Den fyzika 6800 stop pod zemí, část 3.

Featured Image

Minule jsme skončili u vchodu do SNOLABu a začíná očista. Zatímco třeba v jiných laboratořích nebo výrobních prostorech mají malou čistou místnost o velikosti pár metrů krychlových, tak SNOLAB je kompletně celý provozovaný jako jedna obří čistá místnost třídy 2000. To znamená, že se dovnitř nesmí dostat žádný prach, radioaktivita nebo jiné znečištění. Což je obzvláště uvnitř dolu plného bordelu zajímavý úkol.

Pro materiál, vybavení a spotřební věci slouží místnost zvaná automyčka, kde se dekontaminuje naprosto vše, co se do SNOLABu přiveze. Jde to do takového detailu, že třeba nové kabelové svazky se vybalí z plastového obalu a po celé délce otřou alkoholem a ultra čistou vodou. Tu si SNOLAB vyrábí sám a je to taková hi-tech destilka zbavená úplně všeho. Pro součásti detektorů a další materiál, který je nutné vyčistit extra pečlivě, je pak k dispozici ještě několik ultrazvukových čističek. Na očistu lidí jsou podobně striktní pravidla a procedury. Pokud by vás zajímalo, jak to uvnitř vypadá, SNOLAB má docela povedenou virtuální prohlídku. Automyčka je tam pod číslem 2.

Před vchodem do SNOLABu jsou hadice na umytí bot od bahna (číslo 1), dostávat bordel z drapáků na podrážce je někdy výživné. Následně se pokračuje do vnější šatny, kde si jde všimnout dvou zásadních rozdílů mezi dolem a SNOLABem. Zaprvé klimoška, zatímco chudáci horníci v potu tváře chléb svůj dobývají, my máme chládeček. Ale nedělejme si iluze, ten je tam zejména kvůli elektronice a detektorům, ne kvůli našemu pohodlí. Zadruhé podlahy a stěny pokryté lesklým stříkaným betonem, na kterém velmi špatně drží prach a pomáhá tak laborku udržovat čistou. Ve vnější šatně si sundám boty, pásek, helmu, brýle a rukavice a taky vybalím svoje věci z prvního černého igelitu. Dvakrát se mi stalo, že jsem k pobavení všech sundal i overal, rutina a rozespalost je sviňa. Občas sem během dne přijde šéf laborky a kontroluje čistotu bot, takže pokud se chcete vyhnout veřejnému pojebu, je dobré jejich omytí neochcat. Poté se jde do vnitřních, genderově rozdělených šaten (číslo 3), tam si sundám zbytek, tedy overal, triko, trenky a ponožky. Šatny jsou sprchami rozděleny na špinavou a čistou část, do čisté je možné vstoupit jen po důkladném osprchování, včetně umytí vlasů, máte-li nějaké. Věci v bílém igelitu se mezitím dají do regálů oddělující oba prostory. 

Zajímavé bylo, že v těchto sprchách nemá nikdo problém být nahý, ono to ani jinak nejde. Zato na veřejných bazénech neuvidíte nahého nikoho, Kanaďani mají panickou hrůzu z nahoty, což skrývají za ohleduplnost k ostatním. Před vstupem do bazénu se tam nemyje téměř nikdo a po plavání se sprchují výhradně v plavkách. Je tam vždy bitka o převlékací kabinky, takže jsem byl svědkem toho, jak se někdo šel obléct na hajzl a všechny svoje věci naházel do chcanek okolo mísy. Ale asi lepší, než nedej bože někomu ukázat bimbase. Bylo vtipné Kanaďany uvádět do rozpaků producírováním se nahý. Obzvlášť když se svlékly i moje děti, jak jsou zvyklé z plavání v Česku, to pak všichni zrakem hledali na stropech pavouky. Zpět do laborky, na druhé straně sprch jsou k dispozici ručníky a oblečení, vše se pere přímo tam, aby se zamezilo kontaminaci. Dostanete trenky, ponožky, tričko a takový pytlovitý antistatický overal, v kterém každý vypadá jak Teletubbies. V tomto momentě začíná ponožková válka, protože zatímco všeho oblečení je tam plno ve všech velikostech, tak ponožek je vždy nedostatek. Proto jsem psal, že je dobré si máknout a být mezi prvními, vyhnete se frontě ve sprchách a hlavně gladiátorským zápasům na život a na smrt o ponožky, nejvzácnější to komoditu pod zemí.

