Demokracie, dobro z definice

Featured Image

Předpokládám, že čtenáři, kteří ode mě už něco četli, už z názvu článku očekávají text kritizující demokratická zřízení; hned v úvodu musím říci, že takové očekávání není úplně přesné. Pravdou sice je, že demokracii považuji za dost špatný způsob řízení státu (a ač si lze jistě představit i horší, tak například v monarchii bych žil raději), avšak o tom teď psát nechci; článek nepojednává o demokracii jako takové, nýbrž jen a pouze o tom, jak ji lidé vnímají (a prosím případné diskutující, aby toto vzali na zřetel při psaní svých komentářů).

Celkem bezbřehou adoraci demokracie, jev tak rozšířený napříč drtivou většinou lidí bez ohledu na jejich věk, inteligenci, pohlaví či postavení, považuji za naprosto zásadní problém naší společnosti. Jejich skálopevné až fanatické přesvědčení o správnosti (respektive nejmenší špatnosti, jak prohlásil sir Winston Churchill) demokracie vede bohužel k tomu, že na toto téma de facto nelze vést dialog, neboť lidé s jiným názorem jsou automaticky označeni za (potenciálně nebezpečné) extrémisty dříve, než k nějaké diskusi vůbec dojde.

Demokracie je v naší společnosti náboženstvím, modlou, kterou musí všichni uctívat; s kacíři je nakládáno v závislosti na tom, jak přesně se rouhají (tak třeba anarchisté jsou považováni za idealistické snílky a není jich mnoho, takže proti nim nejsou podnikány žádné zásadní kroky, ale například svobody fašistů a nacistů jsou potlačovány brutálním násilím – jakkoliv je mi jejich ideologie odporná, jejich perzekuování neshledávám odpudivým o nic méně). Navzdory všem líbivým frázím o svobodě slova a projevu platí (jako za bolševika), že všichni jsme si rovni, ale někteří si jsou rovnější (rozdíl oproti minulému režimu je jen v tom, že nyní je těch rovnějších více, což však bohužel na principu nic nemění).

Toho, jak extrémně je fenomén uctívání demokracie rozšířen do myslí prakticky všech, jsem si poprvé povšiml asi před rokem: s maminkou jedné mé kamarádky jsme vedli dalekosáhlé spory na téma islámu, přičemž když se občas diskuse vyhrotila v menší hádku, dotyčná mi opakovaně říkala, abych se choval rozumně a demokraticky; když jsem se jí pak jednou optal, co tím vlastně myslí, z jejího vysvětlení vyplynulo, že zde použila slovo demokraticky prostě jako synonymum ke slovu tolerantně (míněno tak, že nemám její názory tak ostře kritizovat). Zaujalo mě to, takže jsem začal pozorovat, zda se jednalo pouze o její interpretaci, nebo o běžný jev v naší společnosti.

Po nějakém čase jsem došel k tomu, že slovo demokracie je celkem běžně přijímáno například jako synonymum pro svobodu, rozumné chování, mírumilovnost, otevřenost k názorům ostatních, ale zejména je pojmem „demokratický“ velmi často užíván prostě místo „dobrý“ či „správný“. Když chce politik uštědřit smrtící ránu svému oponentovi, prohlásí, že činy či slova dotyčného „odporují demokratickým principům“ (a to i v případě, že to s demokracií nijak nesouvisí); mimochodem, ačkoliv můžeme čas od času na politické scéně takové osočování slyšet, je téměř nemožné, aby měl zástupce zvolený lidem v demokratických volbách vůbec nějaký návrh odporující demokratickým principům (možná kdyby navrhoval zrušit volby a demokracii jako takovou; jinak, ať navrhuje sebevětší pitomost či zrůdnost, je to právě přesně v souladu s demokratickými principy, protože k tomu dostal zcela demokraticky mandát). Slyšeli jste už někdy o „demokratické výchově“ v tom smyslu, že rodina funguje demokraticky? Já ano; původně jsem si myslel, že je to nějaký šílený způsob, kdy se v rodině o všech rozhodnutích hlasuje, avšak bylo mi vysvětleno, že je tím míněna prostě liberální výchova dětí. A co třeba blud, že v demokratické společnosti existuje svoboda slova? Krom toho, že tyto dvě věci nemají zhola nic společného (demokracie pouze říká, že o tom, zda existuje svoboda slova, rozhodují voliči), tak dokonce ani v té naší demokracii svoboda slova neplatí, neboť je například nezákonné popírat holokaust (osobně jej nepopírám, jsem přesvědčen, že k němu došlo, jen mám pocit, že oficiální počet obětí byl více či méně „zaokrouhlen nahoru“, avšak nevidím důvod, proč by mělo být iniciováno násilí vůči tomu, kdo holokaust popírá). O rovnítku mezi svobodou a demokracií ve vnímání většiny lidí se asi není třeba dále rozepisovat.

