžeme ověřit anebo je dodnes můžeme i vidět v našem civilizačním okruhu. Monarchie je globálně nejdéle praktikovaný styl vlády. Také je to v jisté míře historicky nejvíce nenáviděný systém, který se musel vypořádat s bezpočtem útoků na svoji podstatu a s bezpočtem různých pokusů o převrat a změnu stylu vládnutí.
V monarchii zpravidla de iure vládne jedinec a de facto jedna rodina, samozřejmě doprovázená jinými, dalšími rodinami, které se snaží, alespoň před poddanými či občany působit a vládnout tak, aby se udržely u moci co nejdéle, a nejlépe dědičně. Právě zpravidla toto uvádějí zastánci monarchismu jako jeden z podstatných důvodů preference monarchismu. Zkrátka dědic trůnu, ať už panovníkova nebo chcete-li, dědic menší správní jednotky, je obvykle od mala trénován, vzděláván a poučován, aby se snažil jemu svěřené dědictví neprobendit, nepoškodit a pokud možno zvětšit anebo zefektivnit. Není tedy v situaci dneška, kdy se kdejaká feministická, pacifistická gynekoložka stane ministryní obrany a v jejích případě se až obludně naplňuje rčení „kozel zahradníkem“.
No, ale musí se na druhou stranu říci, že tito dědici jsou taky jenom lidé a lidé nejsou všichni stejní, stejně zdraví, stejně inteligentní a nemají stejnou motivaci či snahu se vzdělávat. Máme mnoho historických příkladů, skoro až odstrašujících příkladů, kdy se přes veškerou snahu z dědiců, kteří dostali do vínku zdraví, majetek, vzdělání a čas stali nehodní a neúspěšní následníci svých rodičů. Že, Václave IV.? Monarchie se mnohokrát musela vypořádat s pokusy o svržení a na tyto eventuality reagovat. Někdy reagovala tak, že se panovník stal absolutistickým vládcem, samozřejmě pokud mu to jemu „podřízení“ šlechtici a v menší míře i poddaní strpěli. Buď neměli na výběr jak se této nadvlády zbavit anebo se jim to dokonce vyplácelo. Anebo se monarchie pod tlakem různých požadavků a názorů musela změnit na parlamentní nebo i konstituční, ústavní monarchii. V případě parlamentu šlo o to, že z různých částí země byli vlastně ustanoveni stálí vyjednavači kteří se mezi sebou a s panovníkem radili o dalších krocích ohledně správy země. Tito samozřejmě byli placeni zpravidla šlechtickými rodinami a byli jimi pověřováni (ovlivňováni). V případě ústavy se prostě sepsala listina jakýchsi jistot a ustanovení které by neměly být překračovány. A to v zájmu bezchybného a spravedlivého spravování země a jejich záležitostí. Někdy byli i monarchové voleni. Ale nikdy nebyli na správu země a vládu monarchové sami, a zpravidla vládli s požehnáním a s pomocí anebo v souladu s různými církvemi a náboženskými hnutími.
V Evropě obecně ale došlo, před krátkou dobou, k oddělení zemské a náboženské moci. A někdy dokonce šla zemská moc proti moci náboženské. To se třeba nestalo v oblasti Islámu, kde sice chybí obdoba papeže, ale přesto je Islám skutečným vládcem nad muslimy, protože bez souladu s Koránem, hadísy a dalšími islámskými texty a předpisy jde dodnes tamním vládcům doslova o život. V Asii k tomu došlo obecně, jen podle mého, tak nějak napůl. Sice zde vládnou dodnes jak monarchové, tak i občanští vládci ale, de facto, je zde vládci v té které zemi, vzdávána takřka božská úcta a takřka božská privilegia, která jinde nejsou. I když se třeba jedná o ateistickou nebo na víře nezávislou zemi.
Problémem těchto definic a těchto určení je to, že se různé styly a způsoby vládnutí vlastně prolínají. Jedno je jim ale všem stejné. Všem jim jde o moc a o její udržení, případně rozšíření.
Různé formy demokracie
Demokracie jako taková je také dosti stará a jako monarchismus i ona často měnila některé principy na kterých fungovala, aby se přizpůsobila podmínkám, kterým musela čelit. Demokracie byla vždy vlastně závislá na tom, kdo byl onen démos čili lid. Někdy byl za součást lidu počítán jen svobodný člověk, někdy byl za součást lidu (který mohl rozhodovat) považován svobodný a současně majetný člověk.
Jindy měli někteří jedinci i více hlasů než jeden, kdežto ostatní měli jen jeden. Někdy také mohli volit a být voleni pouze muži a nikoliv ženy. Klidně mě opravte, ale pokud se nemýlím, tak všeobecné volební právo je současným trendem, který zatím trvá krátce a nemá dost ověřitelných zkušeností. Dnes platí to, že má stejnou váhu a platnost hlas jak žebráka, tak sedláka stejně jako fetující šlapky nebo poslankyně.