Pokud jste ve SNOLABu delší dobu, dostanete boxík a přiděleny svoje trenky, tričko a ponožky. Což ale nic neznamená, protože jakmile erární ponožky dojdou, vrhnou se hyeny na rabování boxů. Jéé, Franta tu dnes (ještě) není, čmajz. Poté, co jsem několikrát dostatečně nahlas oznámil svoje udivení nad tím, že laboratoř s mnohamilionovým rozpočtem nemá kurva pár dolarů na posraný ponožky, tak se záhadně objevil nový balík, který ale pouze nahradil ponožky s dírama a tak byla situace dál stejná. Podobná situace je s botama, těch je plno právě ve velikostech, které vám nejsou. Naštěstí pro dlouhodobé pobyty je možné si je označit viditelnou jmenovkou a tak se kradou hůře než ponožky. Trička jsem si obvykle dal na sebe dvě až tři, protože klimatizace je nastavena klasicky americky na sibiřský vánek. Po oblečení si vybalím věci z bílého igelitu a ještě si nasadím povinnou síťku na vlasy a brýle, venku pak čekají ještě helmy. SNOLAB je totiž legislativně stále součástí dolu, takže boty mají ocelovou špičku a je nutné mít i helmu a brýle. Cestou z šatny pověsím třetí visačku a jdu do jídelny, která zároveň slouží jako nouzová místnost (číslo 6).

Tam se nasnídáme a čekáme, až šéf laborky projde celý SNOLAB a jako kanárek zkontroluje, že je všude dýchatelný vzduch, teprve pak můžeme jít konečně pracovat. Jednou týdně ještě bývá bezpečnostní školení, kde se dozvíme, kdo si rozřezal prst při otvírání konzervy nebo že někdo ochcává prkýnka na hajzlech (true story). Ještě k té jídelně, tam je nutné se sejít pokaždé, když Vale nahlásí nějaký problém. Stává se, že se třeba něco posere a nejede výtah. Pak je nutné přestat pracovat, protože v případě zranění není k dispozici rychlá evakuace na povrch. Někdy se to protáhne až do večera nebo přes noc, takže i tady je nouzový zdroj jídla, prý nějaký armádní proviant. V kuchyňce je k dispozici jen lednice a mikrovlnka, proto je nutné si veškeré jídlo nosit s sebou v těch igelitových pytlích, ideálně včetně nějaké bezpečnostní rezervy pro případ, že tam nedobrovolně skejsnete. Taky je to jediné místo, kde je dovoleno jíst a pít, na drobení po zemi jsou prostě ještě větší ras než paní Redguyová. 

Jinak se práce ve SNOLABu nijak neliší od práce na povrchu, konkrétně já jsem se podílel na konstrukci detektoru temné hmoty. To zahrnovalo všemožné mechanické práce jako smontování tlakové nádoby, instalaci různých senzorů, natahání a napojení trubek, hadic a kabeláže, montáž přírub a nadávání na to, proč zas jedna věc nepasuje na druhou. Většina dílů detektoru je totiž vyrobená jako prototyp na míru různými výrobci a každý z nich má tu míru někde trochu jinde nebo se až při montáži pozná, že se při designu zapomnělo na to, že k sestavení je potřeba mít možnost někam strčit ruce. Hodně se improvizuje, bastlí a upravuje v dílně. Nejhorší je, když je potřeba dole něco svařit, musí se na Vale zavolat, ať deaktivují detektory požáru, vyznačit bezpečnostní ohrádka jak kolem mrtvoly, sepsat deset protokolů a prostě se hodinu mrdat kvůli 5 sekundám svařování. Jelikož je tam taky plno spojů a průchodek, tak významná část práce spočívala v testování netěsností, jejich následnému hledání heliovým detektorem a jejich odstranění jen proto, aby to pak netěsnilo jinde. Nebo to těsní při pokojové teplotě, ale jak detektor naběhne na teplotní cykly, tak se z něj stane cedník. Na druhou stranu to byla vítaná změna proti kancelářské rutině, protože mě dílenské práce dost baví.

Jelikož cesta do a ze SNOLABu trvá dost dlouho, dělá se na desetihodinové šichty, které se počítají od zfárání do vyfárání, takže od 6 do 16, z čehož se reálně pracuje tak od 7:45 do 15:45. Cesta zpátky je trochu jednodušší, protože do dolu se nemá smysl umývat. Vezmu visačku z jídelny, všechno oblečení hodím do košů na prádlo, navlíknu se do hornického a čekám s ostatními před vchodem, až šéf laborky zkontroluje, že tam nikdo nezůstal nebo nenechal zapnutou žehličku. Poté zahlásí nahoru, že jdeme a všichni se vydají zase na cestu chodbou ke kleci. Údajně fyzická práce v hloubce více unavuje, je pravda, že spolu s tím brzkým vstáváním jsem toho měl vždy plné kecky. U tabule s druhou visačkou čekáme na klec, dřív se čekalo přímo před šachtou, ale pak tam nainstalovali rozprašovače vody kvůli prachu, takže teď jsme schovaní za rohem. Radost z toho, když se jede na povrch rovnou už jsem popisoval minule. Vypadá to jako blbost, ale v tomhle stádiu únavy se zdá být velký rozdíl, jestli to nahoru jede 3 minuty nebo 10, protože sbíráte cestou nahoru horníky. Dokonce jsem se naučil počkat si vzadu a nastoupit až do dolního patra klece, protože odtamtud se nahoře vystupovalo první.