Dalším bodem selektivní slepoty v zájmu ochrany víry v božskou demokracii je oblíbené přejmenovávání tohoto režimu ve snaze vyhnout se pojmenování problému a přiznání, že tento bůh selhal; kolikrát už jste někoho slyšeli mluvit o „pseudodemokracii“, „rádoby demokracii“, „demokratuře“, „postdemokracii“ a podobně? Navzdory tomu, že společnost, ve které žijeme, je zcela čistě a bez jakékoliv odchylky na 100 % demokratická (demokracie je mimochodem asi jediný princip, který je v naší společnosti zcela nedotčen), mají mnozí v rámci svého láteření na situaci v naší zemi tendenci naznačovat, že problém není v demokracii, nýbrž v tom, že zde demokracii nemáme. Proč? Jednak proto, že označit za příčinu problémů demokratické zřízení, se rovná –s trochou nadsázky– společenské sebevraždě, ale zejména proto, že demokracie je přece dobro. Dobro z definice! A protože nelze konzistentně tvrdit, že příčinou zla je něco, co je synonymem dobra, pojmenovávají lidé raději náš demokratický systém (který je skutečně 100% demokratický) slovy jako „pseudodemokracie“, protože je příjemnější říci, že ta hrůza kolem je jen nějaká „rádoby demokracie“, než si přiznat, že současný stav (i to, kam směřuje), je prostě důsledkem reálné demokracie v praxi.

Otázka zní, jak lze vést věcný dialog s někým, kdo je o své víře v demokracii tak pevně přesvědčen, že i když má její selhávání přímo před očima, vidí a uznává jej, mluví o něm, raději začne pojmenovávat demokracii jinými jmény, než aby řekl, že to, co se mu nelíbí, se odehrává ve zcela demokratické společnosti. Takoví lidé pak nazývají přívržence ostatních společenských zřízení extrémisty a fanatiky, protože prý nevidí, že jejich modely by (!) nefungovaly; sami se však se zjevnou a aktuální (!) nefunkčností toho, co sami zastávají, popasují prostě tím způsobem, že ji popřou: nikoliv tak, že o mrtvém koni prohlásí, že není mrtvý (což bývá poměrně častým projevem slepé víry), nýbrž prohlášením, že to vlastně ani není kůň (což považuji za další úroveň zaslepenosti). Neříkám, že takoví jsou všichni zastánci demokracie, mnohým třeba současný stav vyhovuje, nicméně rozhodně znám nemálo takových, na které tento popis přesně sedí.

Kde se tato až křečovitá touha obhajoby současného systému v nás vzala, mi není úplně jasné. Možná ve škole, možná výchovou, možná tlakem většiny (která odpůrce demokracie v lepším případě zesměšňuje), možná od všeho trochu. Umím si představit vlnu nesouhlasu, kterou tento článek u mnohých vzbudí, protože jsem si dovolil zaútočit na jejich božstvo; ale je tomu skutečně tak? Zaútočil jsem vůbec tímto článkem na demokracii? Ne; jen popisuji určitou zaslepenost některých jejích uctívačů. Pokud však někdo vidí útok i v tomto, je asi na místě úvaha, kdo z nás je vlastně ten extrémista a fanatik.


Související články:


12345 (4x hodnoceno, průměr: 1,75 z 5)
810x přečteno
Updatováno: 13.12.2015 — 22:21
D-FENS © 2017
Do NOT follow this link or you will be banned from the site!