V celém velkém počtu voličů je jen zanedbatelné procento lidí, kteří mají zapovězeno přistupovat k volbám a spolurozhodovat o dalším směřováním naší lodi, zvané naše země, na které zkrátka všichni jsme, ať chceme nebo nechceme. To samo o sobě je pro spoustu lidí dost frustrující a považují to za nespravedlnost. Toto lze chápat. Na pohled je skoro absurdní, že hlas úspěšného podnikatele nebo učence, má stejnou rozhodovací pravomoc jako hlas nezaměstnaného a sotva vzdělaného etnického minoritníka, případně věčně přiopilého a omezeného chlastsmana. Ale! V našem podání demokracie, jsme si před zákonem a v touze hledat štěstí, všichni rovni a nikdo z nás nemá zákonně určeno, že Pepa musí být žebrák a támhle Alfons bude učenec. Nemáme kastovní systém, který by nám určoval kam patříme bez možnosti změny. Proto máme všichni na startovní čáře možnost studovat na ZŠ, které jsou víceméně tak nějak stejné a dávají nám stejnou příležitost se rozvíjet. Zde je limitem jen naše osobnost a naše vůle a odhodlání. To si s sebou pak táhneme už do konce života, nejčastěji. Jistě každý z nás zná ze svého okolí případ, kdy se z učeného (mladého) člověka stal kupříkladu feťák nebo upadl jiným způsobem, nebo člověka který měl od mala k dispozici víc peněz než ostatní, a přitom v životě neuspěl. A někteří měli jednoduše smůlu a podlehli nemoci nebo násilí anebo neblahé náhodě.
Stejně tak jistě známe lidi, kteří celým životem, vzdor svojí omezenosti a lenosti, proplouvají (alespoň navenek) životem bez nějakých podstatnějších komplikací a při pevném zdraví. Dle mého poznání a názoru sice osud přeje připraveným (ať už si pod tímto pojmem představíte cokoli, od fyzického tréninku přes systematické vzdělání až po cokoliv jiného) ale často jsou různé životní momenty a události jen dílem náhody a nešly nijak předpokládat nebo ovlivnit. Já vím o čem mluvím a to z vlastní zkušenosti. A proto jsme si před urnou, ať jednou či druhou, všichni rovni. Protože co bylo včera nemusí být zítra pravda, stejně jako nemáme čas a ani chuť zkoumat proč ta jedna je zmalovaná zlatokopka a proč on je obecní ochlasta a proč ten má víc majetku než celá ulice dohromady. Kolik denně vídáme krásně oblečených a upravených a nekonfliktních zlodějů a podvodníků? Komu z nás kdy z očí do očí ublížil Babiš, Kalousek, Pecina, Zeman nebo Bursík ? A pokud byste je neznali z TV, třeba pokud byste byli cizozemští turisté? Viděli byste jen obyčejné slušně oblečené a asi i tiché lidi. Asi jako Vy. Když já jsem potkal na Zemi živitelce tehdy ještě prezidenta Klause, tak nepoznat v něm zrovna jeho, tak bych viděl jen soustředěně se dívajícího byznysmena v důchodu obklopeného dalšími dobře oblečenými lidmi. Nic víc, nic míň. Chce to trochu pokory, protože pokud se nás bez varování rozhodne napadnout nějaká zákeřná nemoc nebo nehoda, bude po nás veta, i kdybyste třeba neumřeli. Viz Steve Jobs nebo Steve Fosset anebo ten hodný člověk odnaproti, který je po pádu ze schodů jen blábolící zelenina. Stejně jako když přišla válka, tak anonymní bomba zabila gauleiterovu manželku stejně jako tu českou otrokyni támhle na pracovišti. Většinou v životě se vyplácí spíš si cizích lidí nevšímat a nehodnotit je a radovat se ze své rodiny a ze svého šťastného života než se zabývat nepodstatnými myšlenkami o druhých lidech.