Pak už jen sebrat poslední visačku, převléct do civilu a hurá domů, abych mohl jít spát dřív než děti. Prodloužené víkendy se hodily, protože to v prosinci a lednu byla jediná šance vidět sluníčko a užít si trochu víc děti. Tahle oblast je bohužel totální placka, takže na nějaké lyžování to není, maximálně se dá na pár místech bobovat, ale na bruslení je to naopak ráj. V Sudbury a okolí je 14 hokejových stadionů a 54 venkovních kluzišť s osvětlením a vyhřívanými šatnami, plus několikakilometrová dráha na jezeře, přitom mají míň obyvatel než třeba Plzeň, hokejová velmoc se prostě nezapře. Navíc je to mimo tréninky a zápasy pro veřejnost zcela zdarma, takže jsme chodili často a nezřídka jsme měli celý led jen pro sebe, což znamenalo, že jsme se nemuseli ztrapňovat před dvouletými kanadskými haranty, co jezdí i pozadu. 

Tolik tedy stručně k práci ve SNOLABu, záměrně jsem vynechal fyziku, protože to by článek neúměrně prodloužilo a ne každého zajímalo. Kromě zkušeností a zážitků jsem si z dolu přivezl ještě dva suvenýry, tím prvním je kus rudy, nejspíš nějaký chalkopyrit. K jeho získání se váže vtipná historka, kolega Kanaďan si ho všimnul na zemi při čekání na klec, občas prostě něco odpadne ze stěny a tenhle byl fakt pěkný. Chvíli si ho prohlížel a pak ho hodil zpátky na zem, tak se ho ptám, proč si ho nevezme. To by prý byla krádež, protože ruda patří společnosti Vale a kdyby na to přišli, tak by měl průšvih. Když jsem se konečně dochechtal a utřel si slzy, tak jsem si šutrák strčil do kapsy a v šatně na povrchu mu s ním pak ještě párkrát zamával před nosem.

Druhý artefakt byl taky o štěstí, možná jste si všimli na videích, co jsem linkoval minule, že prakticky každý horník má v ruce takový plechový boxík, inu slyšte pověst o jeho původu. Jeden horník, jistý Leo May, si chtěl při čekání na klec sednout na svůj obědový box, který to nějak nedal a tak ho náš Leo rozsednul. Problém je, že v dole si není kde sednout při jídle ani při věčném čekání na klece, takže se Leo nasral a v roce 1957 si v dílně zbouchal z hliníku svůj box na jídlo. 

Když ho ostatní viděli, jak si ho postavil na bok a sednul si na něj, tak ho chtěli taky, takže Leo začal v dílně vyrábět boxy, které brzy zcela ovládly trh nejen v Sudbury a v době největší slávy vyráběl Leo nějakých 1000 boxů týdně. Bohužel, Leo doplatil na dvě věci, jednak masivní úbytek horníků díky mechanizaci a taky faktu, že své boxy vyráběl natolik kvalitně, že horníkům jeden vydržel celou dobu, co pracovali v dolech, nezřídka jej pak ještě předávali synům pro štěstí. Po jeho smrti vede rodinnou firmu jeho dcera, ale ještě donedávna byla produkce jen kolem 100 kusů týdně a nyní ani nefungují stránky firmy, tak to už možná zabalila, protože kdo by si kupoval nový box, když je inzerce plná použitých v perfektním stavu. Tak jako tak, Leův obědový box je prostě ikona důlního průmyslu v Sudbury, takže jsem si taky jeden pořídil, náhodou jej prodával bývalý horník, když jsme byli na výletě asi 200 km od Sudbury. Je z 60. let a stále si na něj můžu v klidu i stoupnout, mám rád tyhle věci s příběhem.

To by bylo všechno o dni ve SNOLABu a pokud vás to ještě baví, tak se příště podíváme o nějakých 4,5 km výš na práci na nejsušším místě na planetě.


04.10.2020  Redguy


Související články:


12345 (360x hodnoceno, průměr: 1,06 z 5)
14 947x přečteno
Updatováno: 4.10.2020 — 22:09

Reklama

D-FENS © 2017
Do NOT follow this link or you will be banned from the site!