Dokonáno jest. Václav Klaus podepsal Lisabonskou smlouvu, jejíž praktické uplatnění bude znamenat ukrojení dalšího – tentokrát poměrně tlustého – kolečka z již okrájeného salámu naší státní suverenity.
Lisabonská smlouva je hanebným dokumentem a proces jejího schvalování byl ponižující. Její předchůdkyni euroústavu odmítli v referendech občané hned několika zemí. Bruselská eurosebranka se tomu přizpůsobila a sáhla po formě smlouvy. Jednalo se však o dál o skrytou euroústavu s velmi nevýrazným faceliftem. Aby byl efekt trojského koně dokonalý, přidalo se k tomu mnoho stránek textu a nesrozumitelných formulací – nakonec bruselská cháska se vůbec nestyděla otevřeně přiznat, že cílem bylo ten dokument především znečitelnit.
Dalším cílem bylo vyhnout se referendům v jednotlivých zemích a nechat o tom hnusu hlasovat parlamenty, zamořené proevropskými stranami. To vše bylo provázeno propagandou komunisticko-fašistických rozměrů. Například opakování referenda v Irsku, které bylo samo o sobě aktem dehonestujícím tuto hrdou zemi, bylo tuzemskými eurodevótními novináři nazýváno „reparátem„. Reparát ovšem skládáme, když uděláme něco špatně…
Právě dělení na „správné“ a „špatné“ postoje bylo příznačné i pro tuzemský „schvalovací proces“. Prezident republiky Klaus byl od počátku nositelem těch „špatných“ postojů. Tlak na jeho osobu byl enormní, sílila snaha eurokolaboranstkých stran jej určitou legislativně – technickou formou přimět dokument signovat nebo dokonce hledat cesty, jak omezit jeho pravomoci nebo jej odvolat, protože se nechová správně. Kolaborant Pehe dokonce navrhoval „vyřešit problém“ s Klausem „malou logickou změnou ústavy“. Evropští diplomaté převzali něco málo z rétoriky maršála Göringa, onehdy směřované k jinému českému prezidentu, který také nechtěl podepsat, ačkoli to bylo také tak „správné“ a „výhodné“, směřující nepochybně k reformě celého evropského uspořádání.
Zdálo se, že úpadek už nemůže být větší. Ano, hodně jsme toho „kousli“ v minulých měsících.
Vše vyvrcholilo „nálezem“ ústavního oudu, který spíše nežli výrok nejvyšší právní autority připomíná polemiku nějakého post-svazáckého novináře s Klausem. Pak už Klausovi nezbylo, než podepsat tu hanebnost. Jeho celý postoj v průběhu celého „schvalovacího“, či spíše vnucovacího procesu je však příkladem odpovědného postoje vůči vlastní zemi, tak ojedinělý u současných českých politiků.
Ačkoli jsme v minulých týdnech všichni něco ztratili, na druhé straně celý incident v něčem obohatil. Nyní už víme, kdo je jak pevný ve svých postojích, slibech a názorech. Kdyby nedošlo na útrpný schvalovací-vnucovací rituál, neuvědomili bychom si, že slova Mirka Topolánka jsou ohebná jako pyj sedmdesátilého europoslance. Byl to právě kongres ODS, který jej zavázal k tomu, aby nedocházelo k předávání dalších kompetencí na EU. Nevnímali bychom slizký postoj a mělkou osobnost „hraběte“ Schwarzenberga z korupčního uskupení TOP09, Paroubkovo eurohujerství a svazácké nadšení kabaretního ekologa Lišky. Mimochodem, i pojmem „eurohujerství“ nás minulé měsíce obohatily – eurohujerem se začal zvát člověk, který usilovně podporuje užší evropskou integraci, aniž by pořádně věděl proč. V případě novinářů je eurohujerství patrně nemocí z povolání.
Protože by nebylo správné čekat, až se eurohujeři vyspí z jejich eurosnu a začnou opět myslet racionálně, můžeme všichni v následujících hodinách a dnech přemýšlet, kde přesně chceme sedět v tomto vlaku řítícím se do pekla. Nadšeně mávat? Přikládat pod kotel? Tiše remcat ve špinavém kupé na sedadlech potažených smrdutou koženkou? Nebo tahat za brzdu ve snaze jej alespoň zpomalit, když ne zastavit?
Ode dneška budete, vážení čtenáři, na titulní straně muset strpět banner Strany svobodných. Je to totiž jedniá politická strana, jejíž eurorealistické (nikoli euroskeptické) postoje zůstaly během „klausiády“ neměnné a stabilní, provázené sympatickou snahou spojit všechny občany, pro které eurohujersví platným východiskem.
(5x známkováno, průměr: 3,40 z 5)