Různé formy diktatury
Diktatura (ať už jedné ideologie nebo jednoho jednotlivce) je pro mnoho lidí čím dál tím víc přijatelná a čím víc se člověk dívá na stav našich záležitostí, tak tím víc si hodně lidí myslí že by to nemuselo být tak špatné. No, faktem nicméně je, že takováto nálada a názorový posun zpravidla nastává ve chvíli kdy se naráží na limity akceschopnosti současného rozhodujícího zřízení. V současné době stojí vyběhat povolení na pitomou kůlnu na vlastním pozemku tolik času, že spousta lidí si nějaké takové stavby buď radši odpustí anebo se zkrátka na takové stupidní požadavky ze strany státu zkrátka vyprdne. A není se čemu divit. Protože pokud se sousedy vychází tak nějak normálně, (stačí abychom se jeden druhého nevšímali víc než je nutné) tak je to asi cesta nejmenšího odporu. A to je jen špička ledovce. Diktátoři zpravidla neztrácejí čas s nějakými „zbytečnými“ zákony, postupy, zkrátka jsou na výsost akceschopní. Kámen úrazu je, že diktátoři jsou také jen lidé jako my, mají nějaké svoje představy, ideály a podobně a oni už zpravidla nejsou poutáni nějakými obecně dodržovanými ohledy, obavy z reakce okolí, a tak často dochází k tomu, že si umanou že jim někdo anebo něco škodí, překáží a pak tito zpravidla zažívají dost horké chvilky. A z druhé strany se musí taky říci, že právě to jednání bez ohledu na okolnosti lidem imponuje a ti chytřejší si na takovém společenském klimatu dokážou docela nahrabat. A nemusíme chodit daleko do minulosti abychom našli pregnantní příklad než kupříkladu arizaci anebo tzv. znárodňování. No a pak se taky musí říci, že diktatura je přijímána tak nějak do té doby, než jí dojde dech. Pak se zpravidla mění na obyčejnou tyranii, která už hledí jen na to, aby se diktatura udržela u moci a pak si nemůže být nikdo jist ani svobodou, ni majetkem, natož životem. Zkrátka, diktatura závisí ze všeho nejvíc na osobních kvalitách diktátora anebo na ideologické náplni té které strany. A i když dnes žehráme na blbost našich spoluobčanů, tak si je nutno přiznat že pak bychom úplně stejně žehrali na tupost, omezenost a nejspíš i na krvelačnost diktatury. Ono sice ve starém Římě platilo, že diktátor se po vyřešení situace která ho vynesla na vrchol, sám a dobrovolně svých pravomocí vzdal a v ideálním případě je to navýsost moudré a spravedlivé řešení. Leč naprosto naivní a ovšem, jako všechno předtím, závislé jen na osobních kvalitách jednotlivce. A to je vždy dost ošidné. A tak to vždy bylo, tak to je, a tak to i bude.
Různé alternativní formy vlády jako Ankap, a různá utopistická uspořádání
No, u nás jsou asi právě nejznámější právě Urzariáni kteří se semkli za svým vůdcem Urzou, kterýžto je jistě nezaměnitelný, snadno zapamatovatelný a velmi schopný rétor. Já sám jsem zde na D-FENS četl cyklus jeho článků a opravdu jsem se zamýšlel nad ankapem jakožto možným řešením našich a možná i civilizačních problémů. Ale jednak mi ankap přišel jakožto dost nesolidární a docela krutý a pak také tam je vše podřízeno jen pocitu vlastnictví a nadvlády majetnějších nad chudšími. Rozhodně si nemyslím, že i když bychom neplatili žádné daně, tak že bychom všichni měli víc peněz a na cokoli. Konec konců, v ankapu by hloupí zůstali hloupými, chamtiví by zůstali chamtiví, a nezodpovědní a bezohlední už by neměli žádnou brzdu která by jim bránila udělat ty nejbláznivější činy. A také, ankap jakožto státní zřízení je imho docela nestabilní. To by stačilo aby jeden velmi majetný anebo možná mocný člověk přišel (i mimo ankapistické zřízení) s nabídkou a pak by mu zase někdo jiný, ten či onen, něco svého prodal, pustil ho někam a pak by se to zkrátka změnilo v obyčejnou despocii, zmítanou spory a konflikty těch největších s největšími. I když urzariáni odmítají něco jako stát, tak zkrátka by něco takového (i když oni zarytě tvrdí že ne) vzniklo. Zkrátka ankap podle mě staví na idealistickém stavu, kdy všichni spravují jen své záležitosti a přitom nemají v úmyslu nějak škodit druhým. Navíc pokud se nepletu, tak v lidské historii se už zkoušelo leccos, snad všechno, a ještě víc než si jsme zrovna teď schopni vybavit ale nikdy jsem se nesetkal s tím, že by zrovna něco jako ankap fungovalo.
No, a z toho titulu si myslím, že mnou promýšlený stav, kdy využijeme schopnosti a kapacity současného zřízení které vylepšíme tím, že si vskutku budeme hlídat naše zaměstnance a uvědomíme si, že bez naší péče se nic nezdaří, tak by to mohlo fungovat. Protože považuji za lepší, když se můžeme alespoň vyjadřovat otevřeně a svobodně k naším vlastním záležitostem, je to lepší, než se někam nechat (rezignovaně) tlačit a pak se jen dívat, jak se vše kolem nás mění k horšímu a kazajka nesvobody a cizích zájmů nás dusí víc a víc. Protože když se stane něco, ať už nějaká přírodní pohroma, nebo nějaký devastující úder či něco jako černá smrt, či cokoliv nesmlouvavě měnícího naše zvyklosti, tak v té nejkritičtější situaci půjdeme požádat o pomoc k sousedům, ke komukoli kdo bude na nohou a u koho bude naděje na cokoliv co by naši situaci alespoň trošilinku vylepšilo. Ale chápu že to velká spousta z Vás neskousne a bude si myslet že to je jen jiná forma totality nebo něco takového, ale s tím počítám. Ostatně, chtěl jsem jen vyjádřit svůj názor.
Přeji Vám pevné zdraví a mnoho sil.
03.05.2018 Adanedhel
Související články:
(93x známkováno, průměr: 2,70 z 5)