Někteří lidé jsou smutní. Stává se to běžně, když se nedaří, když se přihodí něco nešťastného. Smutek je normální, když je k němu důvod.
Jsou ale lidé, kteří jsou nešťastní dlouho, bez zjevné příčiny. Všechno pro ně ztrácí smysl a začnou si počínat vyloženě nerozumně. Pro okolí je to těžko pochopitelné. Někdo se spokojí s tím, že dotyčný je prostě mentál. Zajímá-li vás to více, pokusím se zde přiblížit, co se lidem s depresí honí hlavou a proč potom dělají to, co dělají. Pravděpodobně se mi nepovede vysvětlit všechno, ale snad potom bude jejich počínání aspoň méně nesmyslné a zavrženíhodné.
Nebudeme se bavit o “depce” – byl blbej den, něco se nepovedlo a člověku je z toho mizerně. Brzy to přejde. Rozíl mezi “depkou” a “opravdovou” depresí je asi jako mezi modřinou a ochrnutím.
Deprese je nezávislá na tom, jak dobře se člověku daří. Jsou lidé, kterým třeba zemřel někdo blízký; přišli o práci a brzy možná přijdou o střechu nad hlavou. Ale pořád v životě najdou věci, ze kterých mají radost a pro které chtějí žít. Naproti tomu jsou lidé, kteří by měli mít zajištěný bezstarostný život, ale jsou nešťastní.
Jak to vypadá
U člověka s depresí si jeho blízcí nejspíš všimnou, že s ním něco není v pořádku. Hodně lidí se bude snažit najít příčinu: “Co tě trápí? Nejde ti to ve škole? Problémy v práci? Něco tě bolí?” To je asi to hlavní, co zdraví lidé nedokážou pochopit. Není jedna konkrétní věc, která by člověka s depresí trápila. Není jeden problém, který by se dal (vy)řešit a potom bude dobře. Na otázku “Co je špatně?” by asi nejvhodnější odpověď byla “Nic není dobře.”
Nejde jen o to, že by se člověk cítil smutně. Depresi provází ztráta motivace. Nic nemá cenu, do ničeho se vám nechce. Asi je vám jasné, že v práci to potom jde dost těžko. Ale stejné je to i ve volném čase. Ztratíte zájem o koníčky, z ničeho nemáte radost, nic vás nebaví.
Zde se velmi nabízí prosté vysvětlení: “Je to línej lempl.” Z mého pohledu jsou mezi leností a depresí dva zásadní rozdíly. Flákač nechce pracovat. Zato zábavy a volného času si dovede užít. Jsou věci, které dělá rád a má z nich radost. Člověku s depresí se nechce dělat vůbec nic. Číst knížku, jet na výlet, zajít na pivo, co z toho? Jednou jsem si uvědomil, že nechci ani jít na záchod. (Nakonec jsem tedy šel. Ano, informace mám z první ruky.)
Druhý rozdíl oproti flákači je pocit z nicnedělání. Když lempl po osmi hodinách zevlování odchází z práce, je předpokládám spokojený. Ale pro mne je hrozně frustrující, když si uvědomím, že den života je v prdeli a já nic pořádného neudělal. To je podle mně na depresi to nejhorší – nedokážete se k ničemu dokopat a tím se propadáte do hlubší deprese.
Něco si udělám
Nechme stranou ty, kteří hledají pozornost (což neznamená, že později nepostoupí na vyšší level). Víc se o nich mluví, protože o to stojí. Nešťastní lidé se někdy uchýlí k sebepoškozování, nejčastěji asi pořezání nebo popálení předloktí.
Proč tohle může někdo udělat? Sám jsem to, ani s depresí, nedokázal pochopit. Nicméně přišla doba, kdy mě to napadlo. Až mě zaskočilo, na co to kurva myslím? Člověk se časem dostane do stavu, kdy je všechno tak na hovno, že už je mu to jedno. Nic v něm nevyvolává žádný pocit. Smutek za čas přejde jen v univerzální pocit marnosti a beznaděje. Říznout se dává možnost něco cítit (aspoň bolest), vidět výsledek svého počínání, mít alespoň nad něčím kontrolu. Zní to úchylně. Z trochu jiného pohledu o tom píše J.B. Truant v knize You are dying, and your world is a lie.
