Je tu zas a dá se čekat, že v novinách a jinde se to bude hemžit slovy jako „poslání“ a „výchova mladé generace“. Na druhou stranu se dočteme o tom, jak učitelům zase zvednou platy – po kolikátý už??? A jak je to banda, co jde v poledne domů a má asi čtyři měsíce volna celkem a eště si stěžujou.
Té i oné skupině bych chtěla nastínit, jak to vidím já, za katedrou přes třicet let. Za minulého režimu se předstíralo, že si učitelů vážíme – pomáhali přece vytvářet socialistického občana. Konec konců – předstíralo se kde co, tak proč by tohle mělo být výjimkou? Dneska se ani nepředstírá. Není prý proč. Oboru rozumí valná většina z nich napůl a navíc przní dětskou dušičku. To se týká těch starých bab a mladí to nespasí. Zeptejte se Hausenblase nebo Feřteka. Taky by si kantoři měli uvědomit, že učitel je poslání a ne honění za prachama. Za co by je taky chtěli… To je, shrnuto, obecný názor přikrmovaný medii.
Z uvedených důvodů (a nejen z těch), je dnes učitel synonymum pro chudáka, který by se jinde neuplatnil. Navíc my, staré kantorky před penzí, se ocitáme ve schizofrenní situaci, kdy na jedné straně jsme brzdou pokroku, nositelkami všeho špatného a hlavně to neumíme s novými technologiemi. Jo – ještě jsem zapomněla, že naší jedinou metodou je dril! Na druhé straně jsme ty, které mají mladého učitele uvádět do praxe, seznamovat se školní realitou, pomoci mu jednat se studenty i rodiči. Naštěstí jsem už dlouho uvádějícím učitelem nebyla, ale zato jsem měla tu čest mít na praxi studenta PF, velmi sebevědomého do chvíle, kdy měl „zfleku“ vysvětlit „wish clauses“ a zamotal se do toho tak, že mu jeden student řekl: “Víte, radši toho necháme, dneska asi není váš nejlepší den.“ A ten trouba nepochopil, že to je záchranné lano.
Upřímně řečeno, shodujeme s kolegy na tom, že nestojíme o žádné oslavy a už vůbec ne o pindy typu „učitelské poslání“ , protože to, co děláme, je řemeslo spojené s komediantstvím (chcete – li herectvím, jelikož to zní líp). Abyste uspěli, tj. aby vás studentstvo bralo, musíte znát svůj obor zprava zleva a musíte i po sto padesáté „objevovat“. Je jedno, jestli krásy třetího kondicionálu nebo 66. Shakespearova sonetu. Musíte to s nimi prožívat a mít radost z jejich objevení toho, co sice už objevil někdo před nimi, ale oni to nevědí. A tak si myslí, že oni sami … Oni byli první… Nejspíš časem poznají, že to bylo jinak, ale radost z poznání už mnohé z nich neopustí. A to je to, o co mi jde a spoustě kolegů též. Navzdory obecnému přesvědčení neučíme co si myslet, ale jak myslet.
Proto nás irituje, že z nás novináři a různí teoretici dělají blbce a neustále nás zavalují nějakými pseudovylepšeními. Spousta lidí, aniž by o tom aspoň trochu přemýšlela, jim přikyvuje a vymýšlí nová pojmenování, kterými nás častuje. Navíc teď dostali nové sousto v podobě nekvalifikovaných učitelů. Dost rodičů dalo na webu průchod svým emocím, ale já se ptám: to nevěděli, kdo učí jejich dítě? A když to byl někdo pochybný, proč se neozvali? To je ale naše povaha nadávat a pomlouvat někde v závětří, ale opravdu se snažit něco změnit??? Vždyť vlastně jde jen o to, aby se dítě dostalo na gympl (v našem případě) a všechno ostatní nějak dopadne.
Na druhou stranu je třeba připustit, že špičkových učitelů je obecně na školách málo, těch dobrých o něco víc, převažuje průměr a podprůměr není určitě jevem okrajovým. Je to tak v celé společnosti a tendence je, aby těch průměrných a podprůměrných bylo pořád víc. Ti se totiž dají líp ovládat! Kdo by chtěl ve škole silná individua, nutící k myšlení, pilné a poctivé práci… Vychoval by několik podobných a to my, soudruzi, přeci nechcem.
Navzdory tomu všemu, navzdory RVP, ŠVP, kompetencím a další hoře buzerace se daří „vyrobit“ budoucí špičkové matematiky, lingvisty či ekonomy. Troufám si tvrdit, že je to zejména zásluhou těch učitelů, kteří dokážou pro svůj obor nadchnout a naučí své žáky zmiňované, jak mají myslet a ne, co si mají myslet a taky to, že svobodného ducha nespoutá žádná sebepitomější vyhláška. A tak i já, majíc na kontě pár výborných anglistů a desítky těch, kterým moje působení pomohlo se dostat na posty jinak hůře dostupné, si málo dělám ze stále se měnících ministerských či eurosojuzních nařízení. Mám štěstí na ředitele, který mě nenutí do zbytečných lejster a kterému stačí, že nějakých 60 procent mých studentů složí každoročně FCE a že i to přispívá k naplněnosti naší školy. Jsem ráda, že se se mnou občas vídají mí bývalí studenti, aby se pochlubili, kam to díky angličtině dotáhli. Je to jediné ocenění, kterého si vážím a o které stojím. Pokud mě někdo bere jako socku, co jezdí ve fabii, je to jeho problém.
(3x známkováno, průměr: 2,33 z 5)