Ještě že máme naše osvícené vůdce. Jinak bychom nevěděli, co vůbec máme dělat. Ani ve volném čase.
Tak se například dozvíme, že je třeba zavřít nějakou ulici, aby tam nejezdila auta a mohli se tam lidé procházet. Nebo aby se tam mohly umístit předzahrádky a lidé na nich mohli popíjet kávu. Vlastně kávu ne, káva je špatná, čaj budou pít. Nebo mléko. Nebo aby se tam pořádaly street performance. Barevné festivaly pro teplouše, pouliční divadlo a stánky hnusnými hliněnými hrnky, u kterých postávají chlupaté intelektuálky v batikovaných sukních.
Oni to dokonce tak realizují. Zavřou nějakou ulici a za pomoci animátorů z různých agentur tam vytvoří Potěmkinovu vesnici, kamióny přivezou předzahrádky, horolezeckou stěnu, agentura sežene teplouše v barevných hadrech, aby na povel začali pouličně performovat a dokonce tam naženou lidi, aby to vypadalo, že je to všechno real a že to tak bude nafurt poté, co ta zlá auta vyženou. Jenže ono to vydrží jen pár hodin, co si to novináři fotí, pak odtud politbyro vypadne a zbydou tam jen prázdný plochy, na který serou holubi.
Jak krásné. Impresivní. Něco jen tak vlastní vůli přetvořit. Za cizí prachy, k tíži někoho jiného, na odpovědnost někoho jiného. Prostě zažít město jinak.
No jo, ale co mám dělat, když to vůbec neupotřebím?
Co když jsem večer, když se vrátím z práce, tak unavený, že se procházet nechci? Co když chci spát? Nechci si ani nikým povídat, vůbec už ne povídat si o píčovinách, a co když nechci sledovat ani pořádat žádnou street performance? Co když chci, aby mi už kurva dali všichni svátek, protože jsem se celý den vybavoval se zmrdama, ichtylama a vohnoutama a teď chci mít ode všeho klid? Co když mám ještě nějakou práci? Možná to někoho zaskočí, ale znám lidi, co mají zcela regulérně dvě zaměstnání, ráno jdou do fabriky bouchat součástky pro auta a odpoledne do supermarketu prodávat buřty, aby mohli zaplatit hypotéku? Ti tu street performance vůbec kurva ani nestihnou!
Co kdybych se tam neprocházel, ani kdybych byl nezaměstnaný nebo měl eight-to-eleven job v neziskovce, což by mně asi neunavilo? Co když bych měl pak problém uživit rodinu a stejně si na procházení nenašel čas?
A co kdyby náhodou ano a chtěl jsem se procházet, tak přece nepolezu někam do města do rozpálených ulic případně sněhovou břečkou pokrytých ulic, případně ulic vyzdobenejch úchylnýma artefaktama přiblblých arcihtektů, zámkovou dlažbou a betonem, ale radši půjdu někam do přírody a budu doufat, že mě tam nepřejede nějakej frýstajl adrenalinovej cyklochuligán s hypertrofovaným egem a atrofovaným penisem? A co když se mi nechce sedět v předzahrádce, protože zrovna prší, sněží nebo se mi prostě nechce, protože se mi nechce? Nebo proto, že nemám peníze na nějaké fair trade kafe, na které natrhaly bobule kvadruplegické somálské děti speciálními kleštičkami ovládanými análním svěračem? Co když nechci sledovat street performance, protože mně to vůbec nezajímá nebo nemám zalíbení pro zdrogované homosexuály? Co když nenosím oblečení veselých barev? Co když se nechci bavit, protože je mi smutno? Co když neberu drogy?
Co když nemám problém jít ven, i když tam jezdí auta? Vždyť ona nekoušou. Co když nevěřím, že někdo žije uzavřený ve svém bytě a bojí se vycházet, protože tam jezdí ta hrozná auta a motocykly, a až v okamžiku, co zmizí, opustí šedavé stěny svého bytu a odejde se spontánně veselit do „osvobozené“ ulice? To je přece nějaké divné, takhle přece nikdo nežije. A co kdybych se v tom davu takových spontánně performujících nadšených občanů necítil dobře?
Co když prostě jen chci co nejkratší cestou a v přijatelném čase dojet domů a věnovat se rodině a svým zálibám? Hrát si s dětma, souložit se ženou nebo registrantem, podle vkusu každého soudruha? Nebo jít nakupovat? Prát? Opravovat kukačkové hodiny? Nebo jít s přáteli do hospody, ale ne do nějaké ukrutně vyvoněné biokavárny s vodní dýmkou, ale do zahulený putyky, kde mají jen utopence a pivo? Co když si chci dát steak a nechci žrát cizrnu ani pohanku, protože to žerou slepice? Co když si vyvzpomenu svůj čas trávit tak, jak já myslím, že je to dobře, a ne tak, jak nějaké politbyro určilo, že je dobře?
Co když nemám potřebu sdílet svůj volný čas s nějakýma obsedantama? A co když sice jsem ochoten sdílet svůj volný čas s nějakýma obsedantama, ale nemusí se kvůli tomu zavírat žádná silnice? Co když vůbec není zapotřebí tu silnici zavírat, protože s nima třeba hraju Cunterstrike a Cock of Duty a zajímá mě úplně jiná infrastruktura?
Znamená to všechno, že se moje kvalita života nezlepší? Anebo naopak zlepší? Anebo snad dokonce zhorší?
Co když to takhle má většina lidí, ne li úplně všichni? Protože ono se mi někdy zdá, že to tak má většina lidí, zatímco propagátoři těchle myšlenek sem spadli na duhovým padáku z letadla, co odstartovalo odněkud z Mumulandu.
Co všechno by to znamenalo?
Neznamenalo ono by to, že když to konečně zavřou, tak tam bude prázdno a budou tam nanejvýš srát holubi?
Co s tím? Co s takovými lidmi jako já? Půjdou nás postřílet, protože s takovou alternativou Jan Gehl nepočítal a Jan Gehl má vždy pravdu?
No v tom případě…
(10x známkováno, průměr: 3,80 z 5)