Zabiju se
Deprese člověku bere radost z jakéhokoliv počínání. Časem tak dojde k přesvědčení, že nemá smysl zde déle setrvávat. Co tě nezabije, to jen oddaluje nevyhnutelné.
Sprovodit se ze světa kupodivu není žádná sranda. Oběsit se člověk musí umět. Někdo radí, že máte použít tenký drát a přilepit si ruce k hlavě. Takže až vás najdou, bude to vypadat, že jste si utrhli hlavu. Skok z výšky můžete přežít a z vozíku už si pak moc neskočíte. Navíc je tu nebezpečí, že si to cestou dolů rozmyslíte, což tvrdí mnozí přeživší. Otrávit se snad skoro nejde. Moderní léky jsou příliš bezpečné. Než jich spolykáte dostatečné množství, usnete. Ve spánku to pak vyblijete. V lepším případě vás potom bude bolet hlava, v horším si poškodíte játra. Internet je takových příběhů plný. Efektivní je údajně pentobarbital; používá ho i firma Dignitas na eutanázie. Ale v podstatě se nedá sehnat. Prý se dá koupit v Mexiku u veterináře, ale musíte si tam dojet osobně, na dobírku neposílají.
Někdy můžete slyšet názor, že sebevraždou někomu ublížíte – ať už svým blízkým nebo třeba strojvedoucímu, jehož mašina vás sundá. Buďte si jisti, že člověku který zvažuje sebevraždu je tohle opravdu jedno. On má dost svých starostí.
Proč?
Otázka, která bohužel přichází až po. Je asi pochopitelné, že když je někdo nemocný, má velké bolesti a bídnou vyhlídku do budoucna, chce to skončit. Často ale sebevraždu páchají lidé, kteří žádné objektivní problémy nemají nebo se dají řešit.
Než jsem poznal depresi, nevěřil bych, že nefyzická bolest může být tak intenzivní. Popisovat pocity mi moc nejde; zkusím najít přirovnání. Když sáhnete na horká kamna, ucuknete. Pálí to – tělo vám dává signál, že je něco špatně. Když vám někdo strčí horký pohrabáč za triko, uděláte všechno, abyste ho dostali ven. S popálenými zády pak pojedete k lékaři. Bude to nějakou dobu trvat, ale víte, kde je problém a že se dá řešit.
Teď si představte, že vám tělo dává ten signál, něco je hrozně špatně. Ale vy vlastně nevíte, co. Není žádný pohrabáč, který byste mohli vytáhnout. Jen máte akutní pocit, že za současného stavu to nemůže zůstat. Člověk začne hledat, jak z toho ven, jak se toho pocitu zbavit. Za každou cenu.
Sebevražda je řešení, po němž už nelze zkusit jiné. Stydíte se požádat o pomoc, jít k doktorovi? Ale jděte. Nemáte co ztratit, ne? Zkuste všechno. Nemá to cenu? Stejně to zkuste. Zabít se můžete později.
Co s takovým člověkem
Na depresi nějakou dobu pomáhá alkohol, ale je potřeba zvyšovat dávky. Tuto cestu jsem naštěstí dále nezkoumal. Chcete-li někomu s depresí pomoct, nesnažte se ho rozveselit. Deprese není nedostatek veselých událostí. Ukažte mu, že při něm stojíte, že pro vás má cenu. Zkuste ho povzbudit v tom, co dělá. Občas mu připomeňte, co se mu povedlo. Většinou ale bude potřeba nějaká léčba.
Existují v zásadě dva přístupy – psychoterapie a léky. Od psychoterapie nečekejte, že vám někdo poradí, co máte dělat. Tak to nefunguje. Budete prostě mluvit o svých problémech. Když máte něco formulovat slovy, možná si při tom uvědomíte věci, které vám dřív nedošly.
Léků už jsem pár vyzkoušel. Často můžete číst hrůzy o vedlejších účincích, ale je to celkem v pohodě. Má dosavadní zkušenost je, že léky posouvají náladu z pocitu smutku a beznaděje do apatie. Věci už vás tolik netrápí, jsou vám jedno. Čas od času si uvědomíte, že jste vlastně pořád v prdeli, jen už to tak neřešíte.
Při zpětném pohledu jsem s depresí žil asi dva roky, než mi došlo, že takhle to opravdu není v pořádku. Řešení se snažím najít asi rok a půl. Vypadá to, že už jsem na správné cestě.
(5x známkováno, průměr: 1,80 z 5)