Jednoho dne se nás budou děti ptát, kdy zanikla Evropská unie. Budeme si pak muset rozmyslet, zda to bude datum formálního zániku nebo datum zániku faktického, který už známe. Bylo to 22.9.2015.
22.9.2015 totiž na mimořádném summitu byly vůlí většiny prosazeny kvóty na přerozdělování uprchlíků. Toho dne přestala platit zásada, že se rozhoduje konsensuálně a suverenita členských zemí je nedotknutelná. Odteď a až do formálního konce bude platit, že stabilní většina velkých států může „válcovat“ ty, co nesouhlasí. Tím zanikla jedna ze stěžejních zásad, na které EU stála. Dokonce i eurofilové byli tímto aktem zaskočeni. Téměř současně s tímto velmocenským aktem poskytoval známý eurofil Dienstbier rozhovor v rádiu a ohledně vnucení názoru většiny menšině států nesouhlasících s kvótami sděloval, že „tak to v EU nechodí.“ Když to pak v EU začalo „chodit“ jinak, nedokázal k tomu cokoli říci. Ale nepochybuji, že se na novou situaci dostatečně rychle morálně adaptoval.
Pamatujete ještě, jak nás kolem referenda v roce 2003 eurofilové ujišťovali, že v EU nemůže přehlasovat většina menšinu a velké státy nemohou vnucovat svoji vůli malým, protože když někdo řekne „ne“, nejede přes to vlak? Ha ha. Tak to bylo. Něco se změnilo.
Co je tedy koncem Sovětského svazu západu? Není to okamžik, kdy poslední bruselský byrokrat zavře a zhasne, je to okamžik, kdy začne unie sama obcházet a ignorovat zásady, které si sama stanovila. A to by mohl být právě tento den. Už se nemohou vrátit zpátky, počínaje tímto dnem si eurokracie začala kupovat čas výměnou za postupný výprodej vlastní podstaty.
Těch zásad bylo v poslední době obětováno víc.
Přerozdělovací nástroj s kvótami požaduje Německo, Nizozemsko a Švédsko uplatnit pokaždé, když počet migrantů přesáhne nějakou mez. Takže už to není tak, že v zájmu „evropských hodnot“, „solidarity“ , „zodpovědnosti“ a všech těchne sraček, prostě politicky korekně řečeno diktátu menšiny většině ustoupí menšina, nejnovější požadavek je, že bude ustupovat vždy, když si to situace vyžádá a hřbet sehne sama bez nějakých diskusí.
I přesto, že si velké země prohlasovaly, co potřebovaly, setkaly se kvóty s pasivitou na straně národních institucí, a to i v těch zemích, které hlasovaly pro. Prý budou do konce listopadu schopny všichni dohromady přijmout nějakých 700 lidí. Je vidět, že EU nejen dala svoje hodnoty do frcu, ale nemá naprosto žádnou autoritu a na rozkazy z Reichskanzlei v Bruselu leda sere pes.
Ohledně samotných kvót, EU také rezignovala na občanské svobody a svobodu pohybu. Jak mají ty kvóty fungovat? Budou muset jednotlivé protektoráty, kam dostali uprchlíci umístěnku, je poté muset udržet na svém území násilím? Asi ano, jinak by ty kvóty nedávaly smysl. Už neplatí, že v EU může každý jít kam chce?
Celý slavný schengenský systém se zhroutil v podstatě během jediného měsíce. Jediná státní administrativa, která zareagoval v intencích toho systému, bylo ta maďarská. Protože Maďarsko mělo závazek zajistit vnější hranici a protože se jeho politická reprezentace rozhodla mu alespoň nějak dostát, jali se narychlo stavět plot kolem hranic s Chorvatskem. To je sice také celkem ubohé opatření, ale ve srovnání s (ne)činností Řecka a Itálie alespoň nějaké. Na Maďarsko se okamžitě snesla kritika dokonce z oficiálních míst v EU, přitom oni udělali jen to, co se po nich vyžadovalo. Zhruba jeden měsíc poté začínají v EU opět vyrůstat fyzické hranice. Eurokrati se tváří, jako by bylo všechno OK, ale tohle je přece ohromné selhání, které směřuje přímo na základy fungování eurostátu. Napětí roste i v Německu, kdy jednotlivá města a okresy vedou spory o to, kolik uprchlíků mohou či chtějí absorbovat a občas se odněkud ozve, že už dost a že je prostě nechtějí. Frau Merkel jako správný byrokratický autokrat na to nebere ohled a vybavená dvojí rétorikou nenápadně odstraňuje překážky, aby jich do Německa mohlo přijít do nejdříve co nejvíc.
