Kniha se jmenuje Muži, muži – ženy, ženy, vyšla nedávno a lze si ji snadno vygooglovat v řadě webů knihkupectví, velkodistributorů nebo eshopů.
Kniha je na hony vzdálená vyváženosti mezi pohlavími a nestydatě straní ženám.
Dovolte řadu přímo citovaných příkladů:
Asi třetinu knihy tvoří rozhovor čtyř lidí v nejlepším věku, dvou normálních mužů a dvou žen. Jedna z těch žen, jménem Klára, je na muže vyloženě zlá a často přímo hysterická.
Strana 11, Klára v odpovědi na slušný argument mužů: „Tak co vlastně chcete, vy nadržení a zároveň prchající samečci? Asi je v tom nějaká ta vaše vyšší mužská logika, které však my ženy nerozumíme ani jí rozumět nechceme.“
A na téže stránce jen o kousek níže tatáž Klára: „Tak tobě, Radku, nestačí, že nejedna dívka v tanečních se svým stálým partnerem ochotně a ráda žije i intimně? Ty bys, Radku, chtěl mít z tanečních takový jeden velký bordel, jednu velkou swingers party? To je ale hnusné! Větší prasárnu jsem neslyšela…“
Přitom ti diskutující muži jen slušně a upřímně argumentovali, že pudově velmi mladí muži mají často touhu spát s mnoha ženami. Ne že se to tak má nebo musí reálně dělat, jen že po tom vnitřně touží. A žena hned, že prý hnus a prasárna.
Strana 26, diskutující muži argumentují, že dobrý partner se nepozná podle velké rozhazovačnosti v restauraci a že ti skromnější a šetrnější mohou být pro dlouhodobé soužití lepší. A co na to ječí Klára? „Počkej – tak vám chlapům je líto investovat do večera s tou vaší nejvyvolenější ženou obvyklých slušných deset procent útraty na spropitné? A ta dáma se má nadchnout – ó, jaký to neodolatelný držgrešle – a hupsnout mu do peřin? Ne ne, dáma si na těch spropitných testuje, zda ten muž dost vydělává, zda jednou zabezpečí ji a její děti.“
Strana 38, muži slušně a zdvořile argumentují, že příroda muže nutí dlouze se na atraktivní ženy dívat, dvořit se jim a že muži jsou smutní, když dostanou košem. Klára to hodnotí takto: „Aha, tak ti slintající čumilové vlastně zažívají stresy, chudinkové?! No to je pro mne opravdu novinka. Opravdu pakárna, chtěla bych říct, ale budu slušná… Pomalu toho Radkova povídání začínám mít dost… my ženy to máme v intimních vztazích mnohem nebezpečnější, riskantnější, choulostivější, prostě těžší.“
Strana 55, muži namítají, že jim není příjemné, když se žena na ně svůdně usmívá, třeba s nimi protančí celý večer, vrhá hluboké pohledy, vyloženě baží po dvojsmyslných lichotkách… a nakonec je odmítne. Že to snad raději aby si jich taková žena vůbec nevšímala vůbec. A feministní Klára: „Dobře, ty chudinko, tak až tě příště potkám, tak tě budu důsledně přehlížet. Jako bys byl pro mne sklo. Nebo se budu stále dívat pohrdlivě někam stranou a nahoru. OK? Ale uvědom si, že ty jsi v tomto ohledu docela výjimka. Pár takových jako ty jistě znám, nadrženců nadržených, ale s většinou mužů se mohu bavit normálně.“
Chudinkové, nadrženci nadržení, čumilové, držgrešle, prasáci – to jsou v knize výroky diskutujících žen, zatímco ze strany mužů nepadá ani jedna z nějakých takových drsných nálepek ženskému plemeni, i když těch nálepek jinak existuje hodně.
Takto by se dalo z knihy citovat ještě mnoho stránek.
Autor knihy se zjevně absolutně postavil na stranu militantního feminismu. Klára, zjevně autorovo alter ego, nesnesitelná ženská, hraje v knize prim.
A vše autorovo militantně feministické vrcholí – považte – na obálce knihy(!!), tedy na jejím nejnápadnějším místě. Jde o tento Gruberův skandální text:
V bibli stojí psáno, že bůh stvořil Adama coby první lidskou bytost vůbec. A když se něco dělá poprvé, tak to většinou bývá s řadou nešikovností, chyb a nedostatků – prostě začátečnické dílo. Ženy, vzpomeňte si, když jste poprvé vařily svíčkovou nebo poprvé řídily auto. Do jaké míry to byl perfektní bezchybný výkon, perfektní zaběhaná rutina? Do dosti malé míry, že? Spíše asi šlo o začátečnické tápání… Ovšem žena, pozdější boží výtvor z Adamova žebra, to už byla práce rutinovaného „člověkotvůrce“. Tam už si dal bůh pozor, co oproti stvoření Adama vylepšit, čeho fyzicky a psychicky trochu ubrat nebo přidat. Žena je tudíž přirozeně tvorem vývojově dokonalejším – a basta!
