Den fyzika 6800 stop pod zemí, část 2.

Jsem zaškolen, vybaven oblečením a paklíkem průkazek, jde se na věc. Klec do šachty číslo 9 dolu Creighton odjíždí v 6 ráno, s horníky sice jezdí celý den, protože se těží nonstop, ale pro vědce ze SNOLABu je vyhrazena tato, jen výjimečně je k dispozici ještě jedna až dvě pozdější, takže kdo ji nestihne, nedostane se ten den do práce.

Vstávám proto ve 4:30, pokud předpověď hlásila silné sněžení, tak i o něco dříve, abych stihnul proházet sníh od dveří k silnici. U snídaně dálkově nastartuju auto, aby se mezitím rozmrazilo okno, a kolem 5 vyjíždím. Mám to 30 km po prázdných silnicích, ale vzhledem k počasí to je kolikrát i na 40 minut. Parkoviště máme naštěstí hned vedle kontejneru s šatnami. Kmenoví zaměstnanci mají šatny v povrchové budově SNOLABu, ale nestačí už kapacitně, takže pro hosty je venku kontejner se skříňkami a i ty už sdílí několik lidí. Poté se převlékám do hornického, které se skládá z reflexního overalu, těžkých gumáků s ocelovou špičkou, silného pásku, za který vás můžou záchranáři zaháknout, rukavic, brýlí, helmy, klapek na uši a světla na helmu. Pokud něco zapomenete, nepustí vás do klece. Vzhledem k tomu, že dole je dost přes 30 stupňů, mají všichni pod overaly jen spodní prádlo, max tričko, takže nastává vtipná situace, jak se v zimě v tomhle dostat ze šaten do asi 200 m vzdálené budovy šachty, přičemž běhat je v celém areálu zakázáno. Já většinou volil pokus o světový rekord v rychlochůzi, ale místní si ještě venku vesele pokuřovali.

Všechno, co si chcete vzít dolů, je nutné kvůli čistotě zabalit do dvou igelitových pytlů, bílého a černého. Mobily jsou zakázány a noťas musí projít verifikací, která spočívá v jeho rozebrání a kontrole typů BT a WiFi modulů. V dolech se totiž těží pomocí výbušnin odpalovaných na dálku a tak tam nesmí nic neschváleného, co vysílá rádiové vlny, zejména BT frekvence je prý blízko. Po vstupu do haly věším první visačku se jménem na tabuli. Každá štola, označená podle hloubky ve stopách, tam má svoje místo, takže je hned přehled, kde v dole je kolik lidí. Zatímco dříve v dolech pracovaly tisíce horníků, teď je jich tam díky mechanizaci jen pár desítek. Na první pohled je vidět, kdo patří do SNOLABu a kdo je horník. Zatímco naše hadry září svítivou novotou, typický horník v roztrhaném špinavém mundůru by si nezadal s předákem horníků z nedávné série Černobyl. Není tak divu, že mají vědce za slečinky a dělají si z nás prdel, osazenstvu SNOLABu říkají “SNO(w) bunnies”, což je hovorový výraz pro atraktivní lyžařky. Ale atmosféra je přátelská, jeden na druhého mají mnohem drsnější kecy.

Kolem šesté zazní hlášení a jde se po rampě ke kleci. A nebo taky ne, všechno je v režii Vale, takže se stává, že klec je zpožděná nebo nejede vůbec, aniž by někdo něco vysvětlil. Primární je prostě těžba a až pak nějaká laboratoř, na druhou stranu si nedovedu představit, že by to SNOLAB měl provozovat sám. Elektřina, voda, vzduchotechnika, výtah, záchranné systémy, to všechno ve SNOLABu funguje jen proto, že to Vale potřebuje pro těžbu a má na to armádu lidí. Pod rampou člověk ovládající klec (klecař?) vysune dveře a začíná hra na sardinky. Klec na to asi nevypadá, ale vejde se do ní papírově 44 severokanadských soudruhů, v reálu pak kolikrát i víc, přece se nebude vracet pro dva lidi. Má dvě patra, takže celkem 88 lidí, zespoda klece je ještě možné navěsit náklad. V kleci na šestou mají přednost vědci, zbytek kapacity se zaplní horníky. A jelikož ti nechtějí čekat na další, tak to v kleci často vypadá jak v náhradním autobuse za metro tenkrát po povodních. Čím víc vědci hekají, tím větší mají horníci radost.

Důl Creighton vypadá tak, že má několik vertikálních šachet, z nichž se používá hlavně šachta 9, a na ni horizontálně navazují štoly (horníci kdyžtak opraví názvosloví), kde se těží. Každá štola je označena podle svojí hloubky ve stopách. Horníci zahlásí klecaři kam jedou a ten to pak ohlásí signály komusi, kdo ovládá výtah (výtahář). Dřív mlátili tyčkou do kolejnic, ve kterých výtah jede, protože se zvuk hezky nese, dnes používají takové bzučáky, i když by to mohli hlásit do vysílaček. Signál pro štolu je ze dvou čísel, první je začínající číslo hloubky, tedy tisícovky stop, a druhé pořadové číslo štoly v té dané tisícovce, SNOLAB tak má signál 6-5. Jak už jsem psal, majetek společnosti Weyland-Yutani, pardon Vale, je přísně zakázáno fotit nebo natáčet, jediné video, kde je vidět, jak to funguje, jsem našel tady, v čase od 2:50 je vidět převlíkárna v budově, zelená věž výtahu šachty 9, visačky, čekárna, rampa a signály klecaře. Výtahář vždy zopakuje, co klecař zahlásil a pokud je to správně, tak si to navzájem ještě potvrdí (1-1). Seznam signálů je krátce vidět právě za klecařem, zvoní se i to, že někdo vystupuje, nastupuje nebo že se může jet dál. Kamera tam není, takže je čistě na signálech mezi klecařem a výtahářem, aby se výtah nerozjel, když lidi ještě vystupují, dělat bych to nechtěl, smrdí to průserem.

Dřív měl výtahář značky na kabelu a podle nich věděl, kdy asi tak zastavit klec, teď to řídí počítač, který umí skoro úplně eliminovat kmitání klece. On se totiž přes 2 km dlouhý kabel (je fakt jen jeden) dokáže solidně natahovat, takže po zastavení v hloubce klec lítá nahoru dolů jak jojo. Počítač ji zastaví o pár metrů výš a pak vždy o trochu spustí do protikmitu, takže po úplném zastavení se houpe max o pár centimetrů. Bohužel tím každá zastávka dost trvá, takže po dlouhé šichtě cestou nahoru vždy vidíte tu radost všech, když klecař rovnou zazvoní 2-2, což je povrch. Klec jede asi 50 km/h, většinou v úplné tmě, rachot, vibrace a vichr jak kráva, do toho zaléhání uší. Dole je totiž zhruba o třetinu vyšší tlak než na povrchu, takže je to srovnatelné s hodně rychle klesajícím letadlem. Pokud máte problémy, můžete to nahlásit klecařovi a on zpomalí nebo udělá přestávku, pár lidí už i omdlelo. Jinak se letí na plný kule, což je obzvlášť hned u dveří docela zážitek, protože jen pár centimetrů od vás za vraty po prsa ubíhá skála a sem tam proletí vchod do štoly. Do toho hned vedle klece běží druhý výtah s vytěženou horninou, který dělá příšerný randál.

Asi nejlíp je všechno včetně jízdy vidět na tomto videu přímo od SNOLABu, ale promo videa berte s rezervou, rezervují se pro ně extra klece. V reálu není v kleci k hnutí a z nějakého důvodu všichni zhasnou čelovky nebo zůstane max jedna. Taky je video 10 let staré, takže overaly, boty i čelovky jsou jiné. Po vystoupení z klece věším druhou visačku a čekají mě skoro 2 kilometry chůze štolou do laborky. Dřív se jezdilo důlním vláčkem, ale jelikož vyžaduje technickou bezpečnostní obhlídku, jede krokem a hlavně nestačil kapacitně, tak se teď chodí pěšky. K úlevě všech, co vláčky zažili, protože jízda rachotícím třesoucím vláčkem za dieselovou smradlavou hulící lokomotivou prý byla za trest a pěšky je to rychlejší. První jde šéf laborky, který zkontroluje, že je cesta bezpečná, nikde se nesesypalo kamení, nepraskla voda, nejezdí těžká technika atd. Dá se mu náskok 5 minut a pak vyráží zbytek. V těch těžkých gumovkách, horku a prachu to není nic moc. Místy se k tomu přidá vichřice ze vzduchotechniky, která do dolu žene studený vzduch skrz haldy ledu, stěny mají totiž až 50 stupňů, takže se vzduch ochlazuje alespoň na těch 35.

Cestou jsou dvě místnosti, kam se dá schovat při požáru, do vzduchotechniky se v takovém případě pustí čpavek, což je znamení běžet se schovat a utemovat dveře plastelínou. Je tam zásoba jídla a vody a přímý přívod čerstvého vzduchu, takže tam jde vydržet i několik dnů, což je obvyklá doba záchranných prací v hlubinných dolech. Pokud by se něco stalo s výtahem, tak je možné využít výtahu pro rudu, v nejhorším případě jde prý vylézt na povrch i pěšky. Nejedná se ale o dlouhý žebřík, který by vedl šachtou. Jsou tam na různých místech průlezy mezi štolami, totální labyrint a i cvičeným záchranářům se znalostí cesty to údajně trvá půl dne. Cesta do laborky je docela nuda, vzhledem k hluku se nedá moc povídat, musím pořád koukat pod nohy, protože podlaha je nerovná a je na ní poházený bordel. V gumovkách se jde blbě, ale pomáhají tlusté ponožky a vycpávky, přes které tolik netlačí. Do SNOLABu míří čím dál víc lidí, takže vzhledem k dalším procedurám, které popíšu příště, se vyplatí být mezi prvními, což znamená jít hodně svižně a pořádně se zapotit.

Kousek před laborkou horko ještě přitvrdí, protože tam do štoly vyfukují odpadní teplo klimatizace, které chladí vnitřek SNOLABu. Je tam ještě odbočka s nouzovým zadním východem a čistička odpadních vod, díky které SNOLAB disponuje nejhlubším splachovacím záchodem na světě. Vtipné je, že Číňani postavili ještě hlubší laborku CJPL v 2400 metrech, ale tohle prvenství SNOLABu nesebrali, takže vhledem k hygienickým zvyklostem Číňanů radši nechci vědět, jak to tam funguje. To už jsme ale před vstupem do SNOLABu, kde je konečně zase světlo a rovná podlaha a čeká nás dekontaminace.