Nyní představitelé EU už poněkolikáté prohlašují, že příliv uprchlíků na území Unie se musí omezit. Takovou větu je určitě potřeba brát vážně. Trochu to připomíná Hitlera, který na samém konci války nakazoval svým velitelům, že musejí dobýt ropná pole.
Daleko rozsáhlejší průser se odehrává daleko od nás, v Sýrii, kde se Rusko zmocnilo iniciativy a vede si vlastní kampaň postavenou na uchování Asadova režimu. Obamova administrativa to neustála, v podstatě se zmohli jen na několik chaotických žblebtnutí, že to není od Ruska hezké a šli jim z cesty. Nabízí se otázka, co tam „mezinárodní“ koalice ten zhruba rok a půl bombardovala a proč tam vůbec zbylo něco, na co Rusové ty bomby mohou házet. I zde se eurokrati tváří, že jakoby nic a jakoby že to mají všechno pod kontrolou, ale jinak je to megaprůser. Nyní se zdá, že se síly EU přeorientovaly ohledně volby cílů, stíhací bombardéry Tornado se údajně chystají sestřelovat ruské stroje. Zajímalo by mě, jak to tyto veteránské stroje hodlají realizovat.
Významnou hodnotou EU byl také mír a nevyvolávání konfliktů. Nikdo už si pod dojmem aktuálních selhání EU nevzpomene na zpackaný Drang nach Osten, kdy se EU pokoušela šířit svoje hodnoty na Ukrajinu. To byly tenkrát starosti. Celé se to jmenovalo „podpora svobody, demokracie, hospodářské prosperity a občanské společnosti na Ukrajině“ nebo tak nějak a skončilo to totálním fiaskem, ke kterému je třeba připočíst ještě nějakých 10.000 mrtvých civilistů. Halt Drang nach Osten není zadarmo, jak se přesvědčili už dva velcí evropští integrátoři. Fakt je, že EU si v Drang nach Osten 3.0 počínala přece jen obratněji než Napoleon nebo Hitler, protože nemusela nechat krvácet vlastní armádu. Teď už může EU jen uhradit faktury neziskovkám jako Člověk v tísni, které tam podle původně amerického osvědčeného inflitračního modelu „měly svoje akcie“ a doufat, že se na to všechno zapomene.
V memorandu o přistoupení ČR do EU uvedla tehdejší vláda ČR pod vedením Václava Klause mimo jiné, že „si uvědomuje prospěšnost a nezvratnost procesu evropské integrace“ a ocenila jej jako dílo, „které zaručilo občanům členských států na dlouhá desetiletí mír, politickou stabilitu, korektnost mezinárodních vztahů, nebývalé svobody a hospodářskou prosperitu“. Též prohlásila, že akceptuje i mimoekonomické aspekty evropské integrace, a byť „nebylo rovněž lehké po nedávném opětném nabytí plné státní svrchovanosti přijmout představu, že bude v budoucnosti třeba se této suverenity v určitých oblastech vzdát“, nezvratně dospěla k závěru, „že v moderním evropském vývoji je výměna částí vlastní státní svrchovanosti za sdílený podíl na suverenitě nadstátní a na spoluzodpovědnosti nevyhnutelná jak pro prospěch vlastní země, tak i pro celou Evropu“.
Skoro by se chtělo říct „ámen“.
(7x známkováno, průměr: 2,57 z 5)