A totéž je zopakováno na samém začátku knihy coby první kapitolka a uvedeno hrubě dehonestujícím názvem Tvor jménem muž se pánubohu jaksi nepovedl…
Dost psaní o Gruberovi ve třetí osobě – přecházím odteď normálně do ich-formy. Autorem té knihy i tohoto článku jsem skutečně já.
Jistě jste si všimli, že předchozí řádky jsou jakoby kontrarecenzí stejné knihy, jaká zde byla recenzována před časem. Podepsána je nickem Torrent a gramaticky není poznat, jaké pohlaví ji psalo. Nicméně na 99% jsem přesvědčen že žena. Jsou tam takové věci, že chlap toho podle mne není schopen. Budu autorku té „recenze“ tedy dále nazývat Torrentka.
Věc se má tak, že záleží na úhlu pohledu.
Na tu nesmírně jednostrannou Torrentčinu recenzi jsem narazil asi týden po jejím zveřejnění. Za ten týden se totiž citelně zvedl zájem o danou knihu – a to já vždy pátrám po příčinách, po nějakém videu nebo internetovém textu, který to způsobil.
Nejdříve jsem tu „recenzi“ chtěl ignorovat; ale pak jsem si řekl, že zkusím – jen krátkým náznakem – položit stejně těžké závaží na opačnou misku vah. Aby tak aspoň trochu nastalo to, co je nutným znakem každé normální slušné kultivované komunikace mezi lidmi – totiž VYVÁŽENOST.
Nechovám k pisatelce Torrentce nějakou zášť. Kdo píše a vydává knihy, jde svým způsobem s kůží na trh a měl by kritiku přijmout a snést. A často se i v nejtvrdší kritice najde pár světlých bodů, kterými se lze inspirovat a zlepšit svou práci.
Ovšem i publikováním textu své kritiky jde zase ona Torrentka s kůží na trh – a měla by snést, když ji s tou její snůškou polopravd, lží a jednostranností pošlu do prdele.
Nejzávažnější trik Torrentky vidím v tom, že mne ztotožňuje s knižními diskutéry. Napsal jsem v knize výrazně hned zpočátku, cituji, že „…Beletristické části knihy včetně delšího rozhovoru čtyř diskutujících jsou fikcemi. Podobnost případných jednajících postav a reálií se skutečnými postavami a reáliemi je čistě náhodná. Autor ani nakladatelství rozhodně neměli v úmyslu jimi někoho urazit nebo hanobit. Spíše chtěli nastavit zrcadlo společnosti, aby – i v určité nadsázce – vyniklo, co je neharmonické, zastírané, absurdní, způsobující stresy a potíže v komunikaci. Ale i to, co je naopak harmonické, slibné, nadějné, příjemné a povzbuzující.
Názory čtyř diskutujících nevypovídají nic o názorech autora této knihy, nelze je na autora vztahovat.“
A pro jistotu jsem to ještě asi dvakrát v dalším průběhu knihy zopakoval. Uvedl jsem, že když autor detektivky píše o bestiálním vrahovi, nelze jej (tedy autora) ztotožňovat ani s ušlechtilým detektivem ani s tím vrahem. A Torrentka toto, zdá se, v tom nejhorším slova smyslu činí. Světe, div se!
Sám bych jistě také mohl mít pevný názor, kdo – zda muž či žena – to má ve vztazích lehčí nebo těžší, kdo na koho doplácí, kdo je větší anděl a kdo ďábel… ale s přibývajícím věkem mám toho pevného názoru čím dál méně. Stále více respektuji staletími ověřené rčení „hlupák tvrdí, moudrý pochybuje“.
Kniha Muži, muži – ženy, ženy postupuje optimisticky od tvrdé konfrontace, ztuha ale přece, ke vzájemnému pochopení mezi pohlavími, k soudržnosti, přátelství a – chcete-li – k té nejhlubší vzájemné důvěře a lásce, jaká je možná.
K diskusi
Všiml jsem si, že pod tou recenzí Torrentky je přes stovku diskusních příspěvků. K nim ještě pár slov.
Už několik let anonymní internetovou kanálii nečtu. Civilizovaná společnost se řídí principem „ne sutor supra krepidam“, česky „ševče, nesuď nad svůj střevíc“. Internetová kanálie je v moderní době s námi, je zde jako fakt. Platí ovšem, že kritika „nad střevíc“ není kritikou, ale urážkou. Těžko tedy může internetový kanálista seriozně kritizovat člověka, který za osm let školní matematiky (od 6. třídy ZDŠ po maturitu) udělal ve čtyřech stovkách ústních a písemných malých a velkých zkoušek jen jednou jednu jedinou chybu. (V českém jazyce za osm let jen čtyři.) Kanálista, který nemůže prokázat (třeba na žákovských knížkách a třídních výkazech) méně než čtyři chyby za osm let, ten nekritizuje, ale uráží. (Podle dostupných pramenů nejlepší současní profesoři matematiky za osm školních let udělali chyb nejméně deset. Dvojkaři nejméně dvě stě.) Naprosto ohavné mi tedy připadá, kdyby se neuctivě a pochybovačně o vědeckosti mé práce kriticky vyjadřoval člověk, který udělal v matematice nebo v jiném duševním předmětu tolik chyb, že se mu na některém vysvědčení nebo v indexu objevily dvojky. Ani tisíc takových dvojkařů ve sporu nic nezaváží… Ani tisíc uklízeček (jinak proti nim žádná, jejich uklízecí práce je nadmíru užitečná) svým medicínským názorem nic nezaváží proti špičkovému primáři chirurgie se dvěma atestacemi, když by se diskutovalo o odborném postupu při nějaké operaci člověka.
To bylo ke kanálii o odbornosti či vědeckosti. A v osobnostní rovině?
Zažil jsem za normalizace ústrky a utrpení vpravdě nelidské. Začalo to v roce 1974 celoživotním zákazem studia jakékoliv vysoké školy. To ještě zvrátil statečný ředitel mého gymnázia hrozbou celoškolní stávky, když mne nevezmou aspoň na hutnickou fakultu. Vrcholilo to v letech 1982-83: Vyhození z jednoho ze dvou pracovních poměrů, které jsem tehdy poctivě vykonával, omezení finančních příjmů ze strany totalitních soudruhů až na nežitelných 11,- Kč na osobu a den pro každého ze tří členů mé rodiny (manželka, malý syn, já). Jedenáct kaček, tedy půl dolaru na osobu a den nám zbylo na všechny stránky živobytí po zaplacení nutného skromného nájmu bytu a skromných energii. Podrobnosti například zde nebo zde. Uvažovali jsme tehdy se ženou v kategoriích, že chleba si ještě koupit můžeme, ale rohlík už je moc drahý. Syn byl více času nemocný než zdravý; a bylo jen otázkou času, kdy nám zoufalým bezmocným rodičům zemře v náručí, kdy následně manželka z toho zešílí…
Vše šlo tehdy zvrátit k mnohem lepšímu, kdybych tehdy jen podepsal předloženou přihlášku ke vstupu do totalitní KSČ a začal chodit chlastat do němoty s estébáky na svém pracovišti, na své katedře.
Nepodepsal jsem, ale vymyslel jsem úplně novou profesi – nezávislý lektor či školitel osobního rozvoje, kouč. Když někdo něco sám výrazně nového vymyslí, tak je autor. A autor těžko může mít konkurenci v těch, kteří jeho výtvor po něm později napodobí. Tak jako nelze konkurovat Bedřichu Smetanovi v opeře Prodaná nevěsta nebo Albertu Einsteinovi v přednášení fyzikální teorie relativity. Kde nemůže být konkurence, tam nemůže být hospodářská soutěž. Kde není hospodářská soutěž, tam není ani možno „dělat si reklamu“. Zejména kvůli tomuto nejubožejšímu žvástu internetových kanálistů jsem před roky přestal číst jejich diskusní příspěvky.
Já tu kanálii tedy nečtu, ale čtou to občas někteří moji přátelé, fandové, spolupracovníci, podporovatelé – a mezi nimi i šikovní právníci. Někteří z nich mne občas povzbuzují: „Dej, Davide, trestní oznámení, pokud se ke tvé práci, tvému vzdělání nebo ke tvé osobě neuctivě ve veřejné diskusi vyjadřuje člověk vzděláním dvojkař nebo člověk, který směl po maturitě studovat vysokou školu. Když už se někdo takový vyjádří, tak to má dělat s bezmeznou úctou, hlubokým obdivem a naprostou důvěrou v tebe. Pokud to ovšem takto nedělá, pak… Zažil jsi, Davide, utrpení srovnatelné s koncentračním táborem, gulagem, genocidou, holocaustem a osudem Edmonda Dantése dohromady. Takže neuctivé poznámky ve stylu, jako bys téměř nebyl pronásledován, jsou vlastně popíráním komunistických zločinů proti lidskosti; paragraf 405 trestního zákoníku, odnětí svobody až na tři léta… dej nám volnou ruku… IP adresy zločinných anonymních kanálistů se dají dohledat…“
Já jim zatím nevyhovuji; kanálisté mi nestojí ani za pche. A pokud s tím přestanou, tak to asi nechám úplně plavat – a oni budou běhat po svobodě, ba i budou vlastnit svůj dosavadní majetek. Tímto jim tedy držím palce, aby se jim to povedlo.
P. S.: A k publicitě o knize Muži, muži – ženy, ženy? Když jeden z nejvšestranněji vzdělaných a vědecky nejvíce exaktně ukázněných žijících Čechů, zakladatel populárního oboru, v němž dnes pracují desetitisíce lidí, dosavadní snad nejčtenější český popularizující spisovatel z aktivně působících vydá přelomovou knihu – tak snad v reakci na to celá země nemluví o ničem jiném, ne? Každý normální člověk, který se o vydání knihy dozví, to šíří a sdílí všemi směry…
09.03.2020 David Gruber
(450x známkováno, průměr: 2,48